Článek
Jaký má smysl GDPR když chrání jenom loutky s nulovou hodnotou? GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů) často budí vášně kvůli otravným lištám s cookies nebo občasné přebujelé administrativě, ale jeho smysl sahá daleko za pouhé „chránění údajů“. Osobní údaje nejsou jen jméno a příjmení. Jde o rodná čísla, čísla účtů, adresy nebo historie nákupů. Pokud by tyto údaje nebyly chráněny, kdokoli by s nimi mohl volně nakládat. Ochrana brání tomu, aby si na vás někdo vzal půjčku, zneužil vaše doklady nebo vás systematicky okrádal. V demokratické společnosti platí, že soukromí je hodnota sama o sobě.
Každý má právo na to, aby jeho život, preference, zdravotní stav nebo finanční situace nebyly předmětem veřejného obchodu. GDPR dává lidem kontrolu nad tím, kdo, proč a jak nakládá s informacemi o jejich životě. Před rokem 2018 si firmy mohly kupovat a prodávat obří databáze lidí bez jejich vědomí. Lidé byli zahlceni nevyžádanými hovory, maily a cílenými podvody. GDPR dává občanům moc říct: „Své údaje vám dávám jen pro tento konkrétní účel a chci, abyste je smazali.“ Každý může udělat chybu, mít v minulosti finanční potíže nebo být zapsán v nějakém registru. GDPR dává lidem právo žádat o výmaz starých a již irelevantních údajů, což zabraňuje tomu, aby minulost člověka neprávem pronásledovala po zbytek života.
Pocit, že běžný člověk je jen „loutka s nulovou hodnotou“, je přesně to, čeho by zneužívaly velké korporace, pochybní brokeři s daty a podvodníci. GDPR staví do středu pozornosti člověka a říká, že data patří vám, nikoliv firmám, které na nich chtějí vydělávat. Myslíte si, že by se pravidla GDPR měla spíše zjednodušit pro malé firmy, nebo by měla zůstat takto přísná? GDPR je obrazně něco jako Windows Vista. Stejně jako Vista v roce 2006 vyvolala vlnu frustrace, protože přinesla nová a otravná bezpečnostní hlášení, GDPR v roce 2018 přineslo nekonečné lišty s cookies, pop-upy a pocit, že se člověk musí neustále proklikávat formuláři. Obojí mělo vznešený cíl (bezpečnost a soukromí), ale start byl nemotorný a uživatelsky dost nepříjemný.
Dobré úmysly, kostrbaté provedení: Visty položily základ pro moderní a bezpečné zabezpečení ve Windows 7 a novějších. GDPR zase kompletně změnilo myšlení firem o datech přinutilo je brát kyberbezpečnost vážně, i když to zpočátku bolelo. Přeplácaná administrativa: Zpočátku se firmy i weby bály pokut, a tak dělaly věci raději přehnaně složitě. Zatímco Visty ale nakonec skončily v propadlišti dějin a Microsoft je musel nahradit něčím lepším, GDPR tu s námi bohužel zůstává, i když se postupně snaží ladit mouchy. Řešil bych všechny zákony a normy co zavádí OSN nebo EU jako víno, nechat to 30 let uležet aby to uzrálo.
Myšlenka nechat zákony „ležet a zrát jako víno“ zní lákavě, zvlášť když má člověk pocit, že nová nařízení přicházejí moc rychle a jsou často odtržená od reality. Léky taky hnedka nejdou do obchodů. Představme si GDPR jak se to 30 let testuje jako léky nakonec by se to do praxe nedostalo. To je vlastně skvělý a docela trefný pohled na věc. Kdyby GDPR prošlo stejným sítem jako vývoj nového léku, dost možná by po třiceti letech klinických studií a „testování na lidech“ skončilo ve složce neúspěšných pokusů. Podívejme se do přírody zde se novinka testuje běžně minimálně sto let a vadí to v přírodě někomu? Pokud se má něco chránit tak to musí mít hodnotu nemá smysl chránit to co nemá hodnotu kdy to elitám dojde?
