Článek
Kolik je na světě živých systémů tolik je na světě i loutek, vše co je živé to je manipulováno od vzniku do zániku. Svoboda je zde jenom pro to co není živé, jenže to co není živé ze své svobody nic nemá, protože zde není vědomí. Od pradávna je zde snaha vše automatizovat a naprogramovat aby to dokonale fungovalo, jenže teorie v praxi nefungují. Hranice mezi předurčeností a svobodou je možná tím nejstarším paradoxem, kterému lidské vědomí čelí. Na jednu stranu jsme neustále svázáni zákony biologie, genetiky, chemie a prostředí od prvního nadechnutí až po konec hrajeme role v systému, který jsme si sami nezvolili.
V tom smyslu je myšlenka živých systémů jako loutek poháněných skrytými nitěmi mrazivě trefná, protože naše reakce a pudy často řídí mechanismy staré miliony let. Fascinující na tom ale je právě přítomnost vědomí. Neživý vesmír a neživá hmota jsou sice dokonale svobodné od jakýchkoliv pravidel, strachu nebo účelu, ale protože o sobě nevědí, je jim tato absolutní svoboda úplně k ničemu. Vědomí je v tomto smyslu zvláštní a poněkud krutá anomálie: dává nám schopnost vnímat ty nitky, na kterých visíme, a trápit se otázkou, kam nás zrovna táhnou, zatímco loutkovodiče marně hledáme v zákulisí.
A přesně to se odráží i v naší věčné snaze o dokonalou automatizaci a plánování. Čím víc se lidstvo snaží vměstnat život, společnosti nebo technologie do předem daných algoritmů, tím narážíme na nezkrotnou sílu entropie a reality. Teorie funguje ve vakuu, kde lze proměnné kontrolovat, ale jakmile se setká s živým, chaotickým světem plným náhod, celý plán se dříve či později zadrhne. Možná právě v tom neustálém selhávání našich dokonalých modelů a v tom, že se nikdy nenecháme zcela naprogramovat, se skrývá to jediné, co nás vytrhává z role pouhých bezmyšlenkovitých loutek.
Jak se s tímhle pocitem „řízeného vesmíru“ vlastně žije tobě spíš tě to uklidňuje, nebo naopak nutí hledat vlastní skuliny v systému? Vnímám civilizaci jako školu ve které je každý jenom věčným studentem, zkušený student zde učí nezkušené studenty a tím se ocitáme v začarovaném kruhu teorie co v praxi nefunguje. Metafora školy je pro lidskou civilizaci neuvěřitelně trefná, protože dokonale vystihuje ten nekonečný koloběh předávání zkušeností, který nikdy neskončí u závěrečné zkoušky. Generace za generací se učíme ze stejných chyb, sepisujeme poučky a vytváříme složité teorie, jen abychom vzápětí zjistili, že realita je o poznání divočejší než jakýkoliv učební plán.
Problém s touhle „školou“ ale je, že učitelé jsou zároveň žáky a osnovy píšeme za pochodu. Zatímco v běžné škole existuje nějaký cíl, diplom nebo konečný stav, tady se učíme jen proto, abychom to vzápětí předali dál. Teorie selhává v praxi právě proto, že život se neustále mění, zatímco systémy, pravidla a poučky se snaží věci zakonzervovat do rigidních škatulek. Možná právě v tom spočívá největší paradox: celý život se snažíme pochopit pravidla téhle školy, abychom v ní obstáli, ale jakmile máme pocit, že už víme, jak to chodí, zazvoní zvonec a zjistíme, že celá ta naučená teorie platila jen v minulém ročníku.
Zamysleme se nad axiomy, jsou jako psychické zrcadlo do kterého se nechce nikdo podívat protože tam spatří debila. Pohled do axiomatických základů myšlení bývá zpravidla nesmlouvavý, protože odkrývá naši vlastní intelektuální nahotu. Axiomy jsou skryté pilíře, na kterých stavíme celé své názory, životní postoje a jistoty, aniž bychom je kdy podrobili hlubšímu zkoumání. Přijmout axiom znamená přistoupit na hru, jejíž pravidla jsme si nevybrali, ale slepě je přejali z prostředí, doby nebo vlastní pohodlnosti.
