Článek
Kolektivní sálová hra.
Jsme malá vesnička. Dnes se tomu říká samostatná obec. Obec, která nikomu nepatří a nikomu nepodléhá. O všem si rozhodujeme sami. A někdy si také sami něco vymyslíme. Ale abyste pochopili, jak může vzniknout věc, kterou by tu nikdo nečekal, musíme se vrátit o pár let zpátky.
Naše kilometrová obec je celá na dlouhém kopečku. Asi v prostředku nás protíná železniční trať, což nás dělí na horní a dolní. V minulosti na horní sedláky a dolní dělníky. Taky jsme měli dvě hospody. V obou se čepovalo pivo, ale v horní hospodě bývaly tancovačky a v dolní se zase hodně vařilo. Ve vesnici byla železniční vykládka s velkým vyasfaltovaným prostranstvím, kde bylo pořád živo.
A na okraji vesnice bývala cihelna. Takže hospoda žila. A v té horní taky bylo něco k jídlu, ale jen střídmě. Párek, vajíčka, jitrnice, guláš, nebo něco podle potřeby. Polní práce a v zimě oslavy a tancovačky. Však místní děvčata měla na tyčkovém plotě u chalupy prošoupané střevíčky. Dnes mají na plaňkách hrnečky.
Takže jsme měli dvě hospody, obchod, školu, železniční vykládku, cihelnu, uhelné sklady, pobočku nedalekého JZD a k tomu, jak se říká, bejkárnu, teletník a ovčárnu.
„Zeměkoule se pootočila“ a svět se změnil.
Dnes máme jen železniční zastávku s opuštěným velkým prostranstvím, sklad uhlí s pískem, štěrkem, kamenivem a cementem. Ještě tu pobočku nedalekého zemědělského družstva s traktorem, dvěma lidmi a poloviční bejkárnou.
V každém baráčku jedno nebo dvě auta, aby si obyvatelé mohli zajet nakoupit nebo k lékaři a hlavně někam do zaměstnání.
A teď to důležité, jak si tu žijeme, když je obec jen naše. Na sousedské povídání máme garáž nebo dílnu. Na důležitější informace je hasičárna, což je bývalý sklad pod zavřenou prodejnou. Takže dobrovolní hasiči a důchodci mají prostor na scházení. Mladí a sportovci mají zase svoji klubovnu se zastřešenou pergolou a krásným antukovým hřištěm. Tam se sejde i celá obec na přivítání jara i léta. Samozřejmě se setkáme i na loučení s létem, na čarodějnicích, na různá výročí a oslavy. Taky se potkáváme na výlovu obecního rybníka či při větrném počasí na kopci při pouštění draků. Všude je něco na ochutnání a zahřátí. Děti jsou všude, ale jejich je hlavně dětský den na onom vyasfaltovaném prostranství, kde je vše, že se to zde ani nedá vypsat. A na to ještě přijedou příbuzní a okolní zvědavci včetně projíždějících cykloturistů.
A kde máme volby? V bývalé škole. Z jednotřídky, ředitelny a kabinetu je dnes velká zasedací místnost na různé přednášky. Třeba o vrtulích, co dělají v krásné krajině, když nefouká vítr, nebo o solární energii místo polí, když nesvítí sluníčko. Včelaři při besedě v soutěži ochutnávají medovinu. A hlavně naše dívky, slečny a ženy zde podléhají kouzlu jógy a jiným tělozkrášlujícím pohybům. Někdy si pozvou maséra či pedikérku. A tak zvanou hrabárnu i s nabídkou technických věcí jsme již několikrát měli.
A teď to nejdůležitější. V tisku jsme se dozvěděli, že na trase z Prahy do Vídně, tam v „zatáčce“, si uspořádali „Ples jako Brno“. V Praze mají Český ples, Česko-Slovenský ples a plno dalších plesů za 500 až 16 000 korun s all inclusive a židličkou.
I některá města, krajská či okresní, mají svůj ples nebo letos pořádají svůj „První ples“. Tak proč ne my?
Letošní rok jsme začali prvním obecním plesem. Tonda seděl v koutku a hrál se svým zabudovaným orchestrem na klávesy.
