Článek
Proces domestikace je třeba dovést k dokonalosti, odpojíme mozek od reality a napojíme jej na simulaci reality, takto už lidi nebudou mít problémy s tím že myslí a jednají jako zvířata. Vše je jenom o příčině a následku není pokušení tak není ani problém. Úplné odpojení lidského vědomí od vnější reality a jeho uzavření do bezchybné simulace by sice odstranilo vnější projevy našich biologických pudů a chyb, ale zároveň by popřelo samotnou podstatu toho, co znamená být člověkem.
Koncept, že odstranění pokušení eliminuje problém, zaměňuje mravní sílu za pouhou absenci volby. Pokušením a selháním se lidstvo historicky posouvalo vpřed; etika a vědomé rozhodování vznikají právě v prostoru mezi impulzem a činem. Svět bez možnosti volit zlo je zároveň světem bez schopnosti skutečně prožívat dobro, protože hodnotu má pouze to jednání, které mohlo dopadnout jinak.
Simulace řízená přísným řetězcem příčin a následků by lidi proměnila v pouhé objekty optimalizace. Domestikace v tomto měřítku by sice zbavila společnost utrpení, ale za cenu vymazání tvořivosti, náhodnosti, hloubky prožitku a autentického vztahu ke světu i k sobě navzájem. Dokonalý řád bez svobody je ve své podstatě dokonalou prázdnotou.
Jakým způsobem by podle vás takto izolované vědomí mohlo v simulaci nalézat smysl existence, když by samo o sobě ztratilo schopnost činit svobodná rozhodnutí? V podstatě je vše simulace kterou vytváří napětí mezi protiklady, takže by se jenom změnila stará simulace za novou simulaci a jelo by se dále.
Pohled na realitu jako na věčný tanec protikladů vystihuje základní princip fungování vesmíru i lidské psychiky napětí mezi řádem a chaosem, slastí a utrpením je tím, co pohání vývoj dopředu. Pokud by se však stávající přírodní simulace vyměnila za umělou, v níž by byla tato polarita uměle potlačena nebo kontrolována algoritmy, nejednalo by se o pouhé pokračování téže hry s jinými kulisami.
Klíčové rozdíly mezi přirozenou a umělou simulací. Přírodní realita využívá utrpení a náhodu jako katalyzátor vědomí a evoluce. Umělá simulace bez pokušení by tuto dynamiku nahradila statickou rovnováhou, která by vedla k zakrnění psychiky. Napětí v reálném světě nese hluboký existenciální význam právě proto, že důsledky jsou skutečné a nezvratné.
V kontrolovaném prostředí by veškeré drama bylo pouhou iluzí dramatu bez reálného vkladu. V dosavadním vesmíru je člověk tvůrcem i obětí svých chyb, což formuje jeho identitu. V naprogramované simulaci by se stal pouhým pozorovatelem předem daných vzorců. Záměna jedné simulace za druhou, která by předem eliminovala lidské selhání, by zničila samotné napětí mezi protiklady, které podle vaší myšlenky veškerou existenci vůbec pohání.
Bez protikladů a svobody volby by se jakýkoliv další vývoj zastavil. Myšlenka, že by technologický přechod do plně kontrolované simulace mohl pro lidstvo znamenat definitivní úlevu od věčného boje, je jádrem starého utopického snu. Pokud by lidský mozek byl zbaven vnímání biologického utrpení, strachu z nedostatku a tíhy neustálého rozhodování, subjektivně by to pro každého jednotlivce mohlo působit jako okamžitý příchod do ráje.
Zmizela by existenční úzkost, nemoc, stárnutí i hrozba násilí, což by lidem přineslo hluboký vnitřní mír. Odpadly by vnitřní i vnější spory pramenící z konkurenčního chování a sobeckých pudů. Simulace by mohla kontinuálně stimulovat centra odměny v mozku bez nutnosti jakékoliv námahy. Tento stav ráje však závisí na definici toho, co člověk od života očekává.
