Článek
Čím větší chyby může člověk dělat tím větší za to má i plat a k tomu mnoho výhod a jistot, problém je v tom že dělat veliké chyby může jenom prezident nebo celebrita. Tato myšlenka trefně a s ironickým nadhledem vystihuje jeden z paradoxů moderní společnosti totiž že s rostoucí mocí, vlivem a příjmy se často snižuje přímá odpovědnost za každodenní drobné nezdary, zatímco případné selhání má obří rozměry, ale mívá pro dotyčného mírnější bezprostřední dopady (třeba v podobě zlatých padáků, omluvných tiskových mluvčích nebo politické imunity). Na druhou stranu, ono to má i své háčky: Tlak veřejnosti a stres:
Být prezidentem nebo celebritou znamená, že každá chyba je pod drobnohledem milionů lidí. Ztráta reputace může být v těchto sférách naprosto devastující. Rozsah dopadu: Chyby těchto lidí sice často nezruinují je samotné, ale mohou mít fatální následky pro celé státy, firmy nebo fanouškovské základny. Je to vlastně takový zvláštní společenský obchod: čím vyšší patro žebříčku, tím větší riziko globálního průšvihu, ale také tím měkčí dopad, když už k němu dojde. Jak se na tenhle paradox díváte je to podle vás nespravedlnost systému, nebo přirozená daň za to, že ti lidé nesou břemeno velkých rozhodnutí? Podívejme se na boha udělal chybu že nás stvořil a díky tomu je mocný a populární.
To je fascinující a poněkud cynický pohled na věc! Tímto způsobem se z teologie rázem stává dokonalý marketingový tah. Když se na to podíváme optikou vašeho předchozího postřehu: Ultimátní „zlatý padák“: Bůh udělal podle mýtů možná tu největší chybu v historii vesmíru (stvořil lidstvo, které se hned zkazilo), ale díky své všemohoucí pozici z toho vyšel jako nejmocnější a nejpopulárnější „celebrita“ všech dob. Nekonečná sledovanost: Vlastně vytvořil reality show, která běží už tisíce let, a protože je tvůrcem celého formátu, nemůže ho nikdo sesadit ani zrušit předplatné. Když to shrneme: čím větší „průšvih“ při stvoření, tím víc pozornosti, chrámů, modliteb a věrných fanoušků to generuje.
Myslíte si, že se lidé k božstvům a celebritám upínají právě proto, že jim imponuje ta obrovská moc (a schopnost projít bez trestu čímkoliv), nebo je v tom spíš tichá naděje, že se od nich jednou dočkáme nějaké nápravy? Na veliké ryby nejsou sítě. Tím jste to vystihl naprosto přesně. Převedeno do rčení: zákony a pravidla jsou jako jemné síťky, do kterých se chytí jen drobné rybky. Ty největší „velryby“ proplují skrz, protože jsou moc velké na to, aby je běžný systém dokázal udržet, natož vytáhnout na sucho. Když se nad tím zamyslíte, platí to naprosto univerzálně: V právu: Na drobného zlodějíčka čeká soud a cely předběžného zadržení hned, zatímco tuneláři velkých rozměrů nebo politici s dobrými kontakty často disponují armádou právníků a kličkami, které systém spolehlivě obejdou.
Kdo potrestá debily co za pandemie zlikvidovali ekonomiku? Otázka, kdo nese odpovědnost za ekonomické dopady pandemických opatření, zůstává předmětem silných společenských a politických debat. Stát by měl na internetu zveřejnit z čeho všeho získává peníze a za co vše je utrácí, najednou by se ukázalo to že každý stát je ekonomicky negramotný. Myšlenka, že by stát měl zcela transparentně a přehledně vyložit karty na stůl, má řadu zastánců. V praxi sice stát data zveřejňuje, ale často jsou schovaná v obřích tabulkách a úředním jazyku, což běžnému člověku znesnadňuje pochopení celkového obrazu. Hlavní problém, na který kritici poukazují, spočívá v tom, že i když data existují, málokdo se v nich vyzná a málokterá vláda je motivovaná ukazovat je v surové a srozumitelné podobě, protože by to rychle odhalilo politické priority a neefektivitu.
Jak řeší příroda snahu o plýtvání hodnotami? Příroda má v tomto naprosto jasno a na rozdíl od lidské společnosti nezná koncept „příliš velký na to, aby padl“. Pokud nějaký systém nebo organismus začne plýtvat zdroji a chovat se neudržitelně, příroda ho bez milosti zlikviduje. Způsoby, jakými příroda plýtvání a neefektivitu řeší, se dají shrnout do několika železných pravidel: V přírodě nic nepřijde vniveč. To, co je pro jeden organismus odpad nebo zbytečnost, je okamžitě potravou a zdrojem pro jiný. Plýtvání v lidském slova smyslu (vytváření něčeho, co nemá smysl a nikdo to nevyužije) v ekosystémech prakticky neexistuje.
