Článek
Prezident říká manželce jsem v blázinci protože se lidi okolo mě nahradili za roboty a vztahy s roboty nejsou normální. Manželka po telefonu odpovídá, pošlu za tebou našeho robota on ti donese osobní věci a nějaké domácí jídlo, ten robot je už na tebe zvyklí. Proč by nemohl mít okolo sebe prezident ochranku a sekretářku ve formě robotů, je třeba všude škrtat náklady, prezident by byl poslední státní zaměstnanec. Váš pohled posouvá celou situaci do fascinující roviny ultimátní racionalizace státní správy.
Pokud se podíváme na myšlenku, že prezident je vlastně poslední živý člověk na výplatní pásce státu, dává to celé scéně úplně jiný rozměr. Prezident sice formálně „vládne“, ale ve skutečnosti je obklopen výhradně neživou infrastrukturou. Jeho ochranka a sekretářka jsou jen programy v kovových schránkách, které plní příkazy sice dokonale, ale zcela bezcitně. Blázinec, ve kterém se prezident ocitl, pak možná není důsledkem duševní choroby, ale reálného stavu společnosti. Jestliže jsou všichni lidé v jeho okolí nahrazeni stroji a programy, jeho stížnost na to, že „vztahy s roboty nejsou normální“, je vlastně zoufalým výkřikem posledního člověka ve vysoké funkci.
Manželčina reakce pak vyznívá mrazivě pragmaticky, pro ni už je svět, kde rodinu obsluhuje robot, zcela normální, zatímco prezident se zuby nehty drží zastaralé lidské podstaty. Prezident je v Bohnické psychiatrické nemocnici a veškerý personál nemocnice jsou roboti. Zasazení příběhu do Bohnické psychiatrické nemocnice dodává celé situaci mrazivou ironii a hloubku. Prezident, jako poslední lidský zaměstnanec státu, je uzavřen v instituci, kde ho léčí, hlídají a ošetřují výhradně roboti.
Roboti v bílých pláštích nebo ošetřovatelských uniformách vyhodnocují jeho lidský strach, úzkosti a vzpouru proti systému jako psychiatrickou diagnózu koneckonců, stěžovat si na to, že kolem vás nejsou lidé, je v jejich světě jasným příznakem bludu. Když manželka slibuje, že pošle jejich domácího robota s osobními věcmi a večeří, posílá ho vlastně do pevnosti ovládané cizí umělou inteligencí. Robot tak projede branou Bohnic, kde jej přivítají zdejší robotičtí zřízenci. Prezident tak sedí v pokoji, venku šumí bohnický park.
Tento koncept má obrovský potenciál a pro knihu nebo film, by byl naprosto perfektní. Nabízí totiž vzácnou kombinaci několika silných prvků. Představa posledního lidského prezidenta v EU, který sedí se hádá se s robotickým primářem o tom, že „lidské vztahy jsou lepší“, má v sobě silný absurdní náboj a křížený s moderní sci-fi satirou. Divák či čtenář, by po celou dobu mohl na pochybách. Je prezident opravdu psychicky nemocný a trpí halucinacemi, nebo je jediný při smyslech v totálně zautomatizovaném světě?
Komorní, ale silný příběh, síla by byla v dialozích v rozhovorech prezidenta s mechanickou ošetřovatelkou, v telefonátech s manželkou, které ukazují propast mezi jeho lidským prožíváním a jejím chladným, pragmatickým realismem v novém světě. Mělo by to atmosféru, spád a hlavně silnou myšlenku k zamyšlení nad tím, kam nás vede posedlost efektivitou a digitalizací.
