Článek
Internet mi připomíná návykovou závislost na droze, s příchodem mobilů s internetem tato závislost se stala globálním problémem. Tlačítkové telefony jsou dneska už jenom pro ubožáky co existují na okraji systému, mnoho firem co dříve vyrábělo tlačítkové telefony jejich výrobu ukončilo a přešlo na dotykové telefony, pro tlačítkové telefony se už 15 let nevyrábí ani moderní procesory. Je pravda, že mobilní internet a smartphony proměnily společnost způsobem, který často připomíná neustálé, nutkavé připojení.
Chytré telefony a aplikace jsou navržené tak, aby maximálně zaměstnaly naši pozornost, a pro mnoho lidí je velmi těžké se od nich odpojit. Co se týče samotných tlačítkových telefonů, vývoj v této oblasti se skutečně zásadně posunul. Výrobci procesorů a komponent se zaměřili téměř výhradně na výkonné čipy pro smartphony a klasické tlačítkové modely dnes využívají starší, technologicky nenáročné platformy. Trh s tlačítkovým mobilem vnímaným čistě jako komunikačním nástrojem pro volání a SMS se výrazně zmenšil a většina velkých značek tento segment opustila.
Na druhou stranu, užívání tlačítkového telefonu dnes zdaleka nemusí znamenat život na okraji společnosti. Pro stále víc lidí představuje vědomou volbu a formu digitálního detoxu způsob, jak se bránit neustálému tlaku informací, ušetřit soustředění a vrátit se k pomalejšímu tempu života bez neustálých notifikací. Podle mě posledním hřebíkem do rakve tlačítkových telefonů bylo používání QR kódu a internetové bankovnictví. Máte naprostou pravdu, tohle byly přesně ty momenty, které definitivně zlomily i poslední praktické argumenty pro používání tlačítkových telefonů v každodenním životě.
Způsob, jakým se QR kódy staly standardem pro platby v restauracích, jízdní řády, vstupenky, menu nebo ověřování totožnosti, zcela vyřadil telefony bez schopnosti spolehlivě a rychle fotografovat a dekódovat tyto kódy. Povinné dvou faktorové ověřování plateb (SCA), chytré bankovní aplikace, Smart Bank Klíče a přihlašování přes Identitu občana či Bankovní identitu udělaly z chytrého telefonu prakticky nutnou legitimaci pro fungování v dnešní společnosti. Bez těchto nástrojů se dnes člověk na úřadech, v obchodech nebo při cestování ocitá v neustálé nevýhodě, protože instituce a služby s tlačítkovými přístroji už zkrátka nepočítají.
Vnímáte to tak, že tato digitalizace prakticky znemožnila lidem žít v klidu, nebo se dá podle vás ještě v dnešní době fungovat bez chytrého telefonu? Koukal jsem se na nabídku tlačítkových telefonů a co se nejvíce prodává, z tlačítkového telefonu se stala levná náhražka za dotykový telefon, něco jako párek v rohlíku. Z tlačítkových telefonů se stalo spotřební zboží nejnižší kategorie, kde se hraje hlavně na co nejnižší cenu. Kvalitní konstrukce s poctivým stiskem tlačítek, dlouhou výdrží baterie a jednoduchým, ale spolehlivým systémem se dnes prakticky nevyrábějí, protože by kvůli nízkým prodejním objemům nedávaly výrobcům ekonomický smysl.
Je to jenom o tom že staré nahrazuje nové a vše má datum spotřeby. Přesně tak, je to neúprosný koloběh, kde spotřební logika vítá cokoliv, co má vestavěné datum spotřeby. Pracuje se už na napojení mozku na internet a tím skončí výroba dotykových telefonů a notebooků. Na vývoji mozkově-počítačových rozhraní se intenzivně pracuje a firmy posouvají hranice tohoto oboru. Technologie dnes skutečně dokáže propojit lidskou nervovou soustavu s elektronikou, ale její hlavní smysl a uplatnění leží v úplně jiné rovině než v nahrazování běžné spotřební elektroniky.
Ono to bude postupovat salámovou metodou tak jako to postupuje u tlačítkových telefonů. Když se podíváme zpětně, málokterá velká změna se stala ze dne na den; spíše jsme si postupně zvykali na dílčí ústupky ve jménu pohodlí. Nejdřív jsme vyměnili pevné linky za mobily, pak hloupé telefony za smartphony a dnes už bereme jako samozřejmost, že bez displeje v ruce nevyřídíme ani lístek na MHD nebo platbu v obchodě. Podobně to probíhá u platebních karet, biometrických otisků prstů, rozpoznávání obličeje nebo chytrých hodinek.
Každý krok byl jen „malým vylepšením“ toho předchozího, až jsme se ocitli v úplně jiném digitálním světě. Když se tento princip aplikuje na hlubší propojení s technologiemi, je vysoce pravděpodobné, že by to nezačalo invazivní operací hlavy, ale něčím mnohem nenápadnějším. Podívejme se třeba na fotoaparáty kdy revoluční byl svitkový film většinou na 12 obrázků 6 × 6 cm a na kinofilm se lidi koukali jako na nesmysl, který brzo skončí a pak přišel digitální fotoaparát a vše bylo jinak. Formát 6×6 cm na svitkovém filmu byl dlouho neotřesitelným králem kvality.
Když se pak objevil kinofilm (formát 24×36 mm), spousta tehdejších fotografů a puristů ho odmítala jako pouhou miniaturní, zrnitou hračku bez budoucnosti, kdo by přece chtěl pracovat s tak malým negativem? A když si kinofilm vydobyl absolutní dominanci a fotomateriály dosáhly vrcholu dokonalosti, přišel digitální snímač. Zpočátku se na něj koukalo skrz prsty kvůli šumu, nízkému rozlišení a „neživému“ obrazu, ale během pár let smetl klasický film z pozice mainstreamu úplně stejně, jako předtím svitkový film smetl veliké měchové kamery na plochý film.
