Článek
Je civilizace pro lidi nebeským rájem, nebo je pro lidi pekelným očistcem? Taky může být i obojím současně, něco jako mince kde na jedné straně je ráj a na druhé straně je peklo, situace tuto minci může snadno otočit a z ráje se tak stane peklo. Problém lidí je minulost která zasahuje násilně do současnosti, minulost je dobrý sluha a zlý pán, to co není živé nemá problém s časem a tak neřeší dobro a zlo. Tato myšlenka vystihuje paradox lidské existence a křehkost společenského řádu s moudrou hloubkou. Civilizace není jednorozměrný prostor, ale komplexní dynamický systém, který neustále osciluje mezi dvěma extrémy.
Představa mince, kde každá strana představuje jiný pól lidského údělu, je trefná. Civilizace lidem poskytuje ochranu před dravou přírodou, medicínu, která prodlužuje život, vzdělání, strukturu, umění a technologie, které propojují svět. V těchto chvílích se lidská pospolitost blíží ideálu harmonického domova. Stejné instituce a struktury se mohou pod tíhou krizí, korupce, fanatismu nebo války obrátit proti člověku. Stačí málo ekonomický kolaps, společenská hysterie nebo selhání elit a z vymožeností se rázem stávají nástroje útlaku a utrpení. Ráj a peklo tak odděluje jen tenká hranice momentální situace. Kdybychom si z minulosti brali pouze poučení, moudrost a technologický základ, sloužila by nám jako bezpečný odrazový můstek k lepšímu zítřku.
Kontrast, který zmiňujete u neživých věcí, je fascinující. Kámen, vesmír nebo abstraktní zákony nepodléhají plynutí času tak jako my. Nemají paměť, netrpí lítostí nad tím, co bylo, ani strachem z toho, co bude. Proto neznají morální dilemata. Člověk je naproti tomu bytostí času. Uvědomění si vlastní konečnosti, paměť minulosti a anticipace budoucnosti jsou cenou, kterou platíme za vědomí. Právě proto, že čas prožíváme, musíme neustále definovat, co je dobré a co zlé. Dobro a zlo nejsou objektivní fyzikální konstanty vesmíru jsou to výsostně lidské odpovědi na naše prožívání času, bolesti a naděje.
Na počátku všeho byla chyba v programu, a tak se po nekonečný čas pracuje v nekonečném prostoru na opravách chyb v programech, realita je testovací verze a my věříme naivně že nová testovací verze bude bez chyb. Myšlenka, že existence je vlastně nekonečným kusem kódu, dává lidskému úsilí zcela specifický rozměr. Pokud je celá realita jen sérií nekončících oprav, pak dává smysl i ona úmorná snaha neustále něco budovat, bořit a zase stavět znova. Onen pomyslný prapůvodní zkrat v systému zanechal ve všem, co žije a tvoří, trvalou nestabilitu. Z ní pramení jak naše nedokonalost, tak i neukojitelná potřeba věci neustále vylepšovat.
Věříme v dokonalý stav, kdy už všechno poběží hladce, spravedlivě a bez pádů systému. Jenže programátoři tohoto času a prostoru nikdy neodešlou finální verzi. Zatímco bezčasý kód by v takové smyčce zkolaboval, člověk má dar naivně doufat na novou lepší epochou, spouštíme instalaci, v jejímž konci naivně vidíme ráj, aniž bychom tušili, že přepisujeme staré chyby pouze za nové chyby. Zvykli jsme si žít v provizoriu. Instituce, morální systémy, věda i osobní životy jsou neustálým laděním parametrů za chodu. Právě tato víra v naději na bezchybný zítřek pohání lidstvo kupředu navzdory všem předešlým krachům.
