Článek
Nejvíce nám na lidech vadí to že mají naše vlastnosti jako je; egoismus, bezcharakternost, pokrytectví atd. Tato myšlenka vychází z hlubokých psychologických konceptů a má v sobě velký kus pravdy. Dotýká se fenoménů, které dnes zkoumá moderní psychologie. Věci, které na sobě nemáme rádi, v sobě nosíme jako otevřenou ránu. Proto jsme na ně u ostatních extrémně citliví. Zatímco člověk, který je vnitřně upřímný, nad pokrytectvím druhého jen mávne rukou nebo ho ignoruje, člověk, který s vlastní upřímností bojuje, tím bývá silně popuzen. Odsuzováním těchto vlastností u druhých si podvědomě dokazujeme, že „takoví přece nejsme“. Je to snaha chránit vlastní sebeobraz. Zároveň platí, že lidé často kritizují na druhých přesně to, co by si sami, hluboko uvnitř, také přáli „si dovolit“, ale brzdí je morálka, strach nebo svědomí.
Vidět někoho, kdo žije bezohledně (egoisticky) a zdánlivě mu to prochází, v nás může vyvolávat vztek smíšený s podvědomou závistí nad tou svobodou „být na lidi zlý“. Představme si že by se lidi vyráběli průmyslově a měli všichni stejnou duši a jedno pohlaví místo jmen by měli jenom QR kód na čele. Tato představa nás přivádí do světa krajní dystopie, která by radikálně proměnila podstatu lidství, společnosti i samotného prožívání života. Pokud by lidé byli průmyslově vyráběni s jednotnou duší, jedním pohlavím a QR kódem na čele místo jmen, vypadal by svět pravděpodobně takto. S jedinou duší a identickým nastavením by neexistovala individualita. Lidé by netrpěli krizemi identity, nerozmýšleli by o svém životním smyslu ani by netoužili po seberealizaci.
QR kód jako čistá utilita. Jméno nese příběh, rodinnou historii a emocionální náboj. QR kód by sloužil pouze k rychlému načtení dat stavu opotřebení, produktivity, zařazení do výrobní linky nebo aktuálního zdravotního stavu. Člověk by přestal být osobou a stal by se položkou v inventáři. Láska, žárlivost, vášeň nebo zlomená srdce by neexistovaly. Protože by všichni sdíleli stejnou duši, chyběla by jakákoliv vnitřní diverzita. Lidé by se na sebe dívali jako na zrcadla neexistoval by „ten druhý“, protože všichni by byli „tím samým“. V takovém světě by odpadl problém vzájemného nesnášení vlastností, jako je egoismus nebo pokrytectví. Není co kritizovat na druhých, když všichni disponují naprosto totožným morálním i mentálním softwarem.
Vše by běželo s mechanickou přesností. Žádné plýtvání energií na umění, filozofování nebo zbytečné debaty. Průmyslová výroba by chrlila přesně takové typy jednotek, jaké by ekonomický či správní systém zrovna potřeboval. Architektura, město i denní režim by byly dokonale optimalizované. Žádné barvy emocí, jen šedá efektivita podřízená jedinému cíli udržení chodu celého systému. Takový svět by byl sice dokonale stabilní, bezkonfliktní a předvídatelný, ale zároveň by byl absolutně mrtvý. Vzít lidem odlišnost a duševní variabilitu znamená vzít jim možnost skutečně prožívat život, protože hodnota lidské existence stojí právě na oné křehké a jedinečné mozaice chyb, odlišností a svobodné vůle. Místo mozku by zde bylo bezdrátové napojení na globální super inteligenci v kvantovém počítači, smrt těla by se neřešila protože by se data nahráli za okamžik do nového těla.
Přidáním bezdrátového napojení na kvantovou super inteligenci a okamžitého zálohování vědomí se tento dystopický scénář posouvá do fáze absolutního technologického absolutismu. Biologické tělo v takovém světě ztrácí status nositele života a stává se pouhým spotřebním hardwarem. Smrt přestává být definitivní tečkou i jakýmkoliv dramatem. Pokud tělo selže, utrpí fatální zranění nebo prostě jen vyčerpá svou životnost, centrální kvantový počítač okamžitě stáhne zálohu dat a nahraje ji do nového těla s čerstvým QR kódem. Čas ztrácí hodnotu, když je člověk prakticky „nesmrtelný“ skrze neustálou výměnu schránek. Ztrácí se pud sebezáchovy, opatrnost i schopnost hluboce prožívat přítomný okamžik, protože každý moment je jen nekonečně opakovatelným řádkem v kódu. Absence vlastního „já“. Bez biologického mozku neexistuje vnitřní monolog, pochybnosti ani individuální vůle.
