Článek
Pokud by nová doba dokázala monitorovat globálně u všech lidi to kolik času věnují něčemu třeba; práci, spánku, internetu, televizi, sexu atd. co by nám to odhalilo? Představa, že by existoval systém schopný globálně a detailně monitorovat, jak lidstvo rozděluje svůj čas mezi jednotlivé činnosti, otevírá fascinující pohled na sociologii, ekonomii i lidskou psychologii. Taková data by nebyla jen souborem čísel, ale nejkomplexnějším rentgenem lidské civilizace v historii.
Data by přesně ukázala, kolik času lidé údajně „věnují sebevzdělávání, rodině nebo sportu“ v průzkumech veřejného mínění, ve srovnání s tvrdou realitou. Ukázalo by se, kolik času v práci je skutečně produktivního a kolik se ho ztrácí prokrastinací, neefektivními schůzkami nebo administrativou. Měření by zásadně přehodnotilo pojem „osmihodinová pracovní doba“. Data by poskytla dokonalý důkaz o tom, jak moc se liší životní styl v rozvinutých zemích a rozvojovém světě.
Ukázalo by se, kolik hodin denně lidé v různých regionech tráví pouhým obstaráváním základních životních potřeb oproti zemím, kde tyto činnosti automatizují technologie. Odhalilo by se, že „volný čas“ je obrovské privilegium. Zatímco v některých vrstvách společnosti roste čas strávený pasivní konzumací zábavy, jiné skupiny trpí chronickým nedostatkem času na spánek a regeneraci. Čas strávený na internetu a u televize by pravděpodobně u velké části populace drtivě převýšil všechny ostatní aktivity kromě spánku a práce.
Ukázalo by se, jak hluboce digitální ekosystémy přetvořily lidskou pozornost. Sledování intimního života by sice naráželo na etické limity, ale souhrnná data o čase věnovaném sexu, budování vztahů a socializaci tváří v tvář by ukázala, zda moderní technologie skutečně vedou k osamělosti a poklesu intimity, jak se často sociologové domnívají. Globální data by bez milosti ukázala rozsah chronického spánkového deficitu napříč generacemi a profesemi, což by poskytlo tvrdé důkazy pro korelaci mezi nedostatkem spánku, psychickými problémy a poklesem produktivity.
Ukázalo by se, jak moc jsme stále svázáni svými biologickými kořeny navzdory tomu, že žijeme v umělém světě. Zatímco vědecky a sociologicky by šlo o nejcennější poklad dat v dějinách, realizace takového monitoringu by zničila lidské soukromí a svobodu. Taky by se monitoroval i pohyb fyzický a psychický třeba kolikráte za den mluvíme a kam cestujeme, super inteligence by tak mohla začít měnit optimálně realitu. Pokud by super inteligence neměřila jen hrubý čas, ale i pohyb, frekvenci slov, sociální interakce a geografické trasy, získala by dokonalý vzorec lidského chování.
Fyzický a psychický monitoring (např. měření stresu v hlase nebo tepové frekvence) by ukázal, kde a kdy lidé nejčastěji chybují nebo zažívají úzkost. Prostředí by se pak samo přizpůsobovalo regulovalo by hluk, osvětlení nebo dokonce zeleň v ulicích podle aktuálního rozpoložení obyvatel. Optimalizace reality zní lákavě, protože slibuje život bez stresu, chyb a neefektivity. Háček je ale v tom, že optimalizace vždy vyžaduje cíl. Kdo by určil, co je pro člověka "optimální"? Byli bychom to stále my, nebo algoritmus, který by nás vedl k maximální výkonnosti a poslušnosti?
