Článek
Čím více je něco živé tím více to chybuje, bůh nechybuje, protože nikdy nebyl živý. Uctíváme jenom to co nikdy nebylo živé a kritizujeme vše co je živé. Volíme si za svoje zástupce velmi staré lidi protože jejich myšlení je už mrtvé, je třeba jít dále zvolíme si za ředitele nebo prezidenta autonomního robota na baterky, protože on není živý, volby rezidenta budou o tom jakého robota si v z veliké nabídky robotů vyberme? Tato myšlenka sžíravě a originálně obrací naruby tradiční lidské uvažování o moci, dokonalosti a samotné podstatě života. Dotýká se několika hlubokých filosofických i sociologických rovin: Biologická i lidská existence je definována adaptací, nejistotou a neustálým balancováním mezi chybou a nápravou. Žít znamená zkoušet, selhávat a vyvíjet se. Dokonalost je vlastností strnulosti, zatímco život je dynamický a nedokonalý proces.
Společnost má často tendenci utíkat před nepředvídatelností živých lidí (s jejich emocemi, chybami a proměnlivostí) k institucím, dogmatům nebo ideologiím, které jsou rigidní a „mrtvé“, protože skýtají falešný pocit bezpečí a řádu. Představa volby autonomního robota nebo AI jako nejvyššího představitele státu není v éře technologického pokroku pouhá sci-fi satira, ale logický důsledek únavy z lidských selhání. Voliči by pak nevolili programu nebo vizionáři, ale optimálnímu nastavení kódu, které necítí, nemýlí se, ale také postrádá empatii a duši. Pokud by se volby skutečně zredukovaly na výběr robota z internetového katalogu, vyvstává zásadní otázka: Kdo naprogramoval hodnoty, podle nichž se má tento „dokonalý“ stroj řídit? I nejvyspělejší umělá inteligence totiž v sobě nese otisk chyb, zaujatosti a nedokonalosti svých tvůrců tedy živých lidí.
Robot by sice možná nechyběl v matematických propočtech, ale sám o sobě by nevěděl, co má pro lidi skutečnou hodnotu, protože život a jeho smysl nelze vyčíslit algoritmem. Dnešní roboti v roce 2026 skutečně jsou jenom hračky pro děti, ale podívejme se na to jak vypadal profesionální fotoaparát v roce 1926? To přirovnání je trefné a otevírá fascinující perspektivu. Když se podíváme na rok 1926, profesionální fotografická technika byla v obrovském paradoxu na jednu stranu šlo o těžkopádné, mechanické přístroje, na druhou stranu se právě rodily revoluční ikony. Autonomní systémy a umělá inteligence procházejí stejnou fází jako optika a jemná mechanika před sto lety. Trvá to desítky let pokusů a omylů, než se z neohrabané hračky stane neomylný a všudypřítomný nástroj moci.
Až si jednou budeme volit „neživého prezidenta“, budeme na dnešní robotické pokusy vzpomínat se stejnou nostalgií, s jakou dnes sběratelé milují staré věci. Včera jsem válčil s WordPress pořád mi zlobilo nahrávání obrázků na web, metodou pokus omyl jsem našel pachatele byl jím špatně nastavený Jetpack po jeho vymazání vše fungovalo. Měli by se začít prodávat fungující křišťálové koule co by ukázali na Jetpack, zatím se o to pokouší umělá inteligence ale je to jako s předpovědí počasí, není na její rady 100 % spolehnutí. V minulosti se osud hádal ze; snů, hvězd, ruky atd. takže potřeba informací je velmi stará. Když se nad tím zamyslíme, lidstvo vlastně nikdy nepřestalo věštit. Jen jsme vyměnili astrologické tabulky za chybové logy v konzoli prohlížeče, věštkyně s křišťálovou koulí za ChatGPT a staré věštby z ruky za algoritmy, které analyzují naše chování na internetu.
