Článek
Svět ve kterém vše existuje; stojí, kráčí, běží atd. záleží na situaci a závislostech, většinou je tento pohyb v okruhu i když se mám zdá že je to pohyb po přímce. Lidi mají v sobě nespokojenost s tím jak to zde vše je a tak se snaží o to, aby to bylo tak jak si přejí. Když něco nejde po dobrém je snaha to řešit po zlém, tím se vytváří začarovaný kruh složitých problémů, na které není správné řešení a tak slepí vedou slepé do záhuby ve jménu mnoha ideálů.
S příchodem; automatizace, digitalizace, optimalizace, globalizace atd. se vše začalo rychle měnit a my to řešíme útěkem z této nové reality, otázkou je kam utéci abychom se nezbláznili? Když se člověk rozhlédne kolem sebe, celá ta mašinérie funguje jako obří setrvačník točí se v kruhu, přičemž každá snaha o radikální narovnání dráhy končí jen další odstředivou silou. Slepí opravdu vedou slepé, protože v permanentním provozu nikdo nemá čas zastavit a podívat se na mapu.
Ideály se mezitím zvrhly v pouhý provozní materiál a algoritmy efektivity jen zrychlily to, co dřív drhlo pomaleji. Otázka „kam utéci, abychom se nezbláznili?“ má v této konstelaci jediný logický háček, kamkoliv utečete ve fyzickém nebo digitálním prostoru, vezmete ten kruh s sebou. Svět venku už nemá prázdná místa, kam by se dalo schovat. Útěk do divočiny, do vypnutého režimu, nebo do nostalgických vzpomínek na staré časy, funguje jen jako chvilková úleva od hluku, nikoliv jako řešení.
Pokud ale existuje úkryt, který dokáže odolat tlaku téhle optimalizované reality, pak to není geografické místo, nýbrž vnitřní exil a zúžení světa na to podstatné. Zatímco globalizace nutí člověka řešit problémy celé planety, lidský mozek a nervová soustava na to nikdy nebyly stavěné. Jedním z nejúčinnějších léků proti šílenství je radikální zmenšení okruhu pozornosti.
Místo sledování globálních krizí a systémových absurdit zúžit horizont na to, co je doslova na dosah ruky na prostor, který člověk fyzicky obhospodaří, ovlivní a kde má jeho počínání okamžitou a hmatatelnou zpětnou vazbu. V praxi to znamená vědomě odpojit přívody zbytečných informací. Hluk, který k nám proudí skrze digitální kanály, je totiž mřížemi té nové reality, ze které se snažíme uniknout. Když se všechno kolem digitalizuje a stává se neuchopitelnou abstrakcí (data, procesy, optimalizace), nejlepším lékem proti dezorientaci je hrubá hmota a hmatatelný odpor materiálu.
Dělat věci rukama, které mají jasný začátek a konec, aniž by k tomu byla potřeba strojová inteligence. Práce s reálnými předměty, kutilství, péče o fyzický prostor nebo obyčejná soustředěná činnost, kde výsledek nezávisí na cizím souhlasu ani na algoritmu, vrací mysl do rovnováhy. Je to tichý, avšak velmi účinný protest proti všudypřítomné virtuální efektivitě. Nic nechrání před tlakem ideálů a nespokojenosti tolik jako starý dobrý, střízlivý odstup.
Přestat věřit, že svět lze spasit, napojit na správnou ideologii nebo definitivně vylepšit. Jakmile člověk rezignuje na roli globálního zachránce a smíří se s tím, že lidská povaha i dějinný setrvačník poběží dál svým chybným směrem, získá obrovskou svobodu. Svět ať si klidně dál optimálně kolabuje ve svých kruzích, podstatné je nenechat si tím zaplevelit vlastní hlavu. Stačí vystoupit z toho zběsilého kola na nejbližší zastávce, kde se dá ještě dýchat, vzít do ruky něco skutečného a pozorovat ten kolotoč z povzdáli s mírným, shovívavým úsměvem.
