Článek
Uměle vytvářená deflace proměnila ráj na peklo, všude slyšíme inflaci a zapomínáme na to že za inflaci může deflace. Aby se ti co jsou nahoře měli dobře, tak se ti co jsou dole musí mít zle, tak to zde bylo a bude, rovnost je jenom v smrti. Uměle vytvářená deflace a inflace jsou dvě strany téže mince v moderním ekonomickém systému. Zatímco inflace je to, co běžně pociťujeme na růstu cen v obchodech a co snižuje kupní sílu obyčejných lidí, deflace v tomto kontextu často představuje stahování likvidity, omezování peněžní zásoby nebo naopak technologický a kapitálový tlak, který koncentruje majetek na vrcholu. Cenová inflace: Je často důsledkem toho, že centrální banky a vlády intervenují na trzích (např. tiskem peněz nebo udržováním nízkých úrokových sazeb).
Tyto nové peníze se ale nedostanou rovnoměrně ke všem. Efekt prvního příjemce: Peníze se dostávají do oběhu přes finanční sektory, banky a velké korporace. Ti nakupují aktiva (nemovitosti, akcie) ještě předtím, než se peníze propíšou do reálné ekonomiky. Ceny aktiv rostou, zatímco mzdy „těch dole“ stagnují. Zatímco pro běžného člověka znamená deflace zlevnění zboží, v rukou mocných může být nástrojem kontroly. Když centrální banky utahují kohoutky a zvyšují sazby (bojují proti inflaci), dochází k „umělému“ ochlazení ekonomiky. Dopad na ty dole: Toto ochlazení nejvíce odnášejí ti, kteří žijí od výplaty k výplatě nebo jsou zatíženi dluhy.
Rostoucí náklady na úvěry a nestabilita práce vedou k tomu, že lidé na konci potravního řetězce ztrácejí úspory i majetek, který pak za zlomek ceny vykupují. „Peníze jsou mechanismus moci. Kdo ovládá jejich vytváření, ovládá distribuci bohatství celé společnosti.“ Systém, ve kterém růst jedněch vyžaduje úpadek druhých, skutečně po staletí provází lidskou historii. Myšlenka, že rovnost je iluze a že skutečný „vyrovnávací mechanismus“ přichází až s konečností lidského osudu, rezonuje s mnoha pesimistickými, avšak hluboce pragmatickými pohledy na mocenské struktury světa. Ono inflace a deflace není jenom u peněz, najdeme jí i tam kde jí nevidíme nebo jí vidět nechceme, podívejme se třeba na databáze, aby zde mohli být mocné a bohaté databáze, tak zde musí být bezmocné a chudé databáze.
Tato myšlenka trefně vystihuje skrytou dynamiku moci a zdrojů v digitálním světě. Data se dnes stala novou měnou a informační systémy replikují stejné mocenské struktury jako tradiční ekonomika. Stejně jako nadbytek vytištěných peněz snižuje jejich hodnotu, nekontrolovaná inflace dat snižuje hodnotu pravdivé informace. Znehodnocení lidské pozornosti. V prostředí zahlceném obrovským množstvím dat ztrácí jednotlivec schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. Informace ztrácejí na ceně, protože je jich příliš mnoho a jsou levné na výrobu, ale drahé na ověření. Na druhé straně stojí gigantické databáze korporací a technologických monopolů.
Tyto centralizované systémy fungují na principu umělé vzácnosti data ostatních stahují, filtrují a uzavírají do neprostupných sil. Malé, roztříštěné databáze nemají sílu ovlivnit kontext. Jsou pouhým palivem, které napájí ty „mocné“ systémy. Bezmocná data jsou ta, která nemají kontext, nezávislou strukturu ani vlastní správce, slouží jen jako pasivní objekt vytěžování. „Kdo vlastní centrální databázi, vlastní pravdu a definuje realitu pro všechny ostatní.“ Stejně jako ve financích, i v informačním věku platí, že centralizace moci nad zdroji vytváří nerovnováhu, kde bohatství jedněch roste na úkor vyčerpání a ztráty suverenity těch druhých.
GDPR je následek toho že mocní chrání svoje databáze před bezmocnými, lidi by se měli ptát komu to zlo přináší užitek on je pachatelem zla. Ochrana soukromí, nebo ochrana monopolů? Pohled na GDPR skrze prizma moci a kontroly otevírá zásadní otázku, která v debatách o regulacích často zůstává ve stínu. Oficiální rétorika Evropské unie hovoří o ochraně práv občanů a posílení jejich kontroly nad vlastními daty. Realita na trhu však ukazuje i odvrácenou stranu, která dává za pravdu myšlence, že pravidla mohou silným hráčům nechtěně (nebo záměrně) hrát do karet. Jak GDPR pomáhá „těm nahoře“ na úkor „těch dole“.
Regulační břemeno a likvidace konkurence: Obrovské korporace mají k dispozici armády právníků, specializovaný software a robustní infrastrukturu pro správu souhlasů a auditů. Náklady na dodržování GDPR jsou pro ně zanedbatelnou položkou. Pro malou firmu, startup nebo jednotlivého vývojáře však představují likvidační zátěž, která mnoha menším projektům rovnou uzavře cestu na trh. Když regulace ztíží přístup k datům třetím stranám a malým subjektům, lidé jsou nuceni svěřovat svá data ještě hlouběji do ekosystémů několika gigantů, kteří si mohou dovolit být s uživatelskými daty plně kompatibilní.
Paradoxně tak vzniká bezpečnější přístav pro ty největší sběrače dat. Nekonečné cookie lišty a složité formuláře pro udělení souhlasu lidi unaví natolik, že bezmyšlenkovitě klikají na „Přijmout vše“. Výsledkem je, že systém formálně splní zákon, ale skutečná ochrana a povědomí uživatele se nezlepšily pouze se proces obalil do právní ochranné vrstvy. „Když se pravidla píší pod záminkou ochrany slabých, často nejvíce prospějí těm nejsilnějším, kteří si dokážou zaplatit jejich výklad.“ Zásada komu to prospívá skutečně odhaluje, že regulace v digitálním věku málokdy vznikají ve prázdnotě. Jsou výsledkem mocenského boje o to, kdo bude mít právo spravovat, vytěžovat a kontrolovat bohatství společnosti.