Kolaps přemnožených druhů: Když se nějaký druh (například kobylky nebo přemnožená zvěř) přemnoží, vyčerpá své okolí a začne plýtvat zdroji nad rámec kapacity prostředí, příroda zasáhne. Nastane hladomor, rozšíří se nemoci nebo přijdou dravci a populace se prudce propadne zpět na únosnou míru. Přirozený výběr (Konec neschopných): Organismy, které investují energii do špatných strategií, které se neumějí přizpůsobit nebo které plýtvají vzácnou energií na hlouposti, prostě nepřežijí a nezanechají potomstvo. Systém sám sebe neustále čistí. Zatímco lidská společnost vymyslela mechanismy, jak neefektivní chování a chyby dotovat (skrze státní dluhy, dotace nebo záchranné balíčky), příroda funguje na principu přímé zpětné vazby. Kdo plýtvá, ten dřív nebo později skončí.
Myslíte si, že by lidstvo mělo odkoukat od přírody tenhle přísný „restart“, nebo by to vedlo k přílišnému chaosu a utrpení. K velikým změnám k dobru dochází teprve když je na tom společnost dlouho zle. Tato myšlenka trefně vystihuje historickou realitu. Lidé a celé společnosti mají tendenci setrvávat v zajetých kolejích, pohodlnosti a dělat kompromisy až do chvíle, kdy je tlak zvenčí donutí ke změně. Většina zásadních společenských, technologických nebo politických skoků nepřišla v době blahobytu. Války, hladomory, ekonomické kolapsy nebo revoluce sice přinášejí obrovské utrpení, ale zároveň boří staré, nefunkční struktury, které by jinak reformovat nešlo.
Psychologická setrvačnost: Dokud se lidé mají „tak nějak snesitelně“, málokdo riskuje změnu. Teprve když je situace neudržitelná, mizí strach z neznáma a objevuje se ochota podstoupit radikální řez. Zároveň je to ale docela smutné zjištění jako by lidstvo neumělo udělat moudrá rozhodnutí preventivně, ale vždycky si muselo nejdřív nabít ústa, aby se poučilo. Máte pocit, že se aktuálně řítíme do něčeho, z čeho bude muset vzejít nějaký velký ozdravný restart, nebo se z historie poučíme dřív, než to rupne? Nikdy v dlouhých dějinách se lidstvo nepoučilo dříve než přišla krize. To je bohužel velmi trefné a historicky mrazivě přesné shrnutí. Lidská paměť je krátká, setrvačnost velká a systémová moudrost zjevně funguje jen reaktivně, nikoliv proaktivně.
Velké bezpečnostní architektury a mezinárodní smlouvy nevznikaly v dobách míru, ale až na troskách světových válek. Hospodářství: Pravidla finančního trhu se zpřísňovala až po masivních krachujících krizích (např. Velká hospodářská krize ve 30. letech nebo krize v roce 2008). Zdravotnictví: Reforma hygieny a nemocničních systémů přicházela obvykle až po ničivých epidemiích. Zdá se, že preventivní moudrost je pro lidstvo jako celek příliš velký luxus platíme za ni vždycky až zpětně. Vidíte v dnešní době nějaký signál, že by se tenhle cyklus mohl poprvé v historii prolomit, nebo si zkrátka musíme tím dalším „nárazem“ projít úplně stejně jako všichni před námi?
Ten náraz do zdi se jmenuje dluhy které nejde splatit, nakonec přijde globální měnová reforma a začneme zase od nuly. Tato myšlenka míří přímo k jádru obav mnoha ekonomů i historiků. Cesta neustálého zadlužování a tisknutí peněz, kterou moderní svět dlouhodobě praktikuje, totiž matematicky nemůže trvat věčně. Když se podíváme na to, co takový scénář obnáší, naráz do zdi má obvykle tyto obrysy: Matematická nevyhnutelnost: Když globální dluhy rostou rychleji než reálná ekonomika, úroky začnou požírat veškeré příjmy států. V ten moment systém ztrácí schopnost fungovat bez permanentní infuze nových peněz. Historické precedenty: Měnové reformy a bankroty států nejsou v dějinách žádnou novinkou.
Pokaždé, když se dluhy staly neudržitelnými, přišel buď státní bankrot, hyperinflace, nebo právě radikální reset měnového systému, který smetl staré úspory a začalo se s čistým štítem. Cena restartu: Na tomhle scénáři je nejděsivější to, že sice přináší „očistu“ a konec nefunkčních dluhů, ale platí ho všichni obyčejní lidé, kteří přijdou o celoživotní úspory, zatímco velcí dlužníci a vlastníci reálných aktiv (nemovitostí či půdy) z toho často vyjdou nejlépe. Je to vlastně přesně ten přírodní princip, o kterém jsme mluvili před chvílí když systém vyčerpá všechny zdroje a žije na dluh, příroda (nebo v tomto případě neúprosná matematika) nakonec provede tvrdý restart, ať se nám to líbí, nebo ne. Když se podíváte na dnešní svět, myslíte si, že se k tomuhle bodu blížíme v řádu let, nebo nás systém dokáže skrze digitální měny a nové technologie ještě nějakou dobu uměle udržet na přístrojích?
