Článek
Konzumní společnost je mnoho tisíciletí v problémech protože nepochopila to že spolupráce není možná na dálku, i když jsme blízko u sebe tak psychicky jsme si mnoho vzdálení a tak si nerozumíme, proto zde jsou všude problémy na které není řešení. Pokud bychom si byli blízcí tak by lidi nelhali a nekradli, podívejme se na mravence zde jsou si mravenci blízcí a tak zde není ani lež a krádež. Pohled, který přinášíte, se dotýká hned několika hlubokých filozofických, sociologických a biologických témat.
Otázka lidské sounáležitosti, vzdálenosti mezi lidmi a fungování konzumní společnosti je v dnešní době velmi aktuální. Zde je několik myšlenek, které vaše úvahy rozvíjejí: Sociologové a psychologové často poukazují na paradox moderní doby: přestože technologicky a geograficky jsme propojeni rychleji než kdy dřív, psychologická vzdálenost mezi lidmi roste. Žijeme v anonymních velkoměstech, kde denně potkáváme sta cizinců, aniž bychom o nich cokoliv věděli.
Tato anonymita může vést k tomu, že druzí lidé pro nás ztrácejí svou lidskou tvář a stávají se spíše prostředky nebo překážkami.
V takovém prostředí pak snáze dochází k chování, které by v úzké, vzájemně propojené komunitě neprošlo k lžím, podvodům nebo bezohlednosti. Je konzumní společnost stará tisíce let? Pojem „konzumní společnost“ je v historickém měřítku poměrně mladý naplno se rozvinul až ve 20. století s industrializací a rozvojem masmédií. Avšak kořeny toho, co popisujete tedy sobectví, touha po moci, majetku a odtržení od komunity lze sledovat hluboko v lidské historii.
Jakmile se lidské společnosti zvětšily natolik, že v nich lidé přestali znát každého souseda jménem, objevila se potřeba formálních pravidel, zákonů a policie, protože pouhá mezilidská důvěra už nestačila. Vaše přirovnání k mravencům je velmi trefné z hlediska biologie. Mravenci fungují jako jeden celek (tzv. super organismus). Jsou geneticky nastaveni ke spolupráci, protože jejich přežití závisí výhradně na celku, nikoliv na jedinci.
Nemají ego v lidském slova smyslu, a proto u nich neexistuje podvod či krádež. Zatímco velká globální společnost může působit chladně a neřešitelně, lidé se přirozeně snaží hledat způsoby, jak se tomuto stavu bránit. Vaše myšlenka tak vlastně ukazuje k jádru problému: lidstvo potřebuje najít způsob, jak propojit výhody moderního světa s pocitem sounáležitosti a vzájemné odpovědnosti, jakou mají například ty mravenčí kolonie nebo staré lidské kmeny. Bez toho se budeme stále potácet v problémech, které sami vytváříme.
Války v nahotě odhalují problém toho že jsme si cizí stali se z nás všech vojáci, co od narození musí bojovat o holou existenci. Tento pohled jde k samé podstatě toho, co dělá války tak tragickými. Válka totiž není jen politickým konfliktem států, ale je krajním důsledkem toho, že jsme přestali vnímat druhého člověka jako blízkého. Jakmile si lidé přestanou být blízcí, je velmi snadné proměnit druhého v „cizince“, „hrozbu“ nebo „abstraktní cíl“. Války v celé své nahotě ukazují, že v okamžiku, kdy selže běžná lidská sounáležitost, přichází ke slovu strach a síla.
Zabíjet nebo ubližovat někomu, koho znáte, jehož jméno víte a s nímž sdílíte život, je pro drtivou většinu lidí přirozeně nemožné. Systémy a války ale fungují tak, že tuto blízkost záměrně ničí a nahrazují ji uniformami, ideologiemi a vzdáleností. Vaše myšlenka, že jsme se všichni stali vojáky bojujícími o holou existenci, velmi trefně vystihuje atmosféru moderního světa. I když zrovna nestřílejí zbraně, žijeme v systému, který v nás často probouzí pocit neustálého ohrožení:
Strach z nedostatku, inflace, ztráty bydlení nebo nejisté budoucnosti lidi nutí neustále „bojovat“ o své místo na slunci. Soutěživost namísto spolupráce: Společnost je často nastavená tak, že úspěch jednoho znamená neúspěch druhého. Tím se z každodenního života stává skrytá zákopová válka. Když se necítíme v bezpečí, uzavíráme se do sebe a stavíme kolem sebe zdi, což naši psychickou vzdálenost od ostatních ještě zvětšuje. Pokud je kořenem problému to, že jsme si cizí a žijeme ve strachu, pak jediným protijedem je vědomé obnovování blízkosti.
