Článek
Cihlové i panelové domy stojí na stejných místech, náměstí mají stále stejný geometrický tvar a městské ulice vedou přesně tam, kam vedly odjakživa. Přesto při bližším zkoumání zjistíte, že je na nich něco zásadně jiného. Jsou totiž plné obyčejných věcí, které jsme kdysi všichni považovali za naprostou a neotřesitelnou samozřejmost.
A pak, jednoho dne, zkrátka nadobro zmizely. Ne proto, že by je někdo slavnostně odstraňoval za doprovodu televizních kamer. Prostě je postupně a přirozeně nahradilo něco modernějšího, až si dnes jejich absenci uvědomíme jen ve chvíli, kdy je náhodou zahlédneme na zažloutlé fotografii.
Telefonní budky na každém rohu a živé novinové stánky
Kdo by si dnes v kapse ještě úzkostlivě schovával dvoukoruny a drobné mince, jen aby mohl z cesty zavolat domů, že dorazil v pořádku? Kdysi přitom ikonické telefonní budky stály doslova na každém rohu. Potkávali jsme je u vlakových nádraží, na hlavních náměstích, před poštovními úřady i uprostřed šedivých sídlišť.
Když se člověk někde na cestě opozdil nebo potřeboval nutně předat zprávu rodičům, očima podvědomě hledal právě tato prosklená útočiště. Někdy byly linky obsazené, jindy byl přístroj poničený vandalem, ale přesto představovaly pevnou jistotu spojení se světem. S masivním příchodem mobilních telefonů však jejich smysl bleskově vyprchal a dnes už na ně v ulicích narazíme pouze jako na technickou raritu.
Telefonní budka – spojení se světem před dobou mobilů Když jsme potřebovali zavolat, hledali jsme nejbližší telefonní budku. Stačilo mít několik mincí, trpělivost a někdy i štěstí, že byla volná a telefon fungoval. Pro mnoho lidí byla běžnou součástí ulic a dnes patří mezi nejvýraznější symboly života v Československu 70. let.
Podobný osud potkal i novinové stánky, u kterých bývalo každé brzké ráno neobyčejně živo. Ještě před několika málo desetiletími začínal běžný den mnoha pracujících lidí právě povinnou zastávkou u lokální trafiky. Kupovaly se ranní noviny, tlusté časopisy, křížovky na víkend, žvýkačky pro děti nebo barevné pohlednice.
Prodavačky uvnitř stánků znaly drtivou většinu svých věrných a pravidelných zákazníků jménem a často jim už dopředu s úsměvem chystaly jejich oblíbený plátek. Dnes však drtivou většinu aktuálních zpráv čteme v rychlosti na svítícím displeji svého telefonu a tyto malé voňavé stánky z našich ulic a náměstí navždy a nenávratně zmizely.
Lavičky plné sousedů a osvěžující pouliční pítka
Městské lavičky v minulých dekádách rozhodně nelyžovaly prázdnotou. Pravidelně na nich sedávali starší důchodci, maminky s těžkými kočárky i školní děti vracející se z vyučování. Živě se zde povídalo o aktuálním počasí, o náročné práci, o úspěších sousedů i o tom, co nového se v uličkách událo.
Lavičky v parku – místo, kde se trávila dlouhá odpoledne Parkové lavičky nebyly jen místem k odpočinku. Scházeli se na nich důchodci, maminky s kočárky, zamilované páry i kamarádi. Povídalo se, četly se noviny, jedla se zmrzlina a člověk měl vždycky pocit, že nikam nespěchá. Dnes jsou lavičky stále stejné, ale času na obyčejné posezení jako by výrazně ubylo.
Lavičky zkrátka nepředstavovaly pouhý chladný kus městského mobiliáře. Byly to především živé body pro spontánní setkávání. Dnes na nich lidé bohužel sedí nejčastěji zcela osamoceně, a namísto hřejivého lidského rozhovoru s člověkem sedícím vedle sebe upřeně sledují neživou obrazovku svého smartphonu.
