Článek
Mám kamarádku, kterou znám tolik let, že už si ani nepamatuji, kdy jsme se poprvé potkaly. Patří mezi několik málo lidí, kterým bezvýhradně věřím. Je chytrá, samostatná, pracovitá a rozhodně nepatří mezi ženy, které by se nechaly snadno okouzlit prvním hezkým úsměvem. O to větší překvapení pro mě bylo, když mi po návratu z dovolené oznámila, že se zamilovala.
Nešlo o letní flirt. Nemluvila o dobrodružství, ani o krátkém románku. Mluvila o společné budoucnosti. O tom, jak je jiný než muži, které doposud poznala. Jak je pozorný, galantní, vtipný a jak se vedle něj po letech zase cítí jako žena. Poslouchala jsem ji a před očima jsem měla ten výraz, který zná asi každý, kdo někdy potkal člověka zasaženého zamilovaností. Najednou byla mladší o dvacet let a svět kolem ní dostal úplně jiné barvy.
Přiznám se, že jsem jí její štěstí přála. Jenže zároveň jsem měla zvláštní pocit neklidu. Možná proto, že podobné příběhy nejsou nijak výjimečné. Každý rok odlétají tisíce žen na dovolenou a vracejí se s pocitem, že konečně potkaly muže svých snů. Muže, který jim naslouchá, všímá si jich, dívá se jim do očí a říká přesně to, co už dlouho potřebovaly slyšet.
Jenže dovolená je zvláštní místo. Nejsou tam složenky, pracovní porady, nemocné děti ani běžné starosti. Nikdo neřeší, kdo vynese koš, kdo zaplatí elektřinu nebo proč partner už třetí den nechal hrnek od kávy na stole. Na dovolené jsme odpočatí, uvolnění a otevření zážitkům. A právě proto tam vznikají city mnohem rychleji než doma.
Moje kamarádka začala postupně přemýšlet, jak svůj vztah posunout dál. Řešila možnosti, jak by mohl přijet do České republiky, jak by spolu mohli žít a co všechno by bylo potřeba zařídit. Poslouchala jsem ji dlouhé týdny a nakonec jsem jí navrhla jedinou věc. Ať příště nejezdí podle plánu. Ať se prostě objeví bez ohlášení o pár dní dříve.
Ne proto, aby někoho kontrolovala. Ne proto, aby někoho nachytala. Jen proto, aby viděla obyčejný život bez připravené kulisy.
Poslechla mě.
A právě tehdy její velká láska dostala první trhlinu.
Na hotelu byl velký francouzský zájezd. Muž, který měl do té doby vždy čas, byl najednou neustále zaneprázdněný. Muž, který se jí věnoval od rána do večera, měl najednou úplně jiné starosti. Během několika dnů pochopila víc než za měsíce telefonátů a zpráv. Ne proto, že by byl zlý člověk. Ne proto, že by ji neměl rád. Jen najednou viděla situaci bez růžových brýlí.
Na dovolené se člověk snadno zamiluje do člověka i do představy, kterou si o něm vytvořil.
Od té doby uplynulo mnoho let. A víte co? Oni dva jsou stále v kontaktu. Moje kamarádka za ním občas létá dodnes. Už si ale nestaví vzdušné zámky. Už neplánuje společný život ani svatbu. Prostě si užijí pár hezkých dní, zajdou na večeři, projdou se po pláži a každý se vrátí domů do svého světa. Kupodivu jim to funguje mnohem lépe než tehdy, když se snažili proměnit dovolenkový sen v realitu.
Možná právě v tom je celé tajemství podobných vztahů. Některé lásky jsou nádherné právě proto, že mají své hranice. Nejsou určeny pro společné hypotéky, každodenní nákupy a nedělní úklid. Patří k moři, k teplému večernímu vzduchu, k palmám a k několika dnům, během kterých si připadáme mladší, krásnější a šťastnější.
Ne každá láska musí skončit svatbou. Některé zůstávají krásnou vzpomínkou právě proto, že nikdy neopustily místo, kde vznikly.
To neznamená, že všechny vztahy z dovolené jsou odsouzeny k neúspěchu. Znamená to jen, že by člověk měl být opatrný ve chvíli, kdy se rozhodne proměnit krásný sen v běžný život. Protože mezi těmito dvěma světy bývá často mnohem větší vzdálenost než mezi Prahou a Tunisem.