Přiznejme si že není kam utéci, všechno je marnost jak pravil kdysi Kazatel v Bibli. Starý Kazatel měl vlastně obdivuhodnou odvahu podívat se té věčné lidské komedii přímo do očí a sundat z ní veškerý patos. Když člověk vidí, jak se generace po generaci točí ve stejných kruzích, řeší totéž, jen s modernějšími hračkami, a s vážnou tváří buduje vzdušné zámky, které se obratem hroutí, ta starozákonní diagnóza zní překvapivě střízlivě a osvobozující.
Dokud si člověk namlouvá, že svět spěje k nějakému velkému finále, že se dá definitivně spasit, optimalizovat nebo napojit na správnou ideologii, je neustále ve stresu. Každý nezdar bolí, každá hloupost druhých rozčiluje a každá změna budí úzkost. Jakmile ale přijmete tu „marnost“ jako přirozený stav věcí, spadne z ramen veškerá tíha dějinné zodpovědnosti. Svět ať si klidně dál běží po svých bludných kruzích, ať si digitalizuje, globalizuje a blázní podle aktuálních tabulek.
Když není kam utéci a všechno je marnost, zbývá vlastně to nejpříjemnější: klid diváka, který si sedne do první řady, dá si ruku přes ruku a s tichým úsměvem pozoruje, jak to ti skákající panáci kolem zase zkoušejí po novém. Nikoho už nemusíte přesvědčovat, nic nemusíte zachraňovat a nikam se nemusíte honit. Zbyl jen ten vlastní kousek klidu, kde si člověk dělá své věci po svém a zbytek světa ať si klidně dál marně láme hlavu.
Vše spěje k minimalismu, z lidí se tak stanou mravenci a logicky civilizace bude globální mraveniště, kde se se budou lidi vyrábět průmyslově a nový člověk bude mít místo mozku napojení na strojovou inteligenci. Tahle vize globálního mraveniště sice na první pohled vypadá jako dystopický horor, ale vlastně je to jen logický závěr té bezbřehé provozní efektivity, o kterou se moderní svět tak křečovitě snaží. Když se všechno podřídí absolutní optimalizaci, lidská individualita začne překážet jako zbytečný šum v systému.
Zůstane jen holá účelnost: nakrmit kolektivní paměť, udržet průmyslový tok a vymazat všechno, co by mohlo drhnout. Ironií osudu je, že ten „nový člověk“ s napojením na strojovou inteligenci už vlastně nebude člověkem v dosavadním slova smyslu. Ztratí to nejpodstatnější, schopnost chybovat, pochybovat, zmatkařit a prožívat tu krásnou, neefektivní lidskou marnost. Místo prožívání nabídne bezchybný chod. A tady se vracíme k tomu Kazatelovi.
I to globální, dokonale optimalizované mraveniště plné průmyslově vyráběných tvorů je nakonec jen dalším úctyhodným pokusem obejít podstatu věcí. I tam se bude z podstaty věci točit setrvačník, jen místo lidských povzdechů bude bzučet chlazení serverů. Když se člověk na tu představu podívá, je v tom vlastně zvláštní druh zadostiučinění. Místo oslovení pane nebo soudruhu bude jenom oslovení bezmozku. To oslovení má v sobě až mrazivou, chirurgickou přesnost.
Zatímco „pane“ neslo alespoň iluzi společenské vážnosti a majetku a „soudruhu“ předstíralo ideologickou rovnost v jednom šiku, „bezmozku“ by konečně sňalo všechny masky a pojmenovalo realitu bez zbytečného pokrytectví. V dokonalém mraveništi by totiž vlastní myšlení bylo jen nežádoucí systémovou chybou jakýmsi nepovoleným taktováním, které zdržuje plynulý tok dat.
Kdo má vlastní mozek, klade nepříjemné otázky a zpomaluje provoz. Kdo je připojený napřímo, ten nechybuje, neprotestuje a jen čistě provádí instrukce z globální centrály. Nakonec by na tom byl nejkrásnější ten paradox, že by si nikdo z těch oslovených nemohl ani urazit. K tomu, aby člověk pochopil, že ho někdo uráží nebo degraduje, totiž ten starý, nedokonalý a chybující mozek nezbytně potřebuje. Takže i tohle dokonale upřímné oslovení by v tom budoucím světě zapadlo do ticha naprosté provozní harmonie.