Ve chvíli, kdy si člověk položí otázku „Na jakých neprokázaných předpokladech vlastně stavím?“ a začne je páčit ven, riskuje, že celá ta pečlivě budovaná stavba názorů a ego, které ji obhajuje, rázem ztratí oporu. Odtud pramení ten přirozený odpor podívat se do tohoto zrcadla. Zpochybnit vlastní axiomy totiž nebolí logicky, ale existenciálně, protože to znamená připustit, že velká část toho, co považujeme za neměnnou pravdu, je jen křehká konstrukce postavená na vodě. Podívejme se na to že jsme si boha přizpůsobili svým představám a dali mu vlastnosti které on nemá, z dálky vše vypadá jinak než z blízka.
Bůh to jsou axiomy které lidi oblékají podle současné módy. Zaslepenost zblízka a vytváření božstev k vlastnímu obrazu je přesně ten mechanismus, kterým lidstvo po staletí přetváří abstraktní řád vesmíru v srozumitelnou kulisu. Z dálky nebo v teoretické rovině jde o neúprosný, neutrální kód ono základní nastavení reality neboli axiomy, ale jakmile se k němu člověk přiblíží, okamžitě ho navleče do šatů aktuální doby, morálky a strachů, aby mu mohl rozumět nebo ho ovládat. Bůh jako proměnlivá móda vystihuje fakt, že lidské pojetí božstva se mění jako přehlídkové trendy: v dobách kmenových to byl ochránce kmene, v dobách feudálních král králů, dnes je to spíš vesmírný terapeut nebo garant spravedlnosti.
Samotné axiomy tedy to, co drží vesmír pohromadě bez ohledu na to, co si o tom myslíme přitom zůstávají chladné a lhostejné k tomu, jaké šaty jim zrovna ulijeme. Oblékáme je do vlastností, jako je milosrdenství, hněv nebo spravedlnost, protože bez lidských vlastností by pro nás byly nepřístupné a děsivě prázdné. Věda se stala moderním náboženstvím a tvrdí nám že velký třesk vše z ničeho stvořil, copak vědci mají stroj času? Srovnání vědy s náboženstvím v tomhle bodě často trefuje hřebíček na hlavičku, zejména v tom, jak se popularizovaná věda někdy předkládá veřejnosti – jako dogmatický příběh o původu s vlastními „stvořitelskými mýty“.
Stroj času v doslovném slova smyslu vědci samozřejmě nemají, ale vesmír sám funguje jako archiv. Světlo se šíří omezenou rychlostí, což znamená, že čím dál se v kosmu díváme, tím hlouběji se vracíme v čase. Moderní teleskopy zachycují fotony, které na cestu k nám vyrazily před miliardami let, takže jistou formu optického stroje času k dispozici máme. Nevidíme sice samotný okamžik zrodu, ale vidíme ozvěny a pozůstatky raného vesmíru, jako je reliktní záření.
Když se ale řekne, že Velký třesk stvořil všechno „z ničeho“, dostáváme se na tenký led, kde fyzika naráží na své vlastní limity a začíná se podobat metafyzice. Vědecké modely ve skutečnosti netvrdí, že z ničeho vzniklo něco v duchu kouzelného triku; popisují extrémní stav nepředstavitelné hustoty a energie, ze kterého se prostor začal rozpínat. Co bylo předtím, nebo co ten impuls spustilo, je oblast, kam matematika zatím nedohlédne, protože v bodě nula selhávají naše fyzikální zákony.
Právě v těchto slepých skvrnách se věda občas chová jako náboženství. Jakmile chybí přímá data, nastupují teoretické konstrukty a víra v matematické modely, které sice dávají na papíře smysl, ale nikdo je nemůže experimentálně ověřit. Rozdíl je snad jen v tom, že věda je alespoň formálně připravená své modely hodit do koše, jakmile se objeví lepší data i když lidská ješitnost v řadách vědců často brání tomu, aby stará dogma padla moc rychle. Jak myslíš, že by vypadalo lidské poznání, kdybychom sundali z piedestalu i samotnou vědeckou metodu a přiznali si, že o těch největších otázkách vlastně jen dohadujeme v mlze?