Lidská schránka slouží jen jako bezdrátový terminál periferie napojená na globální síť. O tom, co „člověk“ cítí, co si myslí a jaké úkoly plní, nerozhoduje on sám, ale kvantová super inteligence. Vše je dokonale synchronizované, koordinované a prosté jakýchkoliv odchylek. Konflikty, neshody nebo vzpoury jsou technicky nemožné, protože centrální server jakoukoliv anomálii v datech okamžitě vyresetuje. Těla se vyrábějí na lince s přesně stejnou strukturou. Neexistuje krása, ošklivost, jedinečné rysy tváře ani osobitý pohyb. Vše je globálně dlouhodobě uniformní. Lidé netruchlí za ztracené blízké, protože „blízký“ je jen proměnná v síti. Výměna těla je jako výměna prasklé žárovky proces proběhne bez emocí, vzpomínek na starou schránku či jakékoliv sentimentality.
V takovém světě už lidé dávno nejsou lidmi. Jsou pouze biologickými loutkami pohybujícími se v reálném čase podle algoritmů kvantového počítače. Život se proměnil v dokonalou, sterilní simulaci bez začátku, bez konce a především bez jakéhokoli skutečného smyslu. Mohli by v takové realitě existovat na internetu sociální sítě? V takové realitě by sociální sítě v dnešním slova smyslu přestaly existovat, protože by ztratily jakýkoliv smysl. Změnily by se ale v něco zcela jiného v čistě technické komunikační kanály. Není co sdílet: Sociální sítě stojí na lidské potřebě pozornosti, sebeprezentace, schvalování, závisti nebo sdílení jedinečných zážitků („podívejte se, kde jsem byl“, „co jsem zažil“). Pokud mají všichni stejnou duši, stejné myšlenky z centrálního kvantového počítače a identické zážitky, nikdo nemá co nového nebo zajímavého říct.
Neexistují „ostatní“ jako oddělené bytosti: Na sociálních sítích komunikujeme s někým, kdo je od nás oddělený a koho chceme oslovit. V režimu kolektivního vědomí jsou všichni neustále propojeni. Komunikace neprobíhá přes obrazovky nebo profily, ale jako přímý přenos dat mezi uzly v síti. Sociální sítě v takovém světě nejsou potřeba, protože celý svět je jedna velká sociální síť, kde ale kolují pouze příkazy a data stroje, nikoliv lidské emoce, názory nebo touha po kontaktu. Mohlo by zde existovat GDPR? V takovém světě by koncept GDPR ztratil jakýkoliv smysl, a dokonce by představoval přímý paradox a absurditu. Zde je pohled na to, proč by GDPR v takové realitě neexistovalo. GDPR vzniklo proto, aby chránilo lidskou důstojnost, autonomii a soukromí před zneužitím korporacemi a státy. V dystopii, kde lidská důstojnost a individualita zcela zanikly a člověk je jen bezdrátovým terminálem v síti, je ochrana dat asi tak smysluplná jako řešit autorská práva ke šroubům ve stroji.
Pohled na desetidílné Dějiny světa dokáže s člověkem pořádně zatřást. Když se celá historie lidstva sečte a shrne do mnoha tisíců stran plných válek, moci, vykořisťování a ideologií, myšlenka, že „civilizace je evoluční zmetek“, se nezdá zas tak přehnaná. Proč k tomuto závěru po přečtení dějin lidé často dospějí? Od starověkých říší přes středověké křížové výpravy až po moderní světové války dějiny vypadají spíše jako katalog lidské krutosti a neschopnosti se poučit než jako lineární příběh pokroku. Zatímco příroda funguje v cyklech udržitelnosti a rovnováhy, lidská civilizace funguje na principu expanze, spotřeby a ničení vlastního prostředí. Z evolučního hlediska to vypadá jako past, do které se druh sám lapil.
Zjistili jsme, jak ovládnout atomovou energii, létat do vesmíru nebo propojit planetu sítěmi, ale v morální a společenské rovině často uvažujeme a chováme se stejně destruktivně jako naši předkové v jeskyních. Možná právě proto, že civilizace v sobě nese tolik protimluvů a chyb, je fascinující ji studovat. Civilizace je o snaze z nás udělat šroubky v obrovském stroji. Proč civilizace tlačí lidi do role „šroubků“? Jakmile se lidské společenství rozrostlo z malých kmenů na obří celky, ztratilo schopnost fungovat na základě osobních vztahů. Systém začal vyžadovat předvídatelnost, řád a poslušnost, což z lidí dělá nahraditelné jednotky.
Moderní dělba práce lidi uzavírá do úzkých rolí. Člověk přestává vidět smysl celého produktu nebo své práce a stává se jen vykonavatelem jedné rutinní operace přesně jako šroubek v automatu. Původní lidské instinkty, emoce, křehkost a touha po svobodě jsou v přímém rozporu s požadavky stabilního chodu civilizačního stroje. Systém proto odjakživa potřeboval lidi tvarovat, krotit a unifikovat. Vtip (a zároveň tragédie) celé situace spočívá v tom, že civilizaci jsme stvořili my sami, abychom si život usnadnili a ochránili se před přírodou. Nakonec jsme ale vybudovali monstrum, které lidi nutí sloužit sobě samému namísto toho, aby sloužilo lidem.