A vstupné? Žádné. Každý si donesl své občerstvení a něco navíc, takže se stoly v druhém koutě prohýbaly pod tou tíhou.
Měli jsme i kulturní program, jak se dříve říkávalo, kulturní vložku.
To Franta, co občas jezdí do okresního města na zkoušky folklorního souboru, nám předváděl čardáš. Hezké, mělo to úspěch a jak se tanečník blížil ke konci, tak chudák Franta vykopl malinko vyčnívající parketu. Potom jsme měli několik dalších dní uprostřed sálu krásnou kytici. Co ta parketa s Frantou udělala, zde psát nebudu, ale když byl již schopen, šli jsme onu závadu opravit. Když tu náhle jeho Frantík, malý to jeho klučina, řekl: „Jé, tady by se mohly hrát kuličky.“
A tak uzrál plán. Vznikl spolek, jehož čestným předsedou s hlasem pouze poradním je ten dotyčný malý Frantík. Větší spolek v naší obci je již jen hasičský sbor. A to jen, že v něm jsou i ženy. Tady ne, neboť při přijímacích zkouškách ženy necvrnkaly, ale pouze šouraly, což je zakázáno.
Takže parketa byla opravena a náš Pepa, který je zaměstnán jako zeměměřič, nám určil střed tanečního parketu. Tam místní truhlář vyrobil díru, která je odborně a skoro k nepoznání zastřena kulatou deskou, asi o průměru 15 centimetrů. Po vyjmutí vznikne krásná díra, do které vložíme náš důlek z umělé hmoty o rozměrech odpovídající českým pravidlům. Je možné, že se zeptáte, proč na parketu a ne venku? Je to jednoduché. V létě, či v předjaří není čas. I když nějaký trénink proběhne. Ale jistě víte, že fotbal se dnes hraje spíše v zimě a hokej v létě, jen tenis furt. A my máme v tento novoroční čas již vypálené švestky. Hrajeme vždy ve čtvrtek. Odpoledne jsou totiž na parketu naše ženy, co zde cvičí různé prostocviky. Proto je i v sále zatopeno. No a večer nastupujeme my na naše utkání. Důlek máme svůj, je to umělohmotná miska těch odpovídajících rozměrů. Máme slíbeno od našeho uměleckého všeuměla, což je náš Jenda, že nám vyrobí keramický důlek. Je to jako dnes, když čteme v časopisech o někom, že je to skladatelka, zpěvačka, textařka, modelka, návrhářka, tanečnice, konferenciérka i herečka. Prostě ve svých dvaceti a něco letech již zralá umělkyně. To náš Jenda vás umí vymalovat tužkou nejen podle fotografie, ale i během sezení. Je pravda, že oba potom druhý den bolí hlava, ale to je oběť umění. Namaluje i obraz pastelem či olejem a má dokonce i výstavu v nedalekém okresním městě. Není to umělec s nosem nahoru, vymaluje vám i kuchyň. Taky dlabe do dřeva a s Múzou se pustil i do keramiky. Tak nám vyrobí ten důlek.
Kuličky se dají koupit, kde si skoro vzpomenete. Oproti našim dětským letům jsou vodoodpudivé, což znamená, vodunepřijímající. I barvy jsou neblednoucí. Jedna kulička je za 10 korun. Ty jsou obecní a po soutěži je zase vracíme do obecní pokladny. Na trénink máme každý své a ty jsou do praku od padesáti haléřů až do jedné koruny za kus. Já jsem se tomuto sportu věnoval od pěti let a můj dloubák byl mnoho let nepřekonatelný.
Ale vraťme se k podstatě našeho sportu. Hrajeme přímo do důlku a nebo o zeď. Tu máme vyrobenu z ořešáku o rozměrech 3 metry, krát 30 centimetrů. Vzadu je základna zatížená a tak nehrozí, že by jakékoliv silné cvrnkání ji mohlo posunout.
V soutěži si každý vylosuje číslo. Potom hraje sudé a liché číslo. Jednička s dvojkou, trojka se čtyřkou a tak potom vždy vítězové spolu až do úplného vítězství. Vítěz nakonec dostane od starosty skleněnou kuličku.
Teď už víte proč a jak vznikla naše kolektivní sálová hra.
Sportu zdar.