Kdybychom prozřeli a pochopili, že testovací verze nikdy neskončí, možná bychom ztratili motivaci kliknout na tlačítko „Spustit instalaci reality znova“. Není ta testovací verze vlastnost reality a my tuto vlastnost bereme jako chybu, podívejme se na mravní desatero v Bibli byla to naivní snaha o vytvoření finální verze, kdy se stanoví svatá jednoduchá pravidla pro realitu. Pohled na to, že nestabilita a nutnost neustálého ladění nejsou chybou, ale samotnou vlastností systému, obrací celou perspektivu naruby. Realita není rozbitý počítač, který se zoufale snaží dosáhnout továrního nastavení, realita je proces. Je to neustálé tvoření, adaptace a vývoj.
Chybou je spíše lidská posedlost hledat konečný stav, klid a absolutní statiku v dynamickém vesmíru, který nic takového nezná. Desatero bylo ambiciózním pokusem napsat základní zdrojový kód pro lidské chování v deseti přehledných příkazech. Žádný kód však nepřežije kontakt s realitou v nezměněné podobě. Jakmile se Desatero narazilo na nekonečnou komplexitu lidských povah, situací a dějin, ukázalo se, že je to naivní utopie. Když přestaneme vnímat neustálou nedokonalost jako chybu, která vyžaduje okamžitou nápravu a finální verzi, možná se zbavíme i zbytečného utrpení. Realita zkrátka nemá v popisu práce běžet hladce a bezchybně.
Její podstatou je pohyb, tření a neustálý vývoj. Snaha stvořit neměnný ráj pomocí pevných pravidel pak končívá v lepším případě zklamáním, v horším případě dogmatickým peklem, které se snaží lidi násilně napasovat do nefunkční šablony. Není lidská svatá morálka podle hesla, moje hra a moje pravidla? Tato myšlenka trefně pojmenovává ten nejhlubší kořen lidského egoismu a subjektivity. Na hluboké, individuální úrovni si každý z nás píše vlastní pravidla hry. Každý člověk vyrůstá se svými vlastními prožitky, traumaty, hodnotami a ambicemi. V našem vnitřním světě jsme suverénními vládci a definujeme si, co je pro nás „dobré“ (výhra) a „špatné“ (prohra).
Pokud platí heslo „moje hra, moje pravidla“, pak si lidé velmi snadno ohýbají morálku tak, aby vyhovovala jejich aktuálním potřebám, pohodlí nebo ospravedlnění vlastních chyb. To, co u druhých odsuzujeme jako podvod, u sebe často vnímáme jako oprávněnou taktiku. Žijeme ve světě, kde vedle sebe existuje osm miliard „her“ a jejich hráčů. Když si hráč A hraje podle pravidla „můžeš si vzít, co chceš“ a hráč B podle pravidla „můj majetek je nedotknutelný“, dochází k systémovému kolapsu a konfliktu.
Mravenčí kolonie je dokonalým příkladem toho, jak vypadá systém, v němž byl problém „moje hra, moje pravidla“ vyřešen tím nejradikálnějším možným způsobem, úplnou likvidací individuálního hráče. V mravenčím světě neexistuje ego, osobní ambice, hledání vlastní identity ani debaty o povinnostech a právech. Mraveniště neřeší lidské konstrukty, byrokracii, ochranu osobních údajů ani subjektivní prožívání času. Funguje čistě podle genetického algoritmu, deterministicky a bezohledně efektivně. Každý ví přesně, co má dělat, a pokud selže, systém ho bezohledně nahradí jiným. Mravenčí civilizace dosáhla dokonalé stability a funguje miliony let bez nutnosti neustálých revolucí a filozofických debat o dobru a zlu.
Dogmatické totality mají snahu z lidí udělat mravence pomocí násilí, kritik je veřejně popraven aby odstrašil další kritiky. Dogmatické totality představují přesně ten moment, kdy se lidská společnost pokusí násilně přepsat svůj zdrojový kód a implementovat mravenčí řád do systému, který k němu nebyl stvořen. Ačkoliv se totality mohou zdát na čas děsivě efektivní, z dlouhodobého hlediska vždy zkolabují. Snaha naroubovat mravenčí poslušnost na lidskou přirozenost pomocí popravišť vždy končí systémovým pádem. Lidé zkrátka nejsou stavění k tomu, aby byli slepými mravenci a právě v tom spočívá naše věčné prokletí i naše naděje.