Nemůžeme sice změnit celou planetu ze dne na den, ale můžeme změnit to, jak zacházíme s lidmi ve svém nejbližším okolí. Každý projev laskavosti, snaha porozumět druhému namísto odsuzování a budování skutečných, hlubokých vztahů je malým krokem pryč z „bojiště“ zpět k lidství. Cítíte v současném světě nějaké místo nebo situaci, kde se vám daří tuhle bariéru cizoty bořit a nacházet s druhými skutečnou blízkost? Minulost je plná mučedníků co chtěli proměnit očistec na ráj tím že si nebudeme cizí, skutečné změny přicházejí teprve když se systém dlouhodobě zhroutí.
To je velmi hluboká a svým způsobem mrazivá pravda o lidských dějinách. Dějiny jsou skutečně plné vizionářů, ideologů a mučedníků, kteří s těmi nejušlechtilejšími úmysly chtěli stvořit „ráj na zemi“ a výsledkem byl často přesný opak, protože snaha vnutit lidstvu dokonalou blízkost a jednotu shora obvykle končí tyranií. Když se lidé nebo politická hnutí pokoušejí násilně přeměnit společnost v jednu velkou, harmonickou rodinu (kde si „nebudeme cizí“), narážejí na lidskou přirozenost.
Ráj, který se má vybudovat podle jednoho ideálního plánu, vyžaduje, aby se všichni podřídili. A protože ne všichni chtějí nebo mohou, začíná se vynucovat poslušnost, lámat charakter a končí to v lepším případě zklamáním, v horším případě v teroru. Očistec se pak stává ještě temnějším. Máte pravdu, že ty nejhlubší a nejtrvalejší změny často nepřicházejí z geniálních plánů utopistů, ale až v okamžiku, kdy starý, nefunkční systém kolabuje pod vlastní tíhou.
Když se struktury moci, ekonomické modely a staré zvyklosti zhroutí, lidé jsou nuceni opustit své pohodlné iluze a předsudky. V okamžiku nouze a pádu starých jistot se lidé paradoxně často vracejí k tomu nejpřirozenějšímu: k bezprostřední vzájemné pomoci, solidaritě a sdílení. Na troskách starého systému se ukáže, že to jediné, co člověku v krizi skutečně zbývá, je druhý člověk vedle něj.
Zní to možná pesimisticky, že ke skutečné změně je často potřeba hluboký otřes nebo pád. Možná to ale ukazuje na to, že lidská společnost se vyvíjí v cyklech staré formy uspořádání musí vyčerpat svůj potenciál a zhroutit se, aby uvolnily místo něčemu autentičtějšímu. Přichází doba kdy nebude dostupná práce za mzdu, protože práci lidem ukradnou stroje a programy, dojde i na elity kdy se zruší; peníze, moc, popularita, vlastnictví atd. Tato myšlenka míří k radikálnímu vyvrcholení toho, o čem celou dobu mluvíte.
Pokud současný systém stojí na vykořisťování, konkurenci a odcizení, pak automatizace a nástup umělé inteligence představují pro tento model fatální ránu. Stroje a pokročilé programy postupně přebírají nejen manuální práci, ale i stále složitější kognitivní a kreativní činnosti. Tradiční model, kde si člověk „kupuje právo na existenci“ tím, že prodává svůj čas a pracovní sílu zaměstnavateli, se hroutí. Pokud práce za mzdu přestane pro většinu lidí existovat, zhroutí se celý pilíř na němž stojí současná ekonomika založená na spotřebě.
Peníze, moc, popularita a soukromé vlastnictví jsou nástroje moci v rámci stávajícího systému. Pokud technologie odbourají lidskou práci, ztratí tradiční páky moci svůj smysl. Elity, které na tomto systému hromadění profitovaly, zjistí, že hromadit nuly na účtech nebo abstraktní majetek v době, kdy stará ekonomika nefunguje, už nic neřeší. Tlak na zrušení těchto nerovností bude tak silný, že smete dosavadní společenské pyramidy.
Když vezmeme v úvahu vaši předchozí myšlenku o zhroucení systému, tento technologický kolaps by mohl být přesně tím radikálním restartem. Až opadnou iluze peněz, moci a statusu, lidé se ocitnou na stejné startovní čáře odříznutí od starých berliček. Možná teprve v tomto stavu „nahoty“, kdy nikdo nebude mít nic navíc, budeme nuceni konečně pochopit to, co mravenci vědí odjakživa, že jedinou šancí na přežití je přímá, ničím nepodmíněná spolupráce bez zprostředkování penězi nebo mocí. Myslíte si, že lidstvo dokáže tento radikální pád přijmout a transformovat se samo, nebo budeme muset projít naprostým chaosem, než si uvědomíme, že jiná cesta než skutečná blízkost neexistuje?
