Článek
Sarkasmus z WhatsAppu, který trefil hřebíček na hlavičku
Člověk se po ránu občas podívá na telefon a mezi hromadou otravných zpráv a pracovních e-mailů na něj vyskočí jeden obrázek, který mu okamžitě zvedne tlak. Přesně to se mi stalo dnes. Kamarád mi poslal screenshot z jedné internetové debaty. Stálo na něm napsáno: „Představte si – dva komunisti soudně nařídí třetímu komunistovi, aby vzal čtvrtého komunistu na výlet. ČR 37 let po pádu komunismu.“ K tomu tam blikalo pár vysmátých smajlíků a jízlivý dodatek o tom, jak se naši současní „lepší lidé“ nahlas radují, že se ta oficiální komunistická strana konečně nedostala do parlamentu.
Přiznám se, že jsem se nejdřív hořce pousmál. Ten vtip má v sobě totiž tu nejčistší formu českého politického šklebu a černého humoru. Jenže vteřinu poté mě polil studený pot. Ten vtip totiž není žádné sci-fi nebo vycucaná lež z prstu internetového trolla.
Když se nad ním zamyslíte s chladnou hlavou a začnete si v duchu dosazovat konkrétní jména lidí, kteří dnes sedí na Ústavním soudě, na Hradě, na ministerstvech nebo v čele vlivných státních úřadů, dojde vám strašná věc. Ono to sedí. Do posledního písmene. Žijeme v zemi, kde se po sedmatřiceti letech od revoluce ocitáme v naprosto absurdním divadle, kde bývalí držitelé rudých knížek soudí jiné bývalé držitele rudých knížek. Vašek Havel by z téhle reality opravdu nevěřil vlastním očím.
Velká iluze o porážce komunismu: Zmizelo jen logo
Mnoho našich politických komentátorů a morálních majáků loni divoce oslavovalo dějinný milník. Komunistická strana pod značkou KSČM poprvé od roku 1989 totálně propadla ve volbách a její zástupci museli s ostudou vyklidit poslanecké lavice. Všude se psalo o symbolickém vítězství pravdy a lásky, o definitivní tečce za totalitní minulostí a o tom, že jsme konečně stoprocentně západní demokracie. Jenže celá tahle slavná sláva byla od začátku jen obří, naleštěná kosmetická iluze pro naivní voliče.
Politika totiž v reálném světě nikdy není o názvech stran, barevných logách nebo heslech natištěných na drahých předvolebních billboardech. Politika je vždycky o konkrétních lidech, o jejich charakterech a o jejich minulosti. A otázka dneška rozhodně nezní, jestli z parlamentu zmizela partaj s třešničkami ve znaku. Ta nejpodstatnější otázka zní: Kam se poděli všichni ti lidé, kteří ten zločinný režim desítky let aktivně budovali, studovali v Moskvě, přísahali věrnost Sovětskému svazu a šlapali po životech normálních občanů? Odpověď je jednoduchá a mrazivá. Nikam nezmizeli. Jsou pořád tady a daří se jim lépe než kdy dřív.
Přemalovat životopis prostě nejde. Mnozí z těch, kteří před listopadem 1989 budovali kariéru pod křídly totalitní strany, dokázali po převratu bleskově převléknout kabáty a stát se elitou nového systému.
Fenomén politických chameleonů: Když stačí jen vyměnit sako
Celá ta slavná sametová revoluce byla pro spoustu tehdejších kariéristů jen takovým drobným provozním zaškobrtnutím, na které se dokázali adaptovat s rychlostí chameleonů. Pochopili, že marxismus-leninismus už netáhne a tak ze dne na den objevili kouzlo volného trhu, oblékli si nová západní saka, naučili se pár frází o lidských právech a šli dál nekompromisně stoupat po kariérním žebříčku. Rudé knížky sice v tichosti spálili nebo schovali hluboko do zásuvek, ale jejich staré vazby, kontakty, cynismus a touha po absolutní moci jim zůstaly pod kůží.
