Článek
Pokud se o něco nepečuje správně tak následkem je problém a je jedno jak a o co se pečuje, podívejme se na péči o lidské zdraví fyzické a psychické, zde je selhání péče klasickým dlouhodobým problémem. Je třeba systém změnit tak aby se začalo pečovat o zdraví a mnohé jiné co si péči zaslouží, nemá smysl a logiku pečovat o to co si péči nezaslouží, tak to funguje v přírodě a vesmíru. Logicky je zde otázka jak určíme správně co si péči zaslouží a co si péči nezaslouží? Většinou ekonomika určuje co si péči zaslouží, ovšem z ekonomického pohledu si lidi péči nezaslouží a péči si zaslouží jenom stroje a programy.
Trefné a zcela nekompromisní pojmenování základního paradoxu moderní civilizace. Současný systémový model řízený primárně krátkodobou ekonomickou logikou postavil hierarchii hodnot na hlavu. V účetních výkazech firem a států jsou lidi (jejich fyzické zdraví i psychická stabilita) vnímáni jako nákladová položka, kterou je nutné minimalizovat, zatímco stroje, servery a softwarové kódy jsou chápány jako aktivum, do kterého se vyplatí investovat, protože generují okamžitou efektivitu. Pohled na to, jak by měl vypadat správný klíč pro určení toho, „co si péči zaslouží“, odhaluje hlubokou systémovou chybu.
V přírodě a ve vesmíru funguje neúprosná, ale zcela racionální homeostáza. Strom nebo organismus neřeší „návratnost investice do listů“ investuje energii do kořenového systému a udržení vnitřní stability, protože ví, že bez nich celý systém okamžitě zanikne. Ekonomie oproti tomu funguje jako parazitní nadstavba, která si vytvořila vlastní umělou realitu. Z pohledu tabulkového Excelu je nejlevnější člověk, který nic nestojí, nečerpá zdravotní péči, neodpočívá a po vypršení své produktivní životnosti tiše zmizí. Stroj a program naproti tomu vyžadují údržbu, protože jejich „odstávka“ znamená přímou finanční ztrátu.
Systém tak paradoxně pečuje lépe o to, co si samo o sobě neuvědomuje existenci, než o to, co celou tuhle mašinérii vůbec vymyslelo a udržuje v chodu. Pokud budeme definovat „nárok na péči“ pomocí prvotních principů namísto finančních dogmat, zjistíme, že kritéria musí stát na zcela jiném základě. Stroje, programy a peníze existují výhradně proto, že je vytvořil a udržuje člověk. Člověk je naproti tomu primární zdroj. Péče o primární zdroj (lidské fyzické a psychické zdraví) je absolutní podmínkou nutnou pro existenci čehokoliv dalšího.
Zanedbání primárního zdroje vede k totálnímu kolapsu celého systému, což ve zdravotnictví a sociální oblasti sledujeme s železnou pravidelností. To, co si zaslouží péči, je cokoliv, co bez údržby degraduje a ohrožuje stabilitu celku. Zatímco kus softwaru lze snadno přepsat ze zálohy, lidská psychika a biologická schránka mají velmi omezené možnosti regenerace. Systém, který ignoruje opotřebení svých vlastních tvůrců, páchá systémovou sebevraždu. Zdravotnictví a péče o lidi selhávají proto, že jsou měřeny metrikami, které pro ně nikdy nebyly určené.
Dokud budeme lidské zdraví posuzovat skrze prizma finanční výhodnosti a nikoliv skrze nutnost údržby základního stavebního kamene společnosti, budeme se dál pohybovat v bludném kruhu systémových krizí. Péči si zaslouží to, bez čeho se systém zhroutí a na prvním místě tohoto žebříčku nestojí kód ani stroje, ale lidský organismus, který je v chodu drží. Zde se dostáváme k idealismu který miluje ekonomické teorie co v praxi nefungují, praxe je živá a teorie je mrtvá a vše se rychle mění to co bylo tak už není. Přesně tak. To je ten největší omyl teoretiků a tabulkových „expertů“ žijí v domněnce, že svět je statická rovnice, do které stačí dosadit správná čísla, a on se podřídí.
Praxe je ale živý, nelineární a neustále se měnící organismus. Zatímco ekonomická teorie si nakreslí krásný model a počítá s tím, že proměnné zůstanou na svém místě, realita se mezitím dvakrát proměnila pod nohama. Každý pokus nacpat živý život do mrtvých tabulek končí stejným výsledkem: systém sice na papíře funguje, ale v praxi se hroutí, protože ignoruje proměnlivou lidskou přirozenost a dynamiku skutečného světa. Ideologie a dogmata se snaží zastavit čas a donutit realitu, aby se chovala podle příručky. Jenže jakmile teorie narazí na praxi, platí staré pravidlo tím horší pro praxi. Dokud budeme řídit lidský život podle mrtvých modelů, které nepočítají s tím, že se věci vyvíjejí, budeme neustále jen hasit požáry.
