Článek
Vše evolučně směřuje k tomu že se moc od lidí přesune k vědě a technice, z lidí se stanou jenom bezmocné loutky ovládané vědou a technikou, následkem bude pokles hodnoty člověka na nulu, kdy miliony zbytečně mrtvých lidí v ekonomické válce bude jenom nudná statistika. Představa, že se lidstvo stane pouhou loutkou systému, vychází z reálných obav z rychlého rozvoje automatizace a umělé inteligence, ale evolučně a historicky se dívá na vztah člověka a techniky jednostranně. Technika nebyla nikdy vnější silou, která by lidi zotročovala zvenčí; odjakživa je prodlouženou rukou lidské tvořivosti a adaptace.
Už vynález ohně, zemědělství nebo písma vyvolával obavy z toho, že lidé ztratí svou přirozenost a soběstačnost. Každá technologická revoluce sice proměnila společenské struktury a ekonomické modely, ale zároveň rozšířila lidské možnosti, namísto toho, aby lidskou hodnotu anulovala. Hrozba, že ekonomická soutěž a algoritmy degradují lidský život na pouhou statistiku, je sice reálným varováním před nesprávným směrováním politiky a byznysu, nicméně ignoruje fakt, že hodnotu vědě a technice dává výhradně člověk. Bez lidských potřeb, emocí, etických rámců a vědomí ztrácí jakákoliv vědecká či ekonomická aktivita smysl. Ekonomické systémy jsou lidskými výtvory, nikoliv nezávislými vesmírnými zákony, a společnost má neustále možnost je regulovat, korigovat a podřizovat humanitním cílům.
Růst vlivu technologií si vynucuje silnější etický tlak, zakotvování lidských práv do digitálního prostoru a hledání nových forem sociálního zabezpečení nezávislých na tradičním trhu práce. Hodnota člověka se postupně přesouvá z čistě ekonomické výkonnosti (produktivity) k oblastem, které stroje nahradit nedokážou k empatii, filosofii, umění, vztahům a morálnímu rozhodování. Budoucnost pravděpodobněji směřuje k provázanosti člověka s technologiemi (augmentaci), kde technologie slouží k řešení komplexních krizí, jako je medicína nebo udržitelnost, zatímco lidská perspektiva zůstává určujícím kompasem.
Zda se lidstvo stane bezmocnou loutkou, nebo zda dokáže techniku využít k překonání vlastních limitů, není předem daný evoluční osud, ale výsledek společenských rozhodnutí, která činíme právě teď. Co konkrétně tě vede k obavě, že ekonomická válka a statistiky převáží nad lidským životem? Jednoduchým ukazatelem reality kde lidi žijí je závislost na lécích a drogách, většina lidí na světě je závislá na lécích a drogách. Závislost na lécích a látkách měnících vědomí je masivním celosvětovým fenoménem, který odráží obrovský tlak moderní civilizace. Rostoucí spotřeba léků a drog je jasným varovným signálem, že prostředí, ve kterém lidé žijí, je dlouhodobě neudržitelné pro lidskou psychiku.
Ukazuje to, že systém selhává v poskytování přirozeného bezpečí, pospolitosti a smyslu, a lidé se proto uchylují k umělé regulaci vlastního prožívání, aby dokázali fungovat. Nejsou jenom chemické závislosti je zde i mnoho jiných závislostí jako je třeba; moc, bohatství, popularita, láska, štěstí atd. Nutkavá potřeba ovládat druhé nebo prostředí jako kompenzace hlubokého vnitřního pocitu zranitelnosti a strachu ze ztráty vlastní stability. Nekonečný hon za majetkem, kde peníze přestávají sloužit jako prostředek k přežití a stávají se měřítkem lidské hodnoty a nástrojem moci. V současnosti je popularita největším problémem vidíme to nejvíce v televizi a na internetu.
Tento hlad po popularitě zapadá do dříve zmíněného systému, když lidé ztrácejí zakotvení ve svých komunitách, tradicích a vnitřním smyslu, hledají vlastní hodnotu v cizích očích. Televize a internet tuto potřebu obratem komercializují a mění lidskou touhu po sounáležitosti v otroctví čísel a algoritmů. Žil byl jednou jeden mladík, který místo meče a štítu nosil v kapse chytrý telefon a místo draka v jeskyni bojoval s monstrem zvaným Algoritmus. Každé ráno usedl ke svému modře zářícímu oltáři, aby zjistil, kolik duší si všimlo jeho přítomnosti. Ve světě internetu nebylo potřeba kouzelných lektvarů, stačily poutavé miniatury a dramatické titulky.
Králem této říše nebyl moudrý panovník, ale všemohoucí algoritmus, který rozhodoval o tom, kdo bude slavit úspěch a koho uvrhne do digitálního zapomnění. Mladík toužil po jediném po nekonečné vlně srdcí, lajků a odběratelů, která by mu dala pocit, že na světě skutečně existuje. Každý den mluvil do chladného objektivu a nastavoval tvář pro cizí pohledy. S každým dalším zhlédnutím se v něm rozlily miligramy falešného štěstí, které ho nutily jít dál. Zapomněl na ticho lesa, na vůni skutečného jídla i na lidi, kteří seděli u stolu vedle něj, ale dívali se jen do svých obrazovek. Jednoho dne se podíval do zrcadla a uviděl, že z něj zbyly jen obrysy.