V horkých letních dnech navíc dříve nebylo vůbec potřeba kupovat předraženou balenou vodu v plastu. Na mnoha českých náměstích nebo v zelených parcích stála jednoduchá litinová pítka a veřejné fontánky, kde si mohl každý pocestný zdarma doplnit čistou vodu, napít se nebo si v rychlosti osvěžit obličej.
Mnohá z nich však v průběhu let kvůli údržbě a přísným hygienickým předpisům postupně utichla a zmizela. Teprve v posledních letech se některá osvícená města snaží tuto krásnou a praktickou tradici v letních měsících horko těžko znovu obnovovat.
Železná hřiště, pouliční hodiny a barevné plakáty
Kdo by si nepamatoval na legendární dětská hřiště vyrobená z poctivého masivního kovu? Masivní železné prolézačky, nebezpečně vysoké kolotoče, houpačky zavěšené na těžkých trubkách a obrovské plechové skluzavky, které se v létě dokázaly rozpálit na nesnesitelnou teplotu.
Dnešní extrémně přísné bezpečnostní normy Evropské unie by je už pochopitelně do ostrého provozu nikdy nepustily. Přesto na těchto tvrdých konstrukcích bez úhony vyrostly celé generace našich dětí. Neexistovaly tehdy žádné měkké dopadové plochy ani moderní gumové povrchy, pod nohama byla jen udusaná hlína, tráva a občasným suvenýrem z odpoledne se stalo odřené koleno namazané kouskem alapy.
Pouliční hodiny – když se čas zjišťoval pohledem vzhůru Než jsme měli mobilní telefony, stačilo zvednout hlavu. Velké pouliční hodiny na náměstích nebo zastávkách pomáhaly lidem stihnout autobus, schůzku i začátek směny. Byly spolehlivým orientačním bodem a patřily k běžnému obrazu měst i menších obcí.
Na důležitých uzlech, náměstích nebo u hlavních nádraží také dříve bývaly umístěné velké mechanické pouliční hodiny. Stačil tehdy jediný rychlý pohled do výšky a člověk hned přesně věděl, kolik minut mu zbývá do odjezdu vlaku či smluvené schůzky. Dnes však přesný čas ukazuje každé digitální zařízení a tyto dominanty měst tak bohužel přestaly být pro lidi nezbytností.
Podobně ustoupily také velké reklamní vitríny s tištěnými plakáty. Před kulturními domy nebo lokálními kiny visely ručně malované či tištěné plakáty lákající na nové filmy, koncerty a divadelní představení. Lidé se u nich v hloučcích zastavovali a nadšeně plánovali, kam o víkendu vyrazí za kulturou.
Dnes akce vyhledáváme na sociálních sítích a papírové plakáty definitivně vyklidily pole digitálním obrazovkám.
Fronty jako sociální síť a děti bez dozoru dospělých
Ano, nekonečné fronty před obchody si dnes s odstupem času asi nikdo z nás neidealizuje. Přesto byly po dlouhá léta naprosto běžným a charakteristickým obrazem našich ulic. Lidé trpělivě čekali na čerstvé ranní pečivo, nedostatkové banány, kvalitní maso nebo na letní točenou zmrzlinu.
A zatímco takto pospolu stáli v dlouhé řadě, přirozeně spolu komunikovali a povídali si. Vznikala zde nová přátelství, sousedské debaty i komunitní výměny názorů. Dnes sice v supermarketech nakoupíme o poznání rychleji a pohodlněji, ale velmi často tak činíme v naprostém tichu a beze slova.
Fronty před obchody – trpělivost byla součástí každého nákupu Dlouhé fronty byly v Československu běžným jevem. Když se někde objevilo nedostatkové zboží, lidé se postavili do řady, často ještě dříve, než vůbec věděli, co se prodává. Čekání patřilo ke každodennímu životu a nebylo výjimkou, že si lidé ve frontě krátili čas povídáním nebo si navzájem drželi místo.
Z ulic také téměř vymizely velké vývěsní tabule a dřevěné nástěnky, které dříve zdobily sloupy veřejného osvětlení. Prodávalo se zde staré kolo, hledala se ztracená kočka, nabízela se letní brigáda pro studenty nebo se zvalo na sousedskou taneční zábavu. Každý, kdo šel kolem, se u nástěnky na chvíli zastavil, aby zjistil, co je v jeho čtvrti nového.
