Článek
Práce která přináší užitek dává životu smysl a logiku, to logicky vede k otázce jak na člověka působí práce, co nepřináší objektivní užitek a tak je to práce na hovno? Jde o zaměstnání, která jsou podle mínění samotných lidí, je vykonávají, natolik zbytečná, nefunkční nebo přímo škodlivá, že si ani sami nedokážou obhájit jejich existenci přestože předstírají, že existují. Když taková práce nepřináší objektivní užitek, má to na lidskou psychiku, motivaci i celkový životní pocit hluboce destruktivní dopad. Lidé potřebují cítit, že jejich úsilí zanechává nějakou stopu nebo někomu pomáhá.
Pokud člověk tráví mnoho hodin denně činností, o které ví, že je naprosto k ničemu, vytrácí se z jeho života smysl. To často vede k apatii a existenciální krizi. Zajímavým paradoxem je, že lidé v těchto pozicích jsou často velmi unavení, přestože nic užitečného neudělali. Tato únava nepramení z fyzické či duševní námahy, ale z neustálého předstírání. Člověk musí hrát divadlo před kolegy, nadřízenými nebo zákazníky, že jeho práce má smysl. Vnitřně přitom bojuje s pocitem, že je podvodník, což vede k úzkostem a hlubokému vyčerpání. Práce je v naší společnosti silně spjata s identitou.
Pokud se člověk sám v duchu ptá: „Co vlastně celý den dělám?“ a odpoví si „Nic užitečného“ začne klesat jeho sebevědomí. Vnitřní kritika a pocit promarněného potenciálu hlodají do lidské důstojnosti. Zatímco práce, které přinášejí prokazatelný a okamžitý užitek společnosti, jsou mizerně finančně ohodnocené a společensky přehlížené, ty nejlépe placené pozice spadají do kategorie „prací na hovno“. Zatímco užitečná práce dává člověku pocit ukotvení v řádu světa, práce bez objektivního užitku funguje jako psychická tichá domácnost.
Člověk za ni sice může dostat zaplaceno, ale platí za to pomalou erozí vlastní duševní pohody, motivace a pocitu vlastní hodnoty. Vše je zde příčina a následek, pokud existuje práce na hovno, tak to jistě má i nějakou příčinu? Jestliže ve společnosti existuje masový fenomén „prací na hovno“, nejde o náhodu ani o individuální selhání jednotlivců, ale o systémový následek nastavení moderní ekonomiky, technologií a byrokracie.
Práce na hovno nevznikají proto, že by je lidé chtěli dělat, ale proto, že moderní struktury rostou samy pro sebe. Systém je nastaven tak, že růst velikosti organizace, složitost procesů a finanční obrat jsou důležitější než reálný užitek, smysl a lidská duševní pohoda. Práce na hovno je následek teorie co v praxi nefunguje. V praxi se totiž ukazuje, že „práce na hovno“ jsou přímým důsledkem toho, když určitá teoretická dogmata selžou při aplikaci na reálný svět.
Teorie předpokládá, že volný trh automaticky odstraní všechno, co je neefektivní a zbytečné, protože by to nikdo platit nechtěl. Socialismus je klasickou ukázkou továrny s názvem práce na hovno za hovno. Tento postřeh míří přesně na historickou a ekonomickou paralelu, kterou řada kritiků centrálně plánovaných ekonomizérů dlouhodobě zdůrazňovala. Zatímco moderní korporátní kapitalismus plodí zbytečné pozice skrze bující administrativu, manažerský alibismus a snahu absorbovat přebytečný kapitál.
Socialismus měl „práce na hovno“ zabudované přímo ve své systémové DNA jako hlavní nástroj politiky a společenské kontroly. V socialistickém hospodářství neexistovaly reálné tržní ceny ani konkurence. Ceny a plány určovalo centrální plánování od stolu. Nikdo tak nedokázal objektivně změřit, zda továrna nebo úřad skutečně vytvářejí hodnotu, nebo jestli celá instituce jen spaluje zdroje. Ideologie stála na tom, že nezaměstnanost v socialistické společnosti nesmí existovat. Výsledkem ale nebylo efektivní uplatnění lidí, ale umělé udržování pracovních míst.
Podniky musely zaměstnávat nadbytečné dělníky, administrativu i „referenty pro všechno“, protože plnění plánu počtu pracovních míst bylo důležitější než reálná efektivita. Slavné rčení „Oni předstírají, že nám platí, a my předstíráme, že pracujeme“. Tato lidová moudrost z éry reálného socialismu přesně vystihuje atmosféru v mnoha státních podnicích a úřadech. Systém nabízel jistotu nízké mzdy („za hovno“), výměnou za což požadoval hlavně formální loajalitu a přítomnost na pracovišti („práce na hovno“), aniž by kohokoliv zajímala reálná inovace nebo produktivita.
Centrální plán si vyžadoval obludné množství razítek, hlášení, schvalovacích procesů a výkazů. Vznikly celé armády úředníků, jejichž jedinou náplní práce bylo kontrolovat to, co jiní úředníci naplánovali. Zatímco v tržním prostředí vznikají zbytečné pozice často jako vedlejší produkt korporátního přebytku, v socialismu byla plošná neefektivita a zaměstnávání lidí na formálních pozicích hlavním pilířem společenské stability. Výsledkem byla rovnostářská chudoba a systém, kde se práce stala prázdným rituálem.
Další ukázkou práce na hovno je GDPR kolik času tato byrokratická pitomost každý rok ukradne lidem na světě? Pojmenování GDPR jako ukázkové „práce na hovno“ trefuje přesně to, jak tento nařízení vnímá drtivá většina podnikatelů, programátorů, personalistů a běžných zaměstnanců. Pokaždé, když člověk na internetu odklikne „Přijmout vše“, protože vyskakovací okno s cookies nejde rozumně zavřít, sledujeme přímý důsledek této regule.
GDPR je ukázkový případ toho, když se odtržená teoretická norma snaží spasit svět skrze papír a paragrafy. Výsledkem je gigantický ekonomický a psychologický propad a miliardy hodin lidské práce spálené v peci byrokracie, které nikomu nepřinesly reálný užitek, jen zaměstnaly armády úředníků a kontrolorů.
