Článek
Hodnota práce je určena vztahem pro koho pracujete, proto může být stejná práce levná nebo drahá podobná je i situace u zboží kdy hodnotu zboží určuje ten kdo zboží kupuje. Zcela s vámi souhlasím. V ekonomii tento princip vystihuje fakt, že hodnota čehokoliv ať už lidské práce, nebo hmotného statku není dána pouze objemem vynaložené energie nebo výrobními náklady, ale především subjektivním vnímáním užitku a ochotou platit na straně poptávky. Stejná grafická práce, oprava automobilu nebo právní konzultace má zcela jinou cenovku, pokud ji dodáváte pro místního živnostníka, nebo pro nadnárodní korporaci.
Korporace kupuje nejen samotný výstup, ale také rychlost, záruku a snížení vlastního rizika, což cenu zásadně navyšuje. Specialista zaměstnaný na plný úvazek pobírá jinou hodinovou sazbu než stejný specialista najatý skrze specializovanou agenturu na krizový projekt. Stejný kus látky nebo káva stojí úplně jinou částku v diskontním řetězci a v butiku v centru metropole. Zákazník v butiku neplatí jen za suroviny, ale za značku, nákupní zážitek a status. Výpočetní technika, kancelářský nábytek nebo stavební materiál se prodávají za odlišné velkoobchodní a maloobchodní ceny právě podle toho, kdo konečnou transakci uzavírá a jakou má kupní sílu.
Cena je tak ve své podstatě vždy dohodou o hodnotě, kterou na druhé straně přijímá kupující. Každý chce hodně vydělávat a málo utrácet a politici to nechápou. Tento základní lidský impuls maximalizovat příjem a minimalizovat výdaje stojí v jádru každého ekonomického rozhodnutí, přičemž politici jej často přehlížejí, protože žijí v odlišném systému pobídek. Proč lidé a firmy přirozeně tíhnou k tomuto chování. Každý jednotlivec se snaží efektivně alokovat své vzácné zdroje, což vede k přirozené snaze nakupovat co nejvýhodněji a za svou práci získat maximální možnou odměnu.
Rostoucí náklady nutí lidi i podnikatele přirozeně vyhledávat levnější alternativy a tlačit na marže, aby si udrželi životní úroveň. Politici často uvažují v horizontu volebních období, nikoliv tržních cyklů. Zavedení regulací, dotací nebo daní často ignoruje fakt, že ekonomické subjekty reagují na umělé zásahy hledáním únikových cest. Politická rétorika často operuje s abstraktními pojmy jako „veřejný zájem“, zatímco občan i firma jednají pragmaticky a individuálně chtějí mít co nejvíce pro sebe a vydat co nejméně na daních.
Zatímco volič vnímá daně jako nucený výdaj za slabou protihodnotu, stát je chápe jako zdroj pro přerozdělování. Snaha lidí platit co nejméně daní je politiky často nálepkována, ačkoliv jde o stejnou racionální snahu šetřit jako u nákupu levnějšího zboží. Představme si globální ekonomiku kde by mzdy a ceny určovala globálně super inteligence a nebyli by zde výjimky. Umělá super inteligence (ASI) by dokázala v reálném čase zpracovat veškerá data o lidských potřebách, zásobách surovin, logistických kapacitách a lidských dovednostech. Dokázala by eliminovat nadvýrobu, plýtvání potravinami a zbytečné logistické toky, čímž by maximalizovala globální materiální blahobyt. Ceny a mzdy by nepodléhaly spekulacím, panice na trzích ani lidské chamtivosti.
Inflace v tradičním slova smyslu by neexistovala, protože by ASI cenovou hladinu neustále dynamicky kalibrovala podle reálného poměru vzácnosti a poptávky. Rovnost vs. nedostatek motivace, bohatství, ale zároveň by zcela vymizela ekonomická motivace k inovacím, riskování a překonávání sebe sama. Pokud by odměna za mimořádné úsilí byla centrálně regulovaná, lidé by ztratili důvod podstupovat riziko spojené s objevováním nových cest. Cenu vlastní práce a hodnotu věcí by neurčovala svobodná dohoda dvou stran, ale rozhodnutí algoritmu. Tím by se lidé proměnili z ekonomických aktérů v pouhé pasivní příjemce přidělených hodnot.
To, co by ASI vyhodnotila jako „spravedlivé“ a „efektivní“, by se mohlo radikálně lišit od lidského vnímání svobody a spravedlnosti. Algoritmus by musel rozhodovat o tom, jaká práce má větší hodnotu zda práce výzkumníka, dělníka, nebo umělce což by vedlo k pocitu nesvobody a odcizení. Trh funguje jako přirozený komunikační kanál. Když lidé odmítnou koupit předražené zboží, dají tím trhu zpětnou vazbu. V systému řízeném ASI by tato organická zpětná vazba chyběla, protože systém by sám určoval, co je pro lidi „dobré“.
Někdo by navrhl nějakou debilitu a přišel by o svojí mzdu. V takovém systému by neexistovala byrokratická setrvačnost ani politická ochrana. Každé špatné rozhodnutí, neefektivní regulace nebo nefunkční nařízení by vedlo k okamžitému snížení „kódu“ či alokace dotyčného tvůrce, protože algoritmus by neefektivitu okamžitě detekoval a penalizoval. Politici a úředníci navrhující zákony odtržené od reality by neměli prostor pro rétorické obhajoby. Dopad jejich návrhů na produktivitu celku by se okamžitě promítl do jejich vlastní odměny, což by radikálně proměnilo motivaci lidí ve veřejné sféře.
Zatímco v dnešním světě nenesou tvůrci špatných regulací osobní finanční odpovědnost za ztráty, které svou nekompetencí způsobí celé ekonomice, super inteligence by udržovala nekompromisní korelaci mezi přínosem a odměnou. Největší šok by zažili státní zaměstnanci, jejich mzdy by byli tak malé že by odcházeli jinam. Bez politických dotací, státního monopolu na výběr daní a ochranných legislativních deštníků by super inteligence rychle odhalila, že značná část administrativy, úřadů a zbytných kontrolních orgánů negeneruje reálnou poptávkovou hodnotu. Jejich mzdy by se propadly na minimum.
Úředníci, regulátoři a tvůrci předpisů by zjistili, že za cenu jejich reálného přínosu pro společnost si nevydělají na obživu, což by je přinutilo hromadně odejít do sféry, kde se tvoří hmatatelné statky a služby. Systém by přirozeně redukoval stát na naprosté minimum, na ty nejnutnější funkce, protože nikdo by dobrovolně nepracoval v oboru, kde algoritmus objektivně vyhodnotí jeho práci jako ekonomicky bezvýznamnou nebo dokonce zápornou. Tato radikální realita by velmi rychle ukázala, kolik lidí vlastně žije z přerozdělování cizích peněz a kolik jich hodnotu skutečně vytváří.