Dnes tyto analogové tabule plnohodnotně nahradil internet. S tím souvisí i poslední velká proměna – mizení dětí bez neustálého dozoru dospělých. Po škole dříve běžně pobíhaly organizované skupiny dětí s fotbalovým míčem, na kolech Ukrajina nebo na koloběžkách. Rodiče často celé odpoledne ani přesně nevěděli, kde se jejich ratolesti nacházejí.
Jedinou podmínkou bylo dorazit domů před večeří, než se rozsvítí pouliční lampy. Dnes je podobný obrázek svobodného dětského světa v městských uličkách bohužel naprostou vzácností.
Naše ulice se za poslední desetiletí neuvěřitelně proměnily a s nimi se samozřejmě proměnil i náš každodenní život. Města jsou dnes modernější, čistší, bezpečnější a v mnoha ohledech mnohem pohodlnější pro život. Máme k dispozici satelitní navigace, chytré telefony, rychlé bezkontaktní platby a jakékoliv informace získáme během několika málo vteřin. Přesto, když se podíváme na staré retro fotografie, často nás u srdce přepadne zvláštní, těžko popsatelný pocit.
Dnes máme v kapse celý svět. Ale máme i to, co jsme tehdy měli nejvíc? Chytré telefony, hodinky i navigace nám během několika vteřin ukážou čas, cestu, počasí nebo odpověď téměř na jakoukoli otázku. Jsme neustále online, ve spojení a máme přístup k informacím, o kterých se lidem před padesáti lety ani nesnilo. Přesto mnoho lidí vzpomíná na dobu, kdy byl život možná méně pohodlný, ale působil klidněji a jednodušeji. Retro předměty nám nepřipomínají jen staré věci. Připomínají dobu, kdy jsme se více setkávali tváří v tvář, trávili čas venku, dokázali se zabavit bez obrazovek a obyčejné okamžiky měly větší váhu. Technika nám dnes ušetří spoustu času, ale zároveň nás často nutí být neustále ve střehu. Možná proto se k těmto vzpomínkám tolik lidí rádo vrací. Ne proto, že by chtěli vyměnit dnešní pohodlí za minulost, ale protože jim připomínají, že skutečné bohatství se neměřilo počtem funkcí v telefonu. Tvořily ho společné zážitky, rozhovory, přátelství a chvíle, na které se ani po desítkách let nezapomíná. Někdy totiž není nejdůležitější mít všechno na dosah ruky, ale mít vedle sebe lidi, se kterými ten čas stojí za to prožít.
Nechybějí nám totiž jen samotné telefonní budky, železné prolézačky nebo novinové stánky. Chybí nám ta neopakovatelná atmosféra lidské sounáležitosti, kterou tyto věci pomáhaly spoluvytvářet. Pocit, že ulice nebyly jen šedým a tranzitním místem, kudy dnes zběsile spěcháme z bodu A do bodu B, ale byly živým místem, kde se lidé skutečně potkávali, zastavovali, dívali se si do očí a znali své sousedy jménem. A možná právě to je ta největší hodnota, která z našich životů za poslední léta nenápadně vyprchala.
Děkuji vám za společnou procházku po ulicích našeho dětství a mládí. Pokud rádi vzpomínáte na mizející svět kolem nás a nechcete přijít o další nostalgická ohlédnutí z naší historie, klikněte na tlačítko Sledovat na mém profilu.
Pokud vás toto putování časem zahřálo u srdce a rádi byste podpořili moji spisovatelskou práci a vyhledávání těchto retro témat, můžete mi poslat dobrovolný příspěvek na kávu. Každého vašeho milého gesta si nesmírně vážím!
Zdroje pro ověření kontextu:
- Sociologický ústav Akademie věd ČR: Výzkumné zprávy o proměnách městského prostoru, veřejného života a úbytku analogových prvků v českých městech.
- Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Historické studie zaměřené na každodennost, komunitní život a proměny městského mobiliáře v období transformace.