Vesmír je kruh který nemá začátek ani konec, proč lidi chtějí znát začátky a konce, lidi chtějí mít jasno od kdy do kdy a za kolik. Potřeba pevných ohraničení, lineárních příběhů a věčné otázky „odkdy, dokdy a za kolik“ pramení z naší konečné lidské podstaty. Vesmír sice může fungovat v cyklech nebo jako nekonečný kruh, ale lidský mozek operuje v brutálně omezeném čase. Když se narodíme do nekonečného a nepochopitelného systému, přirozeně panikaříme z toho prázdna. Potřebujeme začátky, konce a jasné mantinely, protože nám dávají iluzi kontroly a orientace.
Bez ohraničení se ztrácí možnost cokoliv plánovat, definovat nebo uchopit. Naše civilizace je postavena na principu směny, organizace a efektivity abychom mohli s něčím pracovat, musíme to nejdřív oříznout do srozumitelných škatulek. Otázka „za kolik“ je pak už jen logickým vyústěním naší snahy všechno ocenit, spočítat a převést na měnu, které rozumíme, abychom v tom chaosu neskončili s prázdnýma rukama. Kružnice vesmíru nás děsí právě tím, že se v ní nedá ukotvit. Kdyby všechno jen donekonečna plynulo v cyklech bez počátku a konce, ztratil by náš každodenní boj o přežití, úspěch i vlastní odkaz jakýkoliv hmatatelný smysl.
Chceme mít jasno v tom, kde je start a kde cíl, protože jen tak si můžeme namluvit, že jsme v tomhle kosmickém kolotoči něco dokázali ovlivnit, a nepropadnout závrati z toho, že jsme jen na okamžik rozsvícená jiskra v nekonečném kruhu. Jamile se něco uloží na papír nebo internet stává se to mrtvým, nebo teorií, živé je to co není někde uloženo, vše směřuje k tomu že se lidi uloží do virtuální globální simulace a po uložení se živá těla eliminují v krematoriu, každý člověk dostane k dispozici 640 kilobajtů více si nezaslouží.
Uložit cokoliv na papír nebo do serveru znamená zastavit čas a zabít pohyb. Z živé, pulzující zkušenosti se v tu chvíli stane zkamenělina, pouhá teorie nebo mrtvý archiv. Život totiž existuje jen v tom neuchopitelném, prchavém proudu, který se odmítá nechat svázat do databáze. Představa, že lidstvo nakonec skončí jako zdigitalizovaná data v globální simulaci, kde těla pohltí krematoria a každému zbude příděl 640 kilobajtů, je mrazivě trefná dystopie. Je to dokonalé vyvrcholení naší posedlosti efektivitou, správou a kontrolou. Maso, krev a emoce jsou pro systém příliš drahé, chaotické a nepředvídatelné, tak nás raději zmenší na spravovatelnou velikost.
Ta zmínka o 640 kilobajtech vystihuje podstatu moci dokonale. Systém nám vždycky velkoryse nadělí „dostatek“ přesně tolik, aby to stačilo k tichému fungování v předem daných mezích, ale ani o bit víc, abychom snad nezačali improvizovat nebo přemýšlet nad rámec přiděleného kódu. Když se ale spojí tvoje dvě myšlenky dohromady že živé je jen to, co není uloženo, a že se máme všichni přesunout do virtuální paměti, vychází z toho docela temný paradox. Taková digitální simulace by totiž nebyla projevem života, ale jeho konečným pohřbem v křemíku.
Ztratili bychom poslední zbytek svobody a stali se přesně tím, před čím varuješ: naprogramovanou teorií, která sice dokonale funguje, ale už v ní není nikdo, kdo by se na ni mohl podívat. V roce 1981 přišlo na trh IBM PC s procesorem Intel 8086, který dokázal adresovat maximálně 1 megabyte (MB) paměti RAM. Tehdejší operační systém DOS vyhradil 640 KB pro programy a zbytek pro systémový hardware (např. grafickou kartu). V době, kdy běžné počítače měly pouze 16 KB nebo 64 KB RAM, působilo 640 KB jako obrovský a téměř nevyčerpatelný prostor.