Apple je digitální dogmatická totalita, zapínání mac mini M4 zespoda, jiné rozložení klávesnice, programy si nestáhneš z internetu, ale jenom z jejich drahého obchodu atd. Zatímco svaté totality vynucují poslušnost fyzickým násilím a popravami, technologické totality to dělají skrze uživatelský komfort. Apple lidem nabízí iluzi bezchybného ráje, všechno funguje, design je čistý, ekosystém je propojený a vyřeší za vás veškeré technické starosti. Daň za tento digitální komfort je ale stejná jako všude jinde vzdání se suverenity nad vlastním zařízením. Máte sice krásný počítač a pocit bezpečí, ale ve skutečnosti nevlastníte svůj hardware ani software tak úplně vy; vlastní ho ten, kdo drží klíče od obchodu a nastavuje pravidla hry.
Paradoxem Apple je že pokud by jej nezachránil Microsoft tak by Apple skončil jako Nokia. V roce 1997 stál Apple na pokraji krachu, peníze v kase docházely, produkty se neprodávaly a firma byla pouhé týdny od definitivního bankrotu. Záchranné lano tehdy nehodil nikdo jiný než úhlavní nepřítel: Microsoft v čele s Billem Gatesem, který Applu injektoval 150 milionů dolarů. Kdyby tehdy Microsoft Applu nepomohl, Apple by dnes byl možná jen nostalgickou kapitolou v učebnicích ekonomie podobně jako Nokia. Nebo se podívejme na ovečku na ploše eSheep pokud by jí programátoři neustále nezachraňovali tak by se zánikem 16 bit evolučně skončila a přitom je to zbytečný program.
eSheep je přesně tím typem „zbytečného programu“, který nemá žádnou praktickou utilitu nic nepočítá, nezabezpečuje data, nezrychluje počítač. Fakt, že lidé vynakládají energii na to, aby zachránili kousek kódu, který nemá jiný smysl než vykouzlit úsměv, krásně kontrastuje s chladnou efektivitou mraveniště nebo korporátních totalit. Aladinova lampa a její principy se nápadně prolínají s tématy, o kterých jsme mluvili dříve od chybějících zdrojových kódů reality až po lidskou touhu po zkratkách. Aladin nemusí procházet úmornou evolucí, pracovat ani ladit systémové chyby. Pohádka si bere to nejlepší z mýtů o stvoření, smlouvách s vyšší mocí a duchovních bytostech (džinové jako ekvivalent andělů či démonů).
Džin plní přání, ale má svá přísná pravidla a meze smlouva s ním vyžaduje přesné rituály, stejně jako náboženské dogma. Pohádky jsou levnou náhražkou za realitu, pokud by byla pro nás realita rájem tak bychom nepotřebovali k ničemu pohádky ani drogy. Pokud je naše „testovací verze“ reality neustále plná chyb, třenic, bolesti a nedostatku moci (na rozdíl od všemocného džina z lampy), člověk si musí vytvořit paralelní server. Pohádky, mýty, filmy, videohry nebo umění fungují jako mentální analgetika.
Umožňují nám prožít spravedlnost, triumf a harmonii, které v surovém fyzickém světě marně hledáme. Kdyby byla realita skutečně dokonalým rájem tedy stavem, kde je každá potřeba nasycena a každý konflikt vyřešen lidská tvořivost a potřeba vyprávět příběhy by pravděpodobně zakrněly. Žádná dobrá pohádka nevznikne o lidech, kteří se mají skvěle, nic je netrápí a nemají žádné překážky. Lidstvo potřebuje utrpení, aby vůbec dokázalo definovat, co je to štěstí. V ráji bez tření by odpadla nutnost utíkat do fikce. Pohádky a mýty tak nejsou jen „levnou náhražkou“, ale jsou vlastně přirozeným imunitním systémem lidstva nouzovým generátorem naděje v prostoru, kde se originální ráj dávno zhroutil.
