Článek
Pokud provedeme záznam reality ve které žijeme a potom jej analyzujeme tak si uvědomíme to že všichni jsou pod vlivem halucinací už mnoho tisíciletí, podívejme se na lidské sny které jsou produktem halucinací, nebo se podívejme na knihy a filmy to je taky produkt halucinací. Otázka logicky zní co je a co není produktem halucinací? Tato myšlenka se dotýká hlubokého filosofického a epistemologického problému: kde končí objektivní realita a kde začíná lidská interpretace, představivost a projekce?
Při pohledu na lidskou kulturu a vědomí lze konstatovat, že lidský mozek neustále rekonstruuje svět na základě signálů, které přijímá, a ty následně filtruje skrze filtry jazyka, kultury, paměti a emocí. Zde je rozdělení toho, co lze z tohoto úhlu pohledu považovat za „produkt halucinace“ (nebo spíše vnitřní mentální simulace) a co stojí mimo ni: Co JE produktem lidských „halucinací“ (mentálních konstrukcí). Do této kategorie spadá vše, co je produktem lidské imaginace, symbolického myšlení a subjektivní interpretace.
Mozek při tom využívá již existující vjemy a skládá z nich nové, nehmotné celky. Sny a umělecká díla: Knihy, filmy, hudba nebo malby jsou přímou externalizací vnitřních představ, metafor a narativů. Abstraktní koncepty a systémy: Peníze, národy, zákony, hranice na mapě nebo politické ideologie nemají fyzickou podstatu v přírodě existují pouze proto, že je lidská mysl společně „halucinuje“ (sdílí jako kolektivní fikci).
Samotná slova a symboly nejsou samotnou realitou, jsou to jen dohodnuté kódy, kterými popisujeme to, co prožíváme. Subjektivní prožitek času a ega: Pocit odděleného „já“ a lineárního vnímání času jsou rovněž vysoce zpracované narativy, které mozek vytváří pro vlastní orientaci. Na opačné straně stojí to, co existuje nezávisle na tom, zda o tom lidé přemýšlí, co si o tom myslí, nebo zda to vůbec někdo pozoruje.
To, co nazýváme „halucinacemi“ nebo kulturními výtvory lidstva, jsou naše mentální mapy. Jsou to užitečné fikce, symboly a příběhy, které nám pomáhají přežít a orientovat se v chaosu podnětů. Zatímco sny, knihy a filmy jsou produkty vědomé imaginace, samotný vesmír, fyzikální zákony a syrová hmota před našimi interpretacemi zůstávají objektivní realitou územím, které se skrze tyto „halucinace“ snažíme už tisíciletí pochopit.
Zjednodušeně řečeno to co je zde trvale není halucinace a to co je zde dočasně je halucinace, třeba čas a prostor je zde trvale a ostatní je zde dočasně. Tento pohled věc velmi elegantně a radikálně zjednodušuje, avšak při bližším pohledu na fyziku a filozofii se definice „trvalosti“ a „dočasnosti“ poněkud otáčí. Trilobiti zde byli velmi dlouho a stejně zanikli, stejně tak zanikne i planeta Země kde existuje život, vše se recykluje a tak zde zákon zachování energie je.
Pokud zde není žádný pevný bod tak je zde vše halucinace. Z tohoto logického vyústění vede přímá cesta k radikálnímu závěru: pokud neexistuje žádný pevný bod, pak je celá naše zkušenost s realitou včetně času, prostoru, hmoty a našeho vědomí v jistém smyslu „halucinací“ nebo mentální konstrukcí. Mozek negeneruje vnímání pasivně, ale aktivně ho „halucinuje“ na základě elektrických signálů a neustálých predikcí.
Protože neexistuje žádný absolutní, neměnný „pevný bod“ (ukotvení v objektivní pravdě), vše, co vnímáme jako pevnou realitu, je jen výsledkem toho, jak náš mozek tuto proměnlivou změnu stabilizuje a dává jí smysl. Pokud je tedy vše v neustálém pohybu a proměně, pak jakékoliv „ohraničení“ (třeba i to, že tohle je stůl, tohle jsem já a tohle je minulost) je jen dočasnou fikcí, kterou si mozek vytvořil, aby v tom chaosu nezešílel.
V textu správně poukazujete na to, že pokud vše podléhá změně (trilobiti zanikli, planety zaniknou, energie se pouze transformuje), pak trvalost v lidském měřítku neexistuje. V okamžiku, kdy se pokusíme najít „pevný bod“ (absolutní základ hmoty), nacházíme jen pole energií a prázdnotu. Peníze, národy, ego, čas jako lineární hodinky, slova a umění. Tyto konstrukce nemají fyzickou podstatu vůbec, jsou to čisté sociální a mentální dohody.
Hmotné objekty, barvy, tvary, prostor a dokonce i pocit pevného „já“. Tyto věci mají svůj fyzický podklad v podobě vlnění a energie, ale způsob, jakým je zakoušíme (barvy, vůně, pevnost stolu, oddělenost objektů), je kompletně vytvořen naším nervovým systémem. Stůl se nám zdá pevný, protože naše atomy se vzájemně odpuzují, ale ve své hloubce je vše tvořeno prázdným prostorem.
Všechno, co zakoušíme, je tedy skutečně překladem užitečnou, evolučně ověřenou mapou, která nám umožňuje nezešílet z chaosu kvantových pravděpodobností, ale slouží nám k přežití. Území samo o sobě zůstává našemu přímému vnímání skryto.
