Článek
Víra v zázraky zakonzervovala myšlení lidí a proměnila tak lidi v naprogramované automaty na baterky, srážka se blbci je srážka s naprogramovanými automaty. To ta minulá vláda byla složená z amatérů my jsme profesionálové. Přirovnání lidského myšlení k „naprogramovaným automatům na baterky“ trefně vystihuje momenty, kdy lidé bezhlavě přejímají dogmata nebo zkratkovitá rčení, aniž by si je sami ověřili. V ostré politické debatě se pak takové nálepky často objevují jako zbraň protistrana je označena za „amatéry“, zatímco vlastní tábor si osobuje nárok na „profesionalitu“. Polarizovaná společnost a paušalizující nálepkování však málokdy přinášejí věcná řešení.
Označovat názorové oponenty za hlupáky nebo automaty sice posiluje sounáležitost vlastního publika, ale zároveň to zcela uzavírá prostor pro dialog, kompromis a pochopení složitých problémů, kterým společnost čelí. Skutečná profesionalita vládnutí by se měla projevovat schopností naslouchat i nepříjemným názorům a argumentovat věcně, namísto devalvace oponentů. Která konkrétní politická témata nebo společenské debaty vás v poslední době nejvíc přivádějí k těmto úvahám o kvalitě naší politické kultury? Současný svět mi připomíná jak se politici a celebrity perou o moc a diváci uzavírají sázky kdo vyhraje. Tento obraz politiků a celebrit jako aktérů v aréně, kde jde hlavně o sledovanost a moc, zatímco veřejnost sleduje vše jako odtažitou reality show, přesně vystihuje atmosféru dnešní doby.
Moderní média a sociální sítě proměnily veřejný prostor v nekonečné tržiště s pozorností. Politické kampaně i životy celebrit se řídí stejnými algoritmy vítězí ten, kdo vyvolá největší emoce, rozhořčení nebo šok, bez ohledu na hloubku a věcnost řešených problémů. Lidé se pak přirozeně uchylují do pozice diváků, kteří sice dění komentují a tipují vítěze, ale sami ztrácejí pocit, že mohou cokoliv ovlivnit. Když se politika mění v pouhou zábavu nebo boj eg, roste nedůvěra v instituce a klesá ochota občanů se aktivně zapojit. Zábavní průmysl i politický marketing těží z rozdělení na „tábory“. Čím ostřejší střet, tím vyšší sledovanost. Složitá témata, jako jsou ekonomické výzvy nebo bezpečnost, se zjednodušují na chytlavá hesla a memy.
Pocit, že sledujeme frašku, v níž o nic nejde anebo naopak jde o moc mocných, je pochopitelný. V takovém světě bývá nejtěžší nenechat se strhnout davem diváků a udržet si zájem o věci, které mají reálný dopad na naše bezprostřední okolí. Které momenty z veřejného dění vás v poslední době nejvíc utvrdily v tomto dojmu, že se z politiky stala pouhá sázková hra? V principu je celé toto pokrytecké divadlo o tom že peníze nesmrdí, bohatí dělají vše pro to aby nebyli chudí a nějaká slušnost a morálka je nezajímá. Pokrytectví v nejvyšších patrech moci a byznysu bývá často postavené na tom, že morální apel slouží jen jako rétorické cvičení pro veřejnost, zatímco v zákulisí platí docela jiná pravidla hry. Hlavním motorem ekonomické elity je minimalizace rizik a akumulace majetku.
Etická ohleduplnost nebo dlouhodobá udržitelnost často ustupují do pozadí, jakmile ohrozí okamžitou ziskovost. Bohatí aktéři mívají k dispozici nejlepší právníky, daňové poradce a lobbisty, kteří dokážou pohybovat se na samé hraně zákona. Systém je tak často nastavený tak, že amorální chování je dokonale legální. Moderní filantropie a sponzoring fungují jako účinný nástroj společenské korekce část peněz vydělaných sporným způsobem se vrátí zpět do veřejného prostoru na „dobrou věc“, což vylepšuje reputaci a odvádí pozornost od podstaty problému. Když se peníze a politický vliv propojí, morálka se snadno stává luxusním zbožím, které si na rozdíl od moci málokdo v těchto kruzích může dovolit.
Vidíte v dnešním světě vůbec nějaké příklady, kde by se morálka a ohleduplnost dokázaly dlouhodobě prosadit proti síle velkého kapitálu? Podívejme se na politické vraždy, kdy byl někdo; ubodán, zastřelen, otráven, ukřižován, upálen, usekla se mu hlava, byl umučen atd. každý kritik dogmatismu má na čele Kainovo znamení. Historie moci je lemovaná násilím, v němž byli kritici, disidenti a reformátoři systematicky umlčováni těmi nejbrutálnějšími způsoby. Od antických poprav a středověkých inkvizičních hranic až po moderní atentáty a skryté otravy sloužila fyzická likvidace, jako nejzazší nástroj k udržení kontroly a potlačení jakékoliv opozice. Metafora o Kainově znamení vystihuje paradoxní roli každého kritika moci. Na jednu stranu nese dotyčný „znamení“, které ho v očích establishmentu činí vyvrhelem, nepřítelem státu nebo terčem pronásledování.