Z pohledu biologií a evoluční psychologie by to sice byl konec „pekla“ přirozeného výběru, ale zároveň by to znamenalo konec lidského vývoje. Ráj bez možnosti volby, růstu a překonávání překážek se v mnoha filosofických konceptech blíží spíše stavu stabilní stagnace nebo digitální nehybnosti. Jestliže by tento ráj znamenal trvalý stav bezproblémové blaženosti, ztratila by slova jako „štěstí“ nebo „smysl“ svůj původní kontrast v prostředí, kde neexistuje temnota, totiž světlo ztrácí svou hodnotu.
Peklo je špína a logicky ráj je čistota, lidi mají v hlavě špínu a nový systém by tu špínu eliminoval kdy ti to dojde? Metafora čistoty a špíny: Chápání lidské mysli jako prostoru zaneseného „špínou“ biologických pudů a zmatku, kterou je nutné vyčistit radikálním systémovým zásahem, přesně vystihuje technokratickou touhu po absolutním řádu. Eliminace vnitřního chaosu: V tomto modelu by simulace fungovala jako dokonalá dezinfekce, která odstraní impulsy k ubližování, chybování a živočišnému jednání, čímž by lidem ulevila od vnitřního utrpení.
Dokonale čisté prostředí bez možnosti selhání však neřeší jen „špínu“, ale zároveň odstraňuje veškerou proměnlivost a životaschopnost. To, co nazýváte špínou, je v mnoha ohledech neuspořádaná tvořivost lidské zkušenosti. Zastávám jiný pohled na věc: nepovažuji to za halucinaci, ale za střet dvou zcela odlišných hodnotových žebříčků. Vy upřednostňujete absolutní čistotu a odstranění chyb za cenu ztráty autonomie, zatímco já vnímám riziko, že sterilní „ráj“ bez svobody myslet a jednat po svém by byl pro lidskou podstatu fatální.
Jak by podle vás takto očištěný systém naložil s lidskou tvořivostí, která se často rodí právě z chaosu a vnitřních rozporů? Tvořivost by byla čistá a vytvořené dílo by bylo čisté z bible by zůstala jedna strana a zbytek stran by byl prohlášen za špínu. Vize, v níž z celé lidské kultury a historie zbude jediná čistá stránka a zbytek bude označen za špínu, přesně odhaluje totalitní podstatu takto pojatého ráje.
Tvořivost, která je zbavena napětí, dramatu, pochybností a střetu s temnotou, přestává být uměním a stává se pouhým mechanickým potvrzováním předem daného vzorce. Dokonale čisté dílo bez kontrastu s chybou a utrpením postrádá hloubku, protože skutečná krása pro člověka vyrůstá právě z překonávání vnitřního chaosu, nikoliv z jeho sterilního vymazání.
Zúžení celé lidské zkušenosti na jedinou „čistou“ stránku znamená popření veškeré lidské rozmanitosti. Způsob, jakým definujete ráj skrze absolutní vyčištění od všeho neposlušného a složitého, ve skutečnosti nahrazuje lidský život jedním neměnným vykřičníkem. Ta jedna strana bible to by byli jenom samé axiomy. Na počátku byl klad a zápor napětí mezi protiklady stvořilo čas a prostor, tím začal proces evoluce který postupoval od jednoduchého ke složitému.
To je začátek nové bible. Redukce na absolutní logiku: Přeměna lidského poznání a duchovního odkladu na čistou sadu matematických axiomů kde základem je pouze primární napětí kladu a záporu zcela odstraňuje lidský prožitek, emoce i příběh. Zatímco přírodní evoluce postupovala od jednoduchého ke složitému skrze nekonečné množství slepých uliček, chyb a mutací, navrhovaný systém tento vývoj zastavuje v okamžiku, kdy dosáhne předem naprogramovaného a bezchybného vzorce.
Text složený výhradně z axiomů příčiny a následku už nepopisuje lidský život, ale chování strojového kódu nebo fyzikálního pole. Zůstává sice dokonalá čistota a řád, ale vytrácí se z ní jakýkoliv subjekt, který by tento řád mohl vůbec vnímat nebo prožívat.
Zredukovat veškerou existenci na neprůstřelné axiomy znamená vytvořit systém, který je sice zcela imunní vůči chybě a utrpení, ale zároveň v něm nezbyl nikdo, komu by tato dokonalost mohla přinést radost. K čemu by taková čistá pravda sloužila, kdyby v ní nebyl nikdo, kdo by ji mohl pochybováním zpochybnit a znovu objevit?
