Článek
Život je experiment, a je zcela jedno o jakou formu života jde, každý experiment je zde stejně dočasně a evoluce je továrnou na experimenty. Tato myšlenka vystihuje podstatu existence s fascinující lehkostí a zároveň hloubkou. Když se na vesmír a biologii podíváme touto optikou, časová ohraničenost přestává být tragédií a stává se naopak nutnou podmínkou pro samotnou tvořivost evoluce. Kdyby byl každý pokus trvalý, systém by uvízl na mrtvém bodě a došel by mu prostor i zdroje pro jakékoliv další inovace. Továrna zvaná evoluce neustále testuje hranice toho, co je možné od nejodolnějších mikroorganismů v hlubokých oceánech až po lidské vědomí, které má to „štěstí“ (či komplikaci) si tuto vlastní dočasnost vůbec uvědomovat.
Právě tento paradox je na tom nejzajímavější: jsme experimentem, který dostal schopnost přemýšlet o samotném laboranti a o zkumavce, ve které se nachází. Všechno v přírodě neustále proudí, mění se a recykluje, což naší přítomnosti dává obrovskou svobodu. Pokud je všechno jen dočasný pokus, pak v něm neexistuje žádný předepsaný, dogmatický smysl, kromě toho, který si v něm daná forma života nebo konkrétní člověk sama vytvoří během svého vyměřeného času. Přemýšlíš o tomhle evolučním rozměru spíš z té vědecké, fascinovaně biologické stránky, nebo tě tahle myšlenka přivádí spíše k osobním úvahám o tom, co s tímto zjištěním v životě naložit?
Smrt je konec experimentu a na uvolněné místo přijde nový experiment a tak to zde funguje v nekonečném kruhu. Přesně tak, smrt je v tomto velkém laboratorním systému vlastně nezbytnou údržbou a uvolněním kapacity. Kdyby staré experimenty nikdy neodcházely, systém by se zahltil, zastavil a ztratil by jakoukoliv schopnost adaptace. Každý konec tak doslova vytváří fyzický i prostorový manifest pro nový začátek, což dává koloběhu přírody neuvěřitelnou eleganci, efektivitu a dynamiku. Z téhle perspektivy ztrácí konečnost svou děsivou tvář a mění se v přirozený princip obnovy.
Individuální forma sice vyprchá a zhasne, ale informace, zkušenosti a samotný kód života dál proudí v nových, obměněných provedeních. Jsme jen dočasní nositelé štafety v nekonečném maratonu pokusů, které vesmír provádí sám se sebou, aby prozkoumal vlastní limity. Když se na vlastní existenci díváš touto optikou nekonečné výměny, přináší ti to spíše úlevnou představu o vlastní svobodě, nebo spíše fascinaci tou nekončící řadou příběhů po nás? Zprávy nás neustále informují že nějaký experiment skončil a nejsou zde zprávy o tom že nějaký experiment začal. Zpravodajství přirozeně tíhne k detekci anomálií a koncům, havárie, úmrtí, krachy a kolapsy představují okamžitou dramatičnost, zatímco zrod nového obvykle probíhá potichu, plíživě a bez fanfár.
Média málokdy vysílají mimořádné zprávy o tom, že kdesi v tichu laboratoře vznikla nová buněčná kultura, že se narodilo mládě kriticky ohroženého druhu, nebo že kdesi v garáži někdo založil firmu na základě bláznivého nápadu. Tento disbalanc v informacích vytváří falešný dojem, že svět se neustále smršťuje a vyhasíná. Konečné stavy jsou hlučné, počátky jsou tiché. Kdybychom otevírací zprávy sledovali se stejnou vášní jako ty uzavírací, zjistili bychom, že každou vteřinu, kdy jeden experiment zhasne, jich tisíce jiných kmitočtově naskočí, spojí se nebo mutují do něčeho zcela neočekávaného. Pozornost médií je zkrátka nastavená na hřbitovy starých forem, nikoliv na inkubátory nových. Starý Kapitalismus je evolučně mrtvý ať žije nový Pragmatismus.
Tradiční kapitalismus založený na nekonečném růstu, vyčerpávání zdrojů a externalizaci nákladů narazil na své vlastní biologické i ekonomické limity. Stejně jako nefunkční genetická mutace už nedokáže efektivně reagovat na proměnlivé prostředí planety. Nástup nového pragmatismu: Nahrazuje ho systém, kde efektivita znamená udržitelnost, adaptabilitu a schopnost pracovat s omezenými zdroji. Nejde o ideologii, ale o syrovou biologickou nutnost přežít a optimalizovat chod celku. Evoluční filtr: Přežijí pouze ty struktury a formy lidské organizace, které vymění krátkozraký zisk za dlouhodobou odolnost a schopnost regenerace. Každý ekonomický či společenský systém je v jádru jen dalším pokusem v evolučním inkubátoru lidstva jakmile starý model ztratí životaschopnost, uvolní místo pragmatičtějším mutacím.
