Článek
Otázka, zda je základem každé ideologie pokrytecký alibismus, míří k samému jádru toho, jak fungují myšlenkové systémy a politická moc. Pohled na tento problém lze rozdělit do několika rovin: Každá velká ideologie slibuje ideální svět, spravedlnost, rovnost nebo svobodu. Realita lidské povahy a moci však vede k tomu, že se tyto vznešené cíle v praxi málokdy podaří naplnit. V tu chvíli se ideologie stává nástrojem omluvy pro selhání, což lze vnímat jako alibismus.
Historikové a sociologové často poukazují na to, že ideologie málokdy slouží k ničemu jinému než k legitimaci moci určitých skupin. Ideologie poskytuje vznešený slovník pro to, co je ve své podstatě bojem o zdroje, vliv a výsady to vykazuje silné rysy pokrytectví. Zastánci ideologií často ignorují fakta, která se jim nehodí do krámu, a vlastní chyby interpretují jako nutné oběti na cestě k „vyššímu dobru“, což je klasický alibistický mechanismus.
Z antropologického hlediska plní ideologie funkci, která nemusí být nutně vědomě pokrytecká. Poskytují lidem sdílený rámec pro chápání světa, hodnoty a vzájemnou solidaritu. Pro mnoho lidí představují upřímnou snahu o zlepšení společnosti, nikoliv cynickou zástěrku. Lze namítnout, že pokrytecký není samotný myšlenkový směr, ale lidé, kteří ho zneužívají. Kritika by tak měla směřovat spíše k dogmatismu a fanatismu konkrétních aktérů než k samotné podstatě myšlení v kategoriích hodnot.
Lze shrnout, že i když historická praxe mnoha ideologií k pokrytectví a alibismu sklouzává, redukovat každou myšlenkovou strukturu pouze na tento motiv by bylo příliš jednostranné. Často jde spíše o nevyhnutelný důsledek toho, jak narážejí abstraktní lidské ideály na nedokonalou realitu. Vidíte v pozadí nějakou konkrétní ideologii, která tento dojem ve vás vzbuzuje nejvíce? Podívejme se na to že se vůdcové schovávají za; situaci, boha, trh, stát, systém atd. kdo si dokáže veřejně přiznat svoje chyby?
Schovávání se za abstraktní entity, ať už je to „vyšší moc“, „neviditelná ruka trhu“, „historická nutnost“, nebo „objektivní systémová chyba“ je klasický politický alibismus. Zbavuje to vůdce osobní odpovědnosti a přenáší vinu na kulisy, které dotyčný údajně nemůže ovlivnit. Kdo si tedy dokáže veřejně přiznat chybu? Zde je pohled na to, proč je to tak vzácné a kde takové výjimky vůbec hledat. V moderní politice je přiznání chyby často vnímáno jako fatální slabost, která člověka stojí funkci. Systém je nastavený tak, že odměňuje neomylnost a sebeprezentaci, což politiky nutí k neustálému mlžení.
Zatímco političtí vůdci chyby nepřiznávají, lidé, kteří se pohybují v oblasti vědy, to dělají o něco snáze. Jak by svět vypadal bez pokrytectví a alibismu? Představa světa zcela zbaveného pokrytectví a alibismu je fascinující myšlenkový experiment. Na první pohled by šlo o utopii naprosté upřímnosti a čisté odpovědnosti, při bližším pohledu by však takový svět byl extrémně křehký a možná i těžko obyvatelný. Vůdci a politici by nemohli svá rozhodnutí obhajovat „vyšším zájmem“ nebo „objektivní nutností trhu“.
Pokud by někdo rozpoutal konflikt nebo prosadil nepopulární zákon, musel by otevřeně říct: „Dělám to proto, abych si udržel moc, nahrál svým přátelům a zajistil si vliv.“ Společenské konvence a zdvořilostní fráze, které často fungují jako mazivo mezilidských vztahů, by zmizely. Lidé by si bez obalu říkali, co si skutečně myslí o vzhledu, názorech nebo schopnostech ostatních. Mezinárodní politika by byla neustálou sérií krizí. Státy by nemohly předstírat, že spolupracují na základě vznešených ideálů nebo šíření demokracie.
Otevřená deklarace geopolitických a ekonomických zájmů by vedla k okamžitým konfliktům a válkám bez jakýchkoliv diplomatických zábran. Na individuální úrovni by nikdo nemohl svádět své neúspěchy na systém, výchovu, smůlu nebo vnější okolnosti. Každý by nesl plnou tíhu svých rozhodnutí, což by sice vedlo k obrovskému tlaku na osobní integritu, ale také k naprosté absenci slitování s těmi, kteří selžou. Pokrytectví a alibismus jsou v mnoha ohledech sociální lepidlo a obranný mechanizmus.