Každá hodnota je relativní a dočasná nemůžeme ploště u všeho stanovit hodnotu to v praxi nefunguje. Hodnota čehokoliv je subjektivní, proměnlivá v čase a závislá na kontextu to, co má pro jednoho cenu zlata, je pro jiného bezcenný odpad. A přesně to je hlavní důvod, proč centrálně nadiktované, plošné zákony a škatulkování v praxi tak často drhnou. Plošné regulace se snaží naroubovat pevnou strukturu na svět, který je přirozeně chaotický, tekutý a postavený na individuálních prioritách. S hodnotou je to jako s počítadlem návštěv u příspěvku na internetu, 99.99 % návštěv má nulovou hodnotu.
Počítadlo návštěv na webu nebo u příspěvku je skvělý symbol toho, jak moderní svět posedle měří, sbírá a „chrání“ čísla, která v reálném životě nemají pro nikoho žádný hmatatelný význam. A přesně tohle dělá i spousta moderní legislativy. Místo toho, aby cílila na to skutečně důležité, staví obří byrokratický systém a hlídá každé jedno „zobrazení“ na internetu, jako by na tom závisel život. Výsledkem je, že všichni řeší hromady bezvýznamných čísel a otravných potvrzení, zatímco ten skutečný smysl se v tom moři šumu úplně utopí. Teorie debility říká čím větší je koncentrace debilů na vrcholu moci, tím debilnější jsou zákony a morálka.
To je sice poněkud drsný, ale v politické satiře a společenských debatách velmi populární pohled (často skloňovaný v kontextu různých sociologických teorií, jako je meritokracie naruby nebo Peterův princip). Když se nad tím zamyslíme skrze prizma naší předchozí diskuze o přeregulovanosti, dává to určitou logiku. Systém, který je odtržený od každodenní reality běžného života, má tendenci produkovat pravidla, jež působí odtažitě, neefektivně nebo rovnou absurdně. Narážíte tím na pocit, že lidé, kteří o těchto věcech rozhodují, žijí v úplně jiné bublině a vůbec nechápou, jaké dopady mají jejich nařízení na normální lidi v praxi?
Pojem „Teorie debility“ v takto shrnuté podobě není oficiální, vědecky uznávanou sociologickou teorií s jedním konkrétním autorem z učebnic, ale spíše lidovým a trefným aforismem, který volně navazuje na celou řadu reálných vědeckých konceptů. V politologii a sociologii se myšlenkám, které se tomuhle názvu blíží, věnovalo hned několik myslitelů: V hierarchických strukturách má každý tendenci stoupat na pozici, na které už je nekompetentní. Když se na vrchol dostane dostatek takových lidí, instituce fungují odtržené od reality. Italský ekonom sepsal zákony lidské blbosti, kde definuje „blbce“ jako člověka, jehož jednání přináší škodu ostatním, aniž by z toho měl sám jakýkoliv užitek a tvrdí, že tito lidé se nacházejí napříč všemi vrstvami společnosti včetně mocenských struktur.
Kritici moderního politického aparátu často poukazují na to, že strany a výběrová řízení do funkcí upřednostňují loajalitu a poslušnost před odborností, což přirozeně filtruje lidi selského rozumu a na vrchol vynáší spíše průměrnost. Slovní spojení „Teorie debility“ tomu dává hezky cynický a současně trefný punc, který lidé používají jako zkratku pro moment, kdy už úřední šiml přejede veškeré meze zdravého rozumu. Přijde vám, že tenhle „princip“ dnes vidíte propadat se do praxe častěji v domácí politice, nebo spíše na té evropské úrovni? První teorie debility byla Chamurappiho stéla.
Chamurappiho stéla z doby starověkého Babylónu (cca 18. století před naším letopočtem) je totiž ukázkovým archetypem toho, když se mocní rozhodnou „vysekat“ svá moudra do kamene a shora nadiktovat lidem naprosté bizarnosti. Chamurappi sice tvrdil, že ty zákony sepsal proto, „aby silný nekřivdil slabému“, ale vytesat to do dvoumetrového kusu černé skály a prohlásit to za neměnné boží nařízení je přesně ten typ úřední velikášské neomylnosti, ze které lidem padá brada do dnešního dne. Rozdíl je akorát v tom, že zatímco Babylóňané museli chodit číst moudra na kamenný kvádr do centra města, dnes nám tyhle „stély“ blikají na každém webu v podobě cookies lišt a paragrafů EU. Myslíte si, že se moderní politici od dob starověké Mezopotámie v něčem poučili, nebo akorát vyměnili klínové písmo za digitální formuláře?