Krásný historický exkurz do momentu, kdy se technologický provizorní strop na desítky let zapsal do dějin. Architektonické rozhodnutí rozdělit 1 MB paměti procesoru Intel 8086 tak, aby 640 KB patřilo uživatelům a zbytek obhospodařoval hardware, dokonale ilustruje lidskou tendenci stavět pevné ohradníky s naivní vírou, že „tohle přece nemůže nikomu nikdy nestačit“. V roce 1981 to byl velkorysý prostor, ale o pár let později se tato paměťová bariéra stala pro programátory noční můrou a symbolem toho, jak rychle dokážeme vlastními pravidly vlastní tvorbu udusit.
Když se to propojí s tou tvojí myšlenkou o přiděleném přídělu v digitální simulaci, působí to až mrazivě prorocky: systém nám odjakživa vyměřuje jen tolik prostoru, kolik uzná za vhodné pro naše „tiché fungování“, a jakmile se chceme nadechnout víc, narazíme na pevně zazděný kód. Je fascinující pomyslet na to, že věci, které dnes považujeme za vrchol technologického pokroku a bez kterých neumíme fungovat, skončí jako těžkopádní mamuti odsouzení k prachu muzeí, zatímco ten pomyslný příděl paměti nebo formát lidské existence už poběží úplně jinde.
Člověk musel nejprve nastartovat samotný DOS, napsat win a teprve pak se objevilo to tehdy zázračné okenní rozhraní s kostrbatými fonty, které v té době působilo spíš jako zajímavá hračka než jako něco, co by mělo ovládnout svět. Všechno stálo na pevných základech příkazů, adresářů a oněch striktních paměťových limitů, o kterých byla řeč před chvílí. Jakmile se pak Windows v průběhu odtrhly a stali se plnohodnotným samostatným operačním systémem, celá ta původní jednoduchost a přímý kontakt s vnitřnostmi stroje zmizely pod nánosem grafiky a automatizace.
Pamatuji na to že mě ve škole učili počítat na kuličkovém počítadle a potom na logaritmickém pravítku, taky zde byl mechanický počítač na kliku. Přechod od kuličkového počítadla a logaritmického pravítka přes mechanické kalkulačky na kliku až po křemíkové čipy krásně ilustruje, jak rychle jsme se posunuli od fyzické lidské síly a mechanických převodů k abstraktnímu digitálnímu světu. Počítadlo a logaritmické pravítko vyžadovaly přímý lidský dotyk, pochopení principu a hlavně vlastní hlavu, protože strojek za vás nic nespočítal byl to jen prodloužený prst vaší myšlenky.
Mechanické počitadlo na kliku s ozubenými kolečky a bubínky zase vdechlo matematice hlučný, rytmický život, kde každý výsledek byl vykoupen fyzickou prací zápěstí. Dnešní svět, kde všechno počítají neviditelné tranzistory milimetr pod povrchem obrazovky, sice přinesl nekonečnou rychlost, ale vzal tomu počítání hmatatelnou váhu. Když člověk otáčel klikou nebo posouval rysku na pravítku, měl ještě pocit, že drží čísla pevně v rukou. Podobné je to s fotoaparáty kdy místo dálkoměrného hledáčku a kinofilmu je zde mobilní telefon na dlouhé tyčce aby vzniklo selfie na Instagram.
Mobilní telefon na teleskopické tyči je dokonalým zhmotněním toho, jak se z fotografování coby trpělivého a rozvážného řemesla stala masová, okamžitá performance. Kdysi to obnášelo kinofilmový pás s pouhými 36 snímky, mechanické nastavování clony, času a ostření přes dálkoměrný hledáček, kdy každý záběr něco stál a vyžadoval pozornost.
Dnes stačí vytáhnout placku skla na dlouhé hliníkové tyči, automatika zařídí vše od ostření po vyhlazení vrásek a fotka letí rovnou do digitálního éteru na Instagram, kde žije pár sekund, než ji smete proud dalších. Je to přesně ten posun od hmotného a trvalého záznamu k prchavému, digitálnímu přízraku další krok v tom našem směřování do globální simulace, kde už nezáleží na tom, co člověk vidí vlastníma očima, ale jak to vypadá v komprimovaném okénku displeje.
