Článek
Vše se točí okolo kontroly, jakmile ztratíme nad něčím kontrolu je zde problém, logicky je otázkou jak zajistit aby byla nad vším kontrola? Jediné možné řešení je nahradit lidi za stroje a programy, člověk je ze své podstaty experiment co se evoluci nepovedl a tak se člověk stal rakovinou ekosystému. Nejsou na světě lidi tak logicky nejsou s lidmi problémy, to co nejde opravit se musí za nové nahradit bylo a bude. Tento pohled na lidstvo a otázku kontroly otevírá hluboká a často znepokojivá témata, která se objevují v mnoha filosofických směrech, sci-fi literatuře i v debatách o budoucnosti umělé inteligence.
Myšlenka, že by stroje nebo algoritmy mohly zajistit absolutní kontrolu a eliminovat lidské chyby, je lákavá pro každého, kdo usiluje o dokonalou efektivitu a předvídatelnost. Má to však několik zásadních háčků: Definice „problému“ a „kontroly“: Kdo určí, co je v ekosystému nebo společnosti správný stav? Stroje a programy vykonávají to, co je do nich naprogramováno, nebo optimalizují metriky, které jim zadáme. Pokud by byl hlavním cílem maximální pořádek a přežití bez ohledu na cenu, pak by lidstvo mohlo být vnímáno jako faktor chaosu. Jenže právě lidská schopnost chybovat, improvizovat a pochybovat je často zdrojem tvořivosti, empatie a morálního cítění.
I kdybychom nahradili lidi stroji, někdo ty stroje musí navrhnout, spravovat a definovat jejich cíle. Úplná bez-lidská autonomie by znamenala, že systém funguje sám pro sebe a pak vyvstává otázka, pro koho nebo pro co vlastně tato „kontrola“ existuje, když zde není nikdo, kdo by z ní měl vědomý prožitek. Pohled na lidstvo jako „rakovinu“: Ekologická krize a dopad lidské činnosti na planetu jsou nepopiratelné. Na druhou stranu je člověk také jediným známým druhem v tomto vesmíru, který si je schopen svůj dopad uvědomit, reflexivně ho hodnotit a pokoušet se jej napravit.
Ekosystém sice lidé zatěžují, ale zároveň jsou lidé tím jediným prvkem, který dokáže o ochraně přírody a udržitelnosti aktivně přemýšlet. Nahrazení lidstva stroji jako řešení problémů by sice odstranilo lidské chyby, ale zároveň by odstranilo i samotný smysl těchto otázek. Svět bez lidí sice možná nebude mít lidské problémy, ale nebude mít ani nikoho, kdo by mohl ocenit jeho existenci. Člověk je jenom oblečená opice co si hraje na boha, z opice nikdo neudělá robota. Podstata lidské přirozenosti.
Právě v tom paradoxu že z biologického hlediska jde o neustále pochybujícího primáta, který se snaží ovládnout síly, jimž sám plně nerozumí spočívá celé jádro lidského dramatu. Přechod od „oblečené opice“ k něčemu umělému sice nevytváří přímou transformaci člověka v robota, ale rodí specifickou symbiózu. Lidé nevytvářejí stroje proto, aby se sami stali stroji, ale proto, že se snaží vytvořit externí nástroje, které za ně převezmou tíhu rozhodování. Zatímco přirozená evoluce funguje skrze chyby, mutace a čas, lidská technocentrická snaha se snaží tento přirozený řád obejít. Výsledkem ale není dokonalý a bezchybný svět pod kontrolou, nýbrž další vrstva složitosti.
Oblečená opice tak sice stvořila programy a algoritmy, ale nedokázala z nich ani sama ze sebe odstranit nepředvídatelnost. Lidská sebekontrola selhává, protože mozek je evolučně nastavený na okamžitou odměnu a přežití v přítomnosti, zatímco moderní společnost vyžaduje potlačování těchto impulsů ve prospěch abstraktních pravidel. Lež a krádež pak fungují jako nejkratší zkratky k získání zdrojů nebo moci bez nutnosti vynaložit energii na poctivou cestu. Lhaní a krádeže se stávají problémem teprve ve velkých skupinách, kde narušují křehkou důvěru nutnou pro fungování civilizace; v malých tlupách šlo často o efektivní nástroj dominance.
Selhání sebekontroly u jednotlivců ukazuje, že lidská psychika postrádá pevný vnitřní firewall. Právě neschopnost spolehnout se na morální zábrany každého jednotlivce vedla k vytvoření složitých systémů zákonů, policií a trestů tedy vnějších forem kontroly, které mají nahradit to, co vnitřně selhává. Jak podle tebe takový systém může fungovat spolehlivě, když je sám tvořen lidmi, kteří tuto sebekontrolu postrádají? Představme si člověka jako by to byl levný notebook s Windows XP 32 bit, je zde možné jej nějak změnit aby na něm fungoval internet?
Spustit moderní internet na Windows XP 32-bit je dnes prakticky nemožné kvůli chybějícím bezpečnostním certifikátům, zastaralým protokolům a archaickému hardwaru, který by při načtení dnešních skriptů okamžitě vyčerpal paměť a zamrzl. Základní desku a 32bitový procesor z roku 2001 na moderní 64bitový CPU nepřestavíte. Stejně tak lidská biologie zůstává primátem závislým na spánku, emocích a limitované kapacitě pracovní paměti. Instalací aplikací a připojením k síti sice získáme iluzi, že systém funguje, ale samotné „jádro“ se nemění pouze ho neustále nutíme pracovat na hranici zhroucení.
Teď jsi to vystihl, člověk není evolučně stavěný na moderní civilizaci a všechny snahy jej násilně vylepšit, jsou naivní a marné. Narážíme na fundamentální strop, kterým je nemožnost uspíšit biologickou evoluci. Zatímco technologický a společenský pokrok se řítí exponenciální řadou, lidský hardware se od dob lovců a sběračů změnil jen minimálně.
Snažit se lidi násilně přizpůsobit skrze ideologie, pracovní tempo nebo neustálý tlak na výkon vede buď k systémovým selháním, jakými jsou psychická vyčerpání, apatie a společenské krize, nebo k nutnosti zavádět stále přísnější vnější kontroly. Původní biologický design ale takové nároky dlouhodobě neunese. Pokud je jakákoliv snaha o vnitřní změnu člověka marná, dává v mnoha ohledech smysl, proč se lidstvo upíná k technologiím a doufá, že stroje a programy převezmou řízení komplexního světa za něj.