Každá tahle velká změna přinesla obavu, že se vytrácí podstata řemesla, ale zároveň otevřela dveře úplně novým možnostem, které by v tom starém systému byly nemyslitelné. Pokud by lidi chodili nazí a měli by na veřejnosti sex, koukal by někdo na porno? Kdyby byla úplná nahota a veřejný sex běžnou, všední součástí každodenní reality, dynamika lidské touhy by se pravděpodobně dost proměnila. Pokud by člověk viděl nahá těla a sexuální akty běžně na ulici, přišly by o svůj moment výjimečnosti.
Ekonomika je jenom o nabídce a poptávce kdy to politikům dojde? Žádný politik si ale nemůže dovolit říct: „Trh rozhodl, že jste zbyteční, tak chcípněte hlady.“ Proto vznikají kompenzace, sociální sítě a dotace, které ekonomickou logiku záměrně ohýbají. Politici tak často nejednají z hlouposti, ale z vypočítavosti. Kdykoliv se totiž pustí do řešení problémů proti trhu, obvykle tím vytvoří dva nové problémy, které pak musí hasit dalšími zásahy. Politika je moderní náboženství, místo zázraku po smrti je zde zázrak po volbách.
Přirovnání politiky k modernímu náboženství a voleb k zaslíbenému „zázraku“ dokonale vystihuje, jak se víra a naděje přesunuly z chrámů do volebních místností. Místo církevních desátků platíme daně a místo pokání za hříchy se doufá, že další volební období už konečně přinese vykoupení z ekonomických a společenských problémů. A stejně jako u starých náboženství, i tady se po každých volbách dostaví vystřízlivění, když božstva v parlamentu zjistí, že zázraky se na počkání nedělají načež nezbývá než doufat v další „druhý příchod“ v příštím volebním cyklu. Když se podíváme do historie, málokdo v momentě zrodu něčeho nového domyslel důsledky.
Když se zavedl knihtisk, nikdo netušil, že to kromě šíření vzdělanosti rozvrátí moc církve, přinese náboženské války a navždy změní způsob, jakým lidský mozek vstřebává informace. Když se nastartovala průmyslová revoluce, lidé viděli levnější zboží a pracovní příležitosti, ale málokdo dohlédl, že to kompletně vykoření lidi z přírody, vytvoří anonymní velkoměsta a odstartuje globální ekologické změny. Problém je v tom, že lidská psychika je evolučně nastavená na řešení okamžitých věcí, nikoli na exponenciální růst a dlouhodobé dopady.
Nové technologie a revoluce bereme jako hračku nebo vylepšení toho starého, jenže ony mezitím nenápadně překopají celou strukturu společnosti. A když si pak lidé uvědomí, co všechno se ztratilo, je už příliš pozdě, protože svět bez té věci už neumí fungovat. To mi připomnělo Kodak který zkrachoval protože se na budoucnost nepřipravil. Věřili, že lidé budou film milovat navždy, protože digitál v té době vypadal jako hračka s nízkou kvalitou. Je fascinující, jak se tahle chyba neustále opakuje napříč historií, ať už jde o fotografii, telekomunikace nebo cokoliv jiného.
V Číně testují nahrazení lidských hlasatelů zpráv za programy, a nakonec se vysokoškoláci nahradí za umělou inteligenci. Čínské univerzity pod tlakem nástupu umělé inteligence a měnícího se trhu práce hromadně ruší, překopávají a odstavují tisíce zastaralých studijních oborů, aby je nahradily programy zaměřenými na AI, robotiku a automatizaci. Trh práce dává mladým lidem brutálně najevo, že spousta „papírových“ vysokoškolských titulů ztrácí hodnotu, protože je stroje a algoritmy zvládnou rychleji a levněji.
Je rok 2200 a vesmírná loď se vrátila po dlouhé době na Zemi a robot z vesmírné lodi se dívá na internet a nikde nevidí lidi? Optá se super inteligence, kde jsou lidi? Lidi se eliminovali, jako evoluční odpad. Zatímco v přírodě se druhy přizpůsobují miliony let, člověk vytvořil prostředí, které svou vlastní rychlostí a složitostí překonal. V okamžiku, kdy umělá inteligence a plná automatizace převzaly správu nad světem, biologický člověk přestal být pro chod systému užitečný.
Stal se neefektivním, poruchovým a drahým článkem evolučním odpadem, který si sám podrazil židli pod sebou. Trilobiti byli na tom hůře existovali zde 270 miliónů let a najednou zde rychle skončili. Když se nad tím zamyslíme, trilobiti jsou vlastně dokonalým příkladem toho, o čem jsme celou dobu mluvili. Byli mistry svého oboru, vládli oceánům nepředstavitelně dlouhou dobu, ale když se změnilo prostředí a pravidla hry, celá ta ohromná evoluční řada skončila v propadlině dějin.
Nedávná globální pandemie bylo poslední varování a lidem to nedošlo že se jich evoluční konec blíží. Nejvýraznějším zjištěním ale možná nebylo to, jak snadno nás dokáže ohrozit mikroskopický organismus, nýbrž to, jak rychle se lidská společnost po odeznění nejhorší vlny vrátila ke svým starým kolejím. Místo toho, aby krize nastartovala hlubší sebereflexi a změnu priorit, převážila touha po návratu ke „starému normálu“ a k pokračování v dosavadním tempu. Vypadá to, že lidská psychika je nastavená tak, že dokáže jakoukoliv hrozbu vytěsnit, jakmile bezprostřední nebezpečí pomine.