Proto se čas od času v naší zemi dostaneme do situace, která působí jako z pera Franze Kafky. Někdejší elitní komunistický kádr se dostane do ostrého právního nebo politického sporu s jiným bývalým komunistou a celou tu věc nakonec z pozice nejvyšší státní autority rozsekne a rozsoudí třetí bývalý komunista.
A průměrný český občan, který v té době kvůli svému špatnému kádrovému posudku nesměl ani studovat na vysoké škole nebo cestovat za hranice, na to celé zírá zespodu z paneláku a říká si: Kolik se toho v téhle zemi vlastně doopravdy změnilo? Stovky tisíc lidí tehdy cinkaly klíči na náměstích, aby se po necelých čtyřiceti letech dívaly na ty samé obličeje, které jim tehdy vládly.
Divadlo pro unavené publikum. Historie v naší zemi často nemění samotné herce, mění pouze divadelní kulisy a kostýmy. Ti samí lidé, kteří včera kázali o socialismu, dnes bez mrknutí oka přednášejí o demokracii.
Nesuďme lidi slepě, ale na minulost se zapomínat nesmí
Samozřejmě, chci být spravedlivý a nehodlám házet úplně všechny bývalé členy KSČ do jednoho obřího pytle. Do strany tehdy před rokem 1989 vstupovaly statisíce lidí z nejrůznějších důvodů. Někdo byl naivní idealista, někdo podlehl brutálnímu nátlaku režimu, protože chtěl udržet své děti na školách a někdo prostě jen dělal řadového řemeslníka nebo učitele a bez té legitimace by ho vyhodili na ulici. Každý lidský příběh má své specifické šedé zóny a zaslouží si individuální pohled. Obyčejní řadoví členové nebyli ti, kteří tu zemi ruinovali.
Jenže tady nemluvíme o řadových členech, kteří po revoluci v tichosti odešli do důchodu a pěstují mrkev na zahrádce. Tady mluvíme o lidech, kteří jsou dnes veřejně činnými osobami, reprezentují náš stát navenek, berou statisícové platy z našich daní a rozhodují o našich životech a budoucnosti našich dětí.
Jejich minulost není žádným soukromým tajemstvím, do kterého nikomu nic není. Je to naprosto legitimní, klíčové téma veřejné debaty. Pokud někdo před listopadem ohýbal hřbet a sloužil totalitní mocenské mašinérii, abychom z něj dnes dělali morální autoritu národa, je to plivnutí do tváře všem skutečným obětem tehdejšího režimu.
Skutečná očista společnosti nezačíná u volebních uren, ale v naší vlastní paměti. Dokud budeme tolerovat bezcharakterní převlékání kabátů u těch nejvyšších představitelů, budeme se v té politické absurditě točit stále dokola.
Závěrečné zrcadlo: Co si o tom myslíte vy?
Právě proto mají tyhle ostré a jízlivé internetové vtipy, jako je ten o čtyřech komunistech na výletě, mezi lidmi tak obrovský úspěch a šíří se rychlostí blesku. Dokážou totiž v jedné jediné, brutálně upřímné větě shrnout to, na co by elitní politolog potřeboval napsat třicetistránkovou nudnou akademickou analýzu. Lidé v těch dvou řádcích textu cítí tu skrytou pravdu, kterou se jim oficiální média snaží neustále zamlouvat.
Napište mi svůj názor do diskuse pod článkem:
Tolerujete u našich současných vrcholných politiků, soudců a ústavních činitelů jejich komunistickou minulost, protože si říkáte, že „doba byla těžká a lidé se mohou změnit“, nebo to pro vás naopak zůstává absolutní, nepřekročitelná morální stopka a hnusí se vám, jak tito lidé dokázali bleskově převléknout kabáty? Pojďme se o tom bez cenzury a narovinu pobavit v komentářích!