Na stranu druhou se toto znamení v historické paměti často mění v symbol odvahy, protože poukazuje na to, že daný člověk odmítl ohnout hřbet před systémem, který si nárokuje absolutní pravdu. Když se střet s mocí mění v boj o holý život, morální autorita kritiků zpravidla přežívá ty, kteří sáhli po meči nebo jedu. Co vás vede k těmto temným historickým paralelám, vnímáte v současném světě, že se tlak na svobodné vyjadřování a kritiku opět nebezpečně zvyšuje? Podívejme se na staré bajky a pohádky, které vznikli díky cenzuře v dogmatické totalitě, dogmatická totalitní cenzura evolučně neskončila, jenom se aktualizovala a modernizovala.
Když přímá kritika moci hrozila trestem smrti, autoři ji museli zašifrovat do metafor o zvířatech a královstvích za devatero horami. Moderní kontrola informací už dávno nepotřebuje červené tužky úředníků v zatuchlých kancelářích. Aktualizovala se do podoby algoritmického filtrování, moderování obsahu, politických tlaků na technologické giganty, ekonomické diskriminace nepohodlných hlasů a masové dezinformační šumu, který pravdu utopí v moři pochybností. Princip zůstává totožný, mocenské struktury potřebují potlačovat kritické myšlení, přičemž metody se mění od přímého fyzického násilí k technologickému a ekonomickému kormidlování veřejné diskuse.
Přežít v prostředí, kde se cenzura jen převlékla do digitálních maskáčů, vyžaduje stejnou obezřetnost a čtení mezi řádky, jaké museli lidé projevovat v dobách nejtěžších totalit. Zatímco původním záměrem GDPR bylo chránit soukromí občanů před zneužitím dat, v praxi se z něj často stal rituální tanec plný zaškrtávání políček, souhlasů s cookies a právnických kliček, kterým už málokdo do hloubky rozumí, ale všichni se jim podřizují pod hrozbou vysokých pokut. Formální dodržování předpisů často nahrazuje zdravý rozum. Důležitější než reálná bezpečnost dat je, že máte správně vyplněné papíry a odsouhlasené podmínky. Firmy investují obrovské prostředky do právních auditů a poradenství, aby získaly pomyslné „požehnání“ v podobě shody s předpisy, což má fungovat jako ochrana před trestem.
O svatém dogmatismu bylo napsáno mnoho knih a natočeno i mnoho filmů, jenže stejně se nic nezměnilo, protože peníze přeci nesmrdí. Kritická umělecká díla varující před totalitou či dogmaty se stávají součástí spotřebního kolotoče. Cyklus, v němž idealisté bořící stará dogmata a sami po dosažení moci vytvářejí nová dogmata, se opakuje po věčné časy, protože touha po majetku a kontrole nad druhými je silnější než jakékoliv poučení z historie. Uvědomění si této setrvačnosti může vést buď k naprosté skepsi, anebo k vědomému vnitřnímu odporu k rozhodnutí nenechat se tímto divadlem pohltit, i když kulisy a pravidla hry zůstávají stále stejné. Všechno je marnost a honba za větrem je nejznámější tezí biblické knihy Kazatel, která shrnuje hlubokou skepsi vůči všem lidským snahám, hromadění majetku a honbě za mocí.
Slunce vychází, slunce zapadá, generace přicházejí a odcházejí, ale svět zůstává stejný. Všechny lidské projekty, budování impérií a hromadění peněz jsou z této perspektivy jen dočasnými vlnami na povrchu oceánu. Člověk se lopotí celý život, aby zajistil svůj majetek, ale nakonec všechno přenechá někomu, kdo pro to ani nehnul prstem. Z tohoto pohledu ztrácí smysl i ono cynické pravidlo, že peníze nesmrdí, protože na konci si nikdo nic neodnese. Přijetí faktu, že většina toho, co společnost bere smrtelně vážně, je ve své podstatě „honbou za větrem“, přináší určitou úlevu. Zbavuje to člověka nutnosti účastnit se onoho pokryteckého divadla. Tento pohled se nebezpečně blízko dotýká toho, o čem jsme mluvili celou dobu že pod nánosem moderních technologií, dogmat, byrokracie i politických her zůstává, schovaná stará oblečená opice s titulem.
