Když válka poprvé zaklepala na dveře Japonska: Den, který zničil mýtus o nedotknutelnosti

V létě roku 1945 bylo Japonské císařství v naprosto zoufalé situaci. Jeho kdysi slavná a obávaná pýcha, císařská flotila, ležela zničená na dně Tichého oceánu, elitní armádní divize vykrvácely v brutálních bitvách na Iwo Jimě a Okinawě a americké bombardéry B-29 noc co noc měnily japonská dřevěná města v ohnivé peklo.

Přesto v myslích obyčejných civilistů i mnoha fanatických důstojníků stále přežívala skálopevná víra, že samotná posvátná půda japonských ostrovů je nedotknutelná. Věřili, že pokud by Spojenci riskovali přímou invazi, zasáhne božský vítr kamikaze a nepřátele smete.

Jenže 14. července 1945 se tato staletí budovaná iluze rozplynula během několika málo minut. Na obzoru u pobřežního města Kamaiši se z ranní mlhy náhle vynořily hrozivé siluety masivních ocelových monster – amerických bitevních lodí Třetí flotily pod velením admirála Williama Halseyho.

V čele tohoto úderného svazu stála legendární bitevní loď USS South Dakota. V přesně 12:10 odpoledne proťal horký letní vzduch ohlušující hrom, který obyvatelé japonských ostrovů doposud nikdy v historii neslyšeli.

Těžká děla ráže 406 milimetrů vypálila svou první historickou salvu přímo na japonskou pevninu. Obří, tunové granáty začaly s děsivým hvízdáním dopadat na město a tamní ocelárny koncernu Nippon Steel.

Z vojenského a materiálního hlediska nešlo o útok, který by okamžitě rozhodl celou druhou světovou válku. Zničení jedné továrny sice ochromilo japonský průmysl, ale ten nejdrsnější zásah dostala psychika celého národa. Mýtus o bezpečné, bohy chráněné vlasti byl vteřinu po dopadu prvního amerického granátu definitivně a nevratně zničen.

Američané si Kamaiši nevybrali náhodou. Město bylo domovem klíčových průmyslových závodů, které jako jedny z posledních v zemi ještě dokázaly dodávat surovou ocel pro umírající válečnou mašinerii. Spojenci však záměrně nezaútočili ze vzduchu, kde byli Japonci na bomby zvyklí.

Zvolili námořní ostřelování, protože psychologický dopad lodních děl je paralyzující. Když se země začala otřásat pod náporem dělostřelectva a z moře přicházely exploze, obyvatelé poprvé v plné nahotě pochopili mrazivou realitu – fronta už není tisíce kilometrů daleko v Pacifiku. Válka dorazila přímo k jejich domovům a nepřítel stojí tak blízko, že je slyšet jeho zbraně.

Během dvou hodin palebného pekla dopadlo na město přes 800 těžkých granátů. Továrny se proměnily v hořící trosky a v prachu zahynuly stovky dělníků, včetně spojeneckých válečných zajatců, kteří byli v komplexu nuceně nasazeni. Strach a dezorientace, které útok vyvolal, ochromily celé severní Japonsko.

Lidé masivně opouštěli pobřežní oblasti a prchali do hor. Císařská propaganda sice v rádiu zoufale lhala a pokoušela se incident bagatelizovat, ale v létě 1945 už bylo i těm nejvěrnějším poddaným jasné, že válka vstoupila do své závěrečné, fatální fáze a  porážka je otázkou pouhých týdnů.

Tento přelomový moment z poloviny července však v naší historické paměti prožívá obrovský a nespravedlivý paradox. Ve stínu událostí, které následovaly o pouhých několik týdnů později – shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a následná bezpodmínečná kapitulace císaře Hirohita v  srpnu 1945 – tato námořní operace z dějin téměř kompletně zmizela.

Většina dnešních lidí o ostřelování japonských ostrovů bitevními loděmi nemá nejmenší tušení. Nukleární záře v učebnicích dějepisu vymazala konvenční hrdinství námořníků z paluby USS South Dakota, přestože to byl právě jejich červencový útok, který morálně zlomil odpor Tokia ještě předtím, než se nad světem zrodil první atomový hřib.

Bitevní loď USS South Dakota válku úspěšně přežila, stala se jednou z nejvíce dekorovaných lodí amerického námořnictva a dnes její odkaz připomíná velký památník v Sioux Falls. Příběh jejího červencového útoku na Kamaiši nám však i po více než osmdesáti letech zanechává hluboke morální, psychologické i politické ponaučení.

Ukazuje nám to, jak extrémně nebezpečný a křehký je jakýkoliv společenský mýtus o vlastní neporazitelnosti, nadřazenosti nebo nedotknutelnosti, kterým autoritářské a totalitní režimy tak rády krmí své obyvatelstvo.

Vůdcové v  Tokiu tehdy nestavěli jen bunkry, ale budovali v lidech falešný pocit, že se jich globální katastrofa nedotkne. Skutečné poznání historie a  lidské moudrosti totiž začíná tam, kde přestaneme dějiny vnímat černobíle a uvědomíme si, že ta nejstrašnější zbraň v rukou nepřítele málokdy nosí podobu tun oceli nebo výbušnin.

Tou nejničivější zbraní je realita a pravda, která dokáže jedním jediným výstřelem rozbít i tu nejpevnější zeď společenské zaslepenosti a ukázat nám, že před následky vlastních politických rozhodnutí se nelze schovat za žádný božský vítr ani za zmanipulované vládní deklarace.

Věděli jste, že americké bitevní lodě ostřelovaly samotné japonské ostrovy ještě před svržením atomových bomb, nebo je pro vás tato událost z  července 1945 úplnou novinkou? Myslíte si, že psychologický dopad a  ztráta víry v nedotknutelnost vlasti dokáže zlomit odpor národa spolehlivěji než samotná hrubá vojenská síla? Podělte se o své názory v  komentářích níže.

Zdroje: