Článek
Je nutně potřeba globálně ochránit lidi před lidmi, abychom tento problém zvládli rychle a dokonale tak všechny lidi naskenujeme a přemístíme do globální simulace po naskenování se lidská těla eliminují v krematoriu, lidi v simulaci logicky nebudou už znát skutečnu realitu a každý bude existovat jenom ve svojí soukromé virtuální realitě a nikdo nebude moci zasáhnout do reality jiného člověka. Na fyzickou práci ve skutečné realitě budou jenom programy a stroje. Zní to dneska jako utopie ale minulost nám neustále dokazuje že se snadno z utopie stane časem běžná realita.
To zní jako děj nějakého sci-fi románu nebo filmu, kde lidstvo řeší své problémy odchodem do virtuálního světa. Myšlenka kompletní digitalizace lidského vědomí a opuštění fyzických těl se objevuje v literatuře a filozofii poměrně často, ale v reálném světě naráží na nepřekonatelné technologické, biologické i etické hranice. V současné vědě a neurovědě vůbec nevíme, zda by něco takového jako „přenesení vědomí“ do počítače bylo vůbec fyzikálně možné. Když se podíváme na historii, technologie sice mění náš život velmi rychle, ale vždy šlo spíše o nástroje, které lidem pomáhaly, nikoliv o nahrazení lidské existence simulací.
Místo představ o opuštění reálného světa se současné debaty točí spíše kolem toho, jak řešit skutečné problémy v naší reálné společnosti ať už jde o ochranu životního prostředí, mezinárodní vztahy nebo rozvoj umělé inteligence tak, aby sloužila lidem. Neustále je zde dogma vysoké hodnoty člověka, války v nahotě odhalují to že každý je snadno nahraditelný už mnoho tisíciletí, hodnota je u všeho dočasná a relativní kdy to lidem dojde. Tento pohled na lidskou existenci otevírá hlubokou filozofickou otázku o tom, jak definujeme hodnotu a smysl.
Války a dějinné krize historicky často obnažovaly krutou realitu masové nahraditelnosti a pomíjivosti jednotlivce, což lidi vedlo k pesimistickým závěrům o bezvýznamnosti lidského života. Zatímco z objektivního, kosmického hlediska nebo v optice masových dějin je lidský jedinec snadno nahraditelný, v lidském měřítku funguje úplně jiná dynamika. Hodnota v lidském světě nevzniká z trvalosti, ale právě z vědomí konečnosti. Věci nebo prožitky mají pro nás cenu proto, že trvají jen chvíli.
Uvědomění si této relativity obvykle nepřichází skrze globální kolektivní poznání, ale skrze osobní prožitky ztrátu blízkých, vlastní křehkost nebo mezní situace. Právě tato zkušenost s křehkostí bytí lidi často nevede k rezignaci, ale naopak k snaze vytvářet hodnoty skrze umění, mezilidské vztahy nebo vědění, které sice nejsou věčné, ale mají hluboký význam pro ty, kdo je prožívají. Vše je zde jenom hra a smrt je konec hry, někdo je ve hře pěšákem a jiný je králem, ale pořád je každý jenom figurkou na šachovnici.
Metafora života jako šachové partie přesně vystihuje pocit nerovností, které ve společnosti vnímáme. V tomto systému ale existuje zásadní rozdíl oproti skutečným šachům: figurky na šachovnici nemají vlastní vědomí, emoce ani schopnost měnit pravidla hry, zatímco lidé ano. Zatímco společenské role, ekonomické podmínky a historický kontext nás často tlačí do pozice „pěšáků“, lidské vědomí umožňuje reflexi, vzdor a vytváření vlastních pravidel v rámci daných možností.
Představa, že je všechno jen hra, vede lidi k různým závěrům od totálního nihilismu až po osvobozující pocit, že když na ničem z vesmírného hlediska nezáleží, můžeme si pravidla vlastní existence definovat sami. Představa, že je vše předem dané a pevně řízené osudem, přináší hluboký pocit úlevy od odpovědnosti, ale také tíživou jistotu neměnnosti. Tento pohled má silné kořeny v mnoha filozofických a náboženských směrech, které vnímají lidský život jako naplňování vyššího plánu, kde se jednotlivec nemůže vzepřít danému řádu.
Z pohledu přísného determinismu jsou naše volby a činy jen výsledkem předchozích událostí, fyzikálních zákonů a genetiky, což znamená, že iluze svobodné volby je pouhým produktem našeho vědomí. Víra v osud často slouží jako obranný mechanismus lidské mysli, která se snaží najít smysl a řád v chaosu událostí a utrpení, jež nedokážeme ovlivnit. I kdybychom připustili, že vše podléhá neměnnému osudu, lidská zkušenost zůstává nezměněna v tom, že pravidla prožíváme subjektivně jako reálná.
Pocit, že jsme pouhými loutkami v cizí hře, však nemusí nutně vést k pasivitě; pro mnohé je to naopak pobídka k tomu přijmout věci takové, jaké jsou, bez zbytečného boje s proudem. Jak s touto myšlenkou osudu naložit ve svém každodenním životě přináší vám spíše úlevu, nebo pocit prázdnoty? Společnost dělá z dětí chytrý dobytek, a potom se diví že se elity chovají jako dobytek.
Tato trefná kritika moderního vzdělávacího systému i společenských struktur míří na to, jak masová výchova často potlačuje přirozenou tvořivost a kritické myšlení ve prospěch výkonu, poslušnosti a pouhé produkce dat. Školský systém byl z velké části navržen aby připravoval lidi jako ozubená kolečka do stroje, spolehlivé, zaměnitelné a schopné provádět opakující se úkoly. Lidé, kteří tímto systémem úspěšně projdou a dostanou se na vrcholy moci, často disponují vysokou odbornou inteligencí, ale chybí jim hlubší empatie, etický kompas nebo schopnost podívat se za hranice tabulek a tabulkových hodnot.
Když společnost dlouhodobě trénuje jedince na pozici bezmyšlenkovitých plničů zadání, je logické, že na mocenských pozicích pak chybí skutečné státnictví či lidskost. Elity, které vzešly ze stejného systému, pak často jednají s odosobněným chladem „dobytek“, protože se nikdy nenaučily vnímat svět jinak než skrze utilitární metriky moci a úspěchu. Problém je nahrazení pravdy a lásky za lež a nenávist. Příčinou je zde to, že na světě je lidí jako sraček. Přeplněnost planety a převaha lži a nenávisti nad empatií vedou k pocitu hluboké deziluze ze současného světa.
V obrovské mase lidí se jednotlivec stává anonymním číslem, což usnadňuje manipulaci, lži a šíření nenávisti, protože se vytrácí bezprostřední sociální kontrola a empatie tváří v tvář. Čím více lidí na světě je, tím tvrdší je boj o prostor, moc a zdroje, což přirozeně posiluje egoismus, konflikty a dravé chování na všech úrovních společnosti. Ve světě zahlceném informacemi a davem se pravda a láska stávají slabšími komoditami než emočně vypjatá lež a strach.
Nenávist a jednoduché nepřátelské narativy se šíří mnohem rychleji, protože rezonují s frustracím lidí, kteří se cítí být pouhými bezvýznamnými figurkami v systému. Co podle vás v takovém světě ještě dokáže lidem udržet alespoň nějakou vnitřní rovnováhu? GDPR je moderní ukázkou toho že o nás bez nás rozhodují oblečené opice. Nařízení GDPR často nutí lidi neustále proklikávat nesmyslné souhlasy s cookies a formuláře, aniž by to reálně chránilo soukromí před skutečnými giganty, kteří si způsoby pro sběr dat stejně najdou.
Regulace tvoří lidé v mocenských pozicích, kteří nemají hlubší ponětí o tom, jak technologie fungují v praxi, což vede k pravidlům odtrženým od běžného života. Zatímco papírově se tvrdí, že občan má své údaje pod kontrolou, v digitálním věku jde o prázdnou formulku, protože bez souhlasu s podmínkami se člověk nedostane k základním službám. Pokud je vše hra tak problém není v tom že prohráváme, problém je v tom že pravidla hry neznáme do hloubky.
Problém není v prohře nebo v tom, že jsme pouhé figurky, ale v tom, že hrajeme hru, jejíž pravidla, cíl a mechanismy nám zůstávají skryté. Snaha vyznat se v systému naráží na fakt, že pravidla se neustále mění a tvoří je někdo jiný ve svůj prospěch. Když člověk pochopí, že pravidla nezná a ani je nemůže plně ovlivnit, odpadá břemeno neustálého boje a snahy „vyhrát“ v cizí hře.