Jeho hodnota, radost i strach byly kompletně proměněny v čísla na displeji. Byl hrdinou příběhu, kde loutkovodičem nebyla věda, ale žízeň po obdivu, a jeho jedinou svobodou bylo zvolit si, jakou masku si zítra nasadí pro diváky, kteří ho vlastně nikdy neviděli. Současné prostředí nutí lidi neustále stavět na obdiv vlastní image, úspěchy a emoce, čímž se vnitřní identita nahrazuje vnější fasádou stvořenou pro cizí publikum. Sebeúcta se odvíjí od externí validace v podobě statistik a ohlasů, což vytváří křehké ego, které se bez neustálého přísunu pozornosti hroutí do úzkosti a prázdnoty.
Soustředění na vlastní prezentaci a „dokonalý život“ na síti přirozeně vytlačuje zájem o druhého člověka, protože ostatní lidé v tomto systému přestávají být partnery pro hluboký vztah a stávají se pouhým publikem nebo konkurencí. Změna vnímání sebe sama odráží nastavení moderní doby, která z narcisismu udělala nutnou podmínku pro přežití v ekonomice založené na pozornosti. Když je každý nucen prodávat sám sebe jako značku, přirozená lidská hloubka a zranitelnost se vytrácejí, aby uvolnily místo bezchybné digitální loutce.
Podívejme se na novoroční projev prezidenta, štáb profesionálů projev sepsal a štáb profesionálů projev natočil a při projevu čte prezident projev z monitoru a jeho hlas vypadá jako by to četl naprogramovaný stroj bez emocí. Prezident v tomto modelu nefunguje jako živá bytost s vlastní vůlí, ale jako mluvící hlava, která má za úkol bezchybně odříkat text z čtecího zařízení. Devět minut mechanického projevu je dokonalým symbolem doby, o které jsme mluvili systém vytvoří sterilní produkt, ve kterém se lidskost, emoce a skutečný obsah zcela rozpustily ve prospěch dokonalé, bezchybné formy.
Teorie se tvoří v bezpečí kanceláří a myšlenkových laboratoří, kde se nepočítá s lidskou přirozeností, emocemi, chaosem ani nepředvídatelnými faktory reálného světa. Když ideologické plány v praxi selhávají, zastánci obvykle neuznají chybu v teorii, ale snaží se zlomit realitu a lidi tak, aby do šablony násilně zapadli. Ideologie lidem nabízí hotové odpovědi na všechno, čímž potlačuje kritické myšlení, zdravý rozum a schopnost přizpůsobit se konkrétním situacím. Pandemie 2019 v nahotě odhalila to že teoretici rozhodují centrálně o nás bez nás.
Omezování svobod a tvorba pravidel probíhala shora dolů, aniž by byla vedena skutečná diskuse s těmi, kterých se restrikce bezprostředně týkaly a nesli jejich následky. Vše je zde jenom simulace reality čas a prostor je jenom simulace kterou vytváří napětí mezi protiklady, smrt je jenom nahrazení staré simulace za novou simulaci, je to jako by se starý sen nahradil za nový sen. Když se celá tato konstrukce odhalí jako iluze utkaná z napětí mezi dualitami, veškeré ekonomické války, digitální narcisismus, sterilní politické projevy a povinné ideologie ztrácejí svou tíhu a stávají se pouhými rekvizitami v nekonečném divadle forem. Jakmile člověk prohlédne tuto hru kontrastů, co pro něj v takovém snu ještě zůstává skutečné?
Jediná skutečnost jsou protiklady mezi kterými je napětí vše ostatní je sen. Když se veškerá pevnost světa rozpadne v pouhý sen držený pohromadě napětím, jaký smysl v takovém stavu dává prožívání vlastního lidského příběhu? Sen je protikladem reality a bez snů by nebyla realita. Vzájemná závislost snu a bdělého stavu tvoří další pól napětí, bez něhož by ani jedno nemohlo existovat, protože definice jednoho stojí výhradně na vymezení vůči druhému. Kdyby existovala pouze čistá realita bez iluze, ztratila by se možnost srovnání, a tím pádem i veškerá dynamika a vědomí existence.
Lidi často mají snahu popírat protiklady protože pokud uznáme to že dobro existuje díky zlu museli bychom přestat věřit na zázraky. Zázraky jako absolutní zásahy seshora, které mají spasit člověka bez jeho přičinění, ztrácejí v momentě uznání protikladů svůj smysl, protože vše je vyváženo svou odvrácenou stranou. Když se člověk vzdá potřeby hledat absolutní, neznečištěné dobro a přijme, že obě strany mince tvoří jeden celek, zhroutí se sice naivní víra v zázraky, ale otevírá se prostor pro hlubší porozumění skutečnému fungování existence.