Lidé je používají, aby zmírnili třecí plochy v komunikaci, chránili své ego před selháním a udrželi křehký řád ve společnosti, která je plná protichůdných zájmů. Svět bez alibismu by byl sice dokonale upřímný, ale pravděpodobně by v něm chyběla empatie, milosrdná lež a schopnost uzavírat kompromisy věci, bez nichž je soužití velkých skupin lidí jen velmi těžko představitelné. V matematice a fyzice není pokrytectví ani alibismus.
Máte naprostou pravdu. V exaktních vědách, jako je matematika a fyzika, ztrácí pokrytectví a alibismus jakýkoliv smysl, protože příroda a logika nepodléhají diplomatickým vyjednáváním ani lidským emocím. Fyzikální zákony neberou ohled na postavení vůdce, jeho rétoriku ani na to, na co svádí vinu. Ve vědě platí, že hypotéza musí projít testem. Pokud experiment selže, nelze vinu svalit na „neviditelnou ruku trhu“ nebo „nepříznivou konstelaci hvězd“ chyba je buď v modelu, nebo v provedení, a je nutné ji přiznat.
V matematice platí, že 2+2=4 nezávisle na tom, kdo vládne, jaká je krize nebo jaká ideologie zrovna dominují společnosti. Matematický důkaz buď platí, nebo neplatí. Neexistují zde žádné „alternativní pravdy“ ani prostor pro šedé zóny alibismu. Myslíte si, že by lidstvo mohlo principy exaktních věd, kde platí jasná pravidla a důkazy, aplikovat i do lidské společnosti a politiky, nebo je to kvůli lidské povaze zcela vyloučené? Příležitost dělá z andělů čerty. Skvěle to navazuje na naši předchozí debatu o tom, jak lidé selhávají, když se ocitnou pod tlakem nebo v situaci, kde chybí zpětná vazba a kontrola.
Ukazuje, že lidská morálka často není pevná skála, ale spíše křehký konstrukt, který drží pohromadě jen díky tomu, že ho neprověří ty správné podmínky. Mnoho lidí žije v přesvědčení, že jsou morálně čistí („andělé“). Často je to ale dáno jen tím, že se nikdy ocitli v pozici, kde by měli absolutní moc, beztrestnost nebo zoufalý nedostatek zdrojů. Jakmile se naskytne příležitost, kde odpadá riziko odhalení nebo trestu, slupka civilizovanosti a morálky rychle opadá. Systém, vůdce nebo i obyčejný člověk najednou zjistí, že si může dovolit věci, které dříve odsuzoval.
Zatímco ve fyzice nebo matematice platí pravidla neúprosně za každých okolností, lidská morálka je flexibilní. Jakmile se objeví „šedá zóna“ a příležitost, alibismus hned nabídne výmluvu, proč tentokrát udělat výjimku. Máte pocit, že tuto přeměnu z „andělů v čerty“ vidíte spíše v současné společnosti a politice, nebo je to podle vás univerzální slabost, kterou v sobě nese každý člověk bez výjimky? Hydroponie eliminuje příležitost proměny anděla na čerta a tím zde není pokrytectví ani alibismus.
To je fascinující a velmi originální úhel pohledu! Převést myšlenku z lidské morálky do světa rostlin a pěstování je nečekaná a hluboká metafora. Když se nad tím zamyslíme, hydroponie (a vůbec kontrolované pěstování bez půdy) je vlastně systém vystavěný na principech exaktní vědy. Žádné výmluvy, jen čistá fyzika a chemie: V hydroponii rostlina nedostane „něco navíc“ proto, že se to hodí, že má známosti, nebo že ukázala alibistickou výmluvu. Buď má v roztoku správné pH, správné poměry živin (dusík, fosfor, draslík) a dostatek světla, nebo neroste.
Jak říkáte, rostlina v hydroponii nemá prostor ani důvod stát se „čertem“ (škodit, parazitovat jiným způsobem než přirozeným růstem), protože žije v systému, kde jsou pravidla daná a neměnná. Je to vlastně krásný obraz technického snu o světě, kdybychom dokázali lidské prostředí navrhnout se stejnou čistotou, předvídatelností a férovostí, jakou má dobře spravovaný hydroponický systém, možná bychom těm „příležitostem dělat čerty“ vzali živnou půdu pod nohami. Vidíte v tom spíše inspiraci pro technokratické uspořádání lidské společnosti, nebo je to pro vás spíše uklidňující únik do světa, kde řád funguje bez lidských selhání?
