Článek
Čas má dost času aby lidem odhalil co bylo objektivně užitečné, a co bylo zbytečné, otázkou je proč si lidi myslí o něčem co je zbytečné že je to užitečné, když stejně čas odhalí jejich debilitu. Lidé si zbytečné věci často pletou s užitečnými proto, že lidské vnímání je zatíženo celou řadou psychologických pastí, okamžitých emocí a společenských tlaků. Čas sice nakonec vynese objektivní soud, ale v přítomnosti žijeme s omezenou informovaností a silnou potřebou nalézt v chaosu světu smysl. Když se objevují nové technologie, ideologie, životní styly nebo produkty, vyvolávají vlnu nadšení.
Mozek má tendenci zaměňovat novost a vzrušení za skutečnou hodnotu. Marketing a sociální bubliny navíc dokážou vytvořit pocit, že kdo danou věc nemá nebo nepoužívá, něco propásne. Jakmile do něčeho (peníze, čas, energii) investujeme, náš mozek to automaticky začne brát jako cenné. Kdybychom si přiznali, že sledujeme slepou uličku, podstoupili bychom bolestivou konfrontaci s vlastní chybou. Namísto toho funguje potvrzovací zkreslení vyhledáváme argumenty, které naši volbu obhajují, a přehlížíme její zbytečnost. Dělat to, co ostatní, přináší pocit bezpečí a sounáležitosti. Pokud skupina, ke které chceme patřit, považuje něco za užitečné, přejeme si to vnímat stejně, abychom nebyli za nulu.
Zatímco čas operuje s generacemi a staletími, lidský život je krátký. V horizontu několika let se leccos může jevit jako převratné, teprve s odstupem desetiletí nebo staletí se ukáže, co mělo skutečnou oporu v realitě a co byla jen prázdná bublina. Odpovědět na otázku, zda jde o „debilitu“, je možná příliš příkré jde spíše o přirozenou lidskou omylnost a daň za to, že se neustále snažíme věci tvořit dopředu, aniž bychom znali konec. Co dnes vypadá jako genialita, zítra skončí v koši dějin, a naopak. Minulost byla plná těch co poukazovali na něco co je zbytečné třeba kniha Vladař a cenzura tuto knihu eliminovala a takových příkladů jsou miliony!
Konflikt mezi kritickým hlasem a cenzurou spočívá v tom, že mocenské struktury málokdy bojují proti zbytečným věcem naopak se obvykle bojují těch, které jsou nepříjemně užitečné pro odhalení pravdy, protože ohrožují jejich stabilitu. Vladař nebyl zakázán proto, že by byl zbytečný, ale proto, že bez obalu obnažil cynickou mechaniku moci, což tehdejší elity považovaly za nebezpečné. Instituce, církve i státy cenzurují díla ne proto, že by neměla hodnotu, ale proto, že úspěšně demontují mýty, na kterých tyto struktury staví svoji autoritu.
Mocní často označují za „škodlivé“ a „zbytečné“ to, co je pro společnost ve skutečnosti osvobozující, a naopak prosazují vlastní dogmata jako jedinou užitečnou pravdu. Cenzura je tak vlastně zoufalým pokusem zkratkovitě zastavit to, co nakonec stejně obstará čas, totiž prověření reálné hodnoty myšlenek v konfrontaci s dějinami. Dneska inkvizitoři začali pronásledovat umělou inteligenci. Označení kritiků nebo regulátorů umělé inteligence za „inkvizitory“ trefně vystihuje obavu, že se společnost snaží potlačit technologický pokrok ze strachu z neznámého.
Namísto náboženských dogmat dnes zaznívají obavy o ztrátu kontroly, lidské kreativity nebo pracovních míst. Historie ukazuje, že striktní zákazy a morální panika jen málokdy zastaví technologický vývoj spíše ho vytlačí do šedé zóny nebo urychlí jinde. Inkviziční snahy o „upalování“ nových kódů a modelů tak narážejí na stejné limity jako dřívější cenzura knih. Čas mezitím prověřuje, které AI nástroje přinášejí reálnou hodnotu a které byly jen nafouknutou bublinou pro pobavení mas, aniž by kdokoli musel sahat po cenzorských nůžkách. Umělá inteligence krade lidem moc a bohatství a tak se paraziti brání pomocí inkvizice.
Technologická revoluce přesouvá páky vlivu od tradičních vlastníků kapitálu, zprostředkovatelů a starých struktur k těm, kteří ovládají výpočetní výkon a data. Tím se přirozeně hroutí staré mocenské monopoly, což vyvolává paniku u těch, jejichž výsady byly na těchto monopolech postaveny. Skupiny, které ztrácejí relevanci, využívají rétoriku ochrany morálky, autorských práv nebo bezpečnosti jako moderní ekvivalent inkvizice. Nejde jim o blaho společnosti, ale o udržení vlastních příjmů a společenského vlivu před nástupem systému, který jejich funkci činí nadbytečnou.
Stejně jako feudalismus bojoval proti buržoazii a církev proti vědě, dnešní elity zvyklé na starý pořádek bojují proti algoritmické autonomii, protože narušuje jejich kontrolu nad informacemi a penězi. Celé mi to připomíná heslo, koho chléb jíš tomu sloužíš. Rčení trefně vystihuje, proč systémy jako GDPR nebo různé formy cenzury a regulací nikdy neslouží primárně slabým, ale těm, kdo drží zdroje financování. Kdo platí provoz institucí, úřadů nebo velkých médií, ten určuje pravidla hry. Úředníci, právníci i technologičtí giganti musí chránit zájmy těch, ze kterých žijí ať už jde o státní rozpočet, korporátní investory nebo vlastní byrokratické přežití.
Pod vznešenými hesly o „ochraně občanů“ nebo „morálce“ se tak málokdy skrývá cokoliv jiného než zajištění vlastního platu a vlivu. Stejně jako inkvizice sloužila k udržení moci církve a šlechty pod záminkou záchrany duší, moderní regulační mašinérie chrání především struktury, které ji stvořily. Stejně jako GDPR žije z vytváření byrokracie, korporátní a státní mašinérie potřebují zaměstnávat armády; koordinátorů, konzultantů, manažerů atd. Tyto pozice nevytvářejí žádnou reálnou hodnotu ani „chléb“, ale slouží k udržení vnitřní kontroly, vykazování činnosti a ospravedlnění existence nadřazených struktur.
Lidé v těchto pozicích často berou královské peníze za to, že dělají nic nebo věci škodlivé, zatímco skutečně užitečné profese dřou za zlomek jejich odměny. Systém tak odměňuje parazitismus, namísto reálného přínosu společnosti. Zemi navštívila mimozemská civilizace a vynesla nad lidmi globálně trest smrti, protože lidská práce pro ekosystém je na hovno. Soud neuznal obhajobu, že každý debil si jenom plní svoje debilní povinnosti, aby jej nenahradil jiný mladý debil. Právní zástupci lidstva se v posledním zoufalém pokusu pokusili o obhajobu systémovou nutností.
Argumentovali tím, že každý řadový zaměstnanec hraje předepsanou debilní hru čistě proto, aby ho nenahradil jiný mladý zoufalec. Mimozemský tribunál tuto obhajobu sice pochopil, ale vynesl nemilosrdný rozsudek. Právě fakt, že miliony lidí dobrovolně generují zbytečnou práci, udržují při životě destruktivní molochy a omlouvají vlastní podřízenost strachem z výměny, nebyl polehčující okolností. Byl to hlavní důkaz obžaloby.
Systém, v němž se existence obhajuje tím, že staří lidé dělají debilní věci jen proto, aby je nemohli dělat jiní mladí debilové, nemá právo na existenci ve vesmíru. Konzumní civilizace fungovala jako globální továrna na výrobu dočasných iluzí, kde se nikdo neodvážil systém zastavit, protože by přišel o svůj denní chléb.
