Marina Cvetajevová: Dítě z lepší společnosti a střet s rudým terorem

Mladá Marina vyrůstala obklopena knihami, hudbou a cestami po Evropě. Už jako náctiletá vydala svou první básnickou sbírku, která okamžitě upoutala pozornost tehdejších literárních titánů. Život před ní ležel jako otevřená kniha plná příslibů.

Vše se radikálně změnilo v roce 1917. Bolševická revoluce rozmetala starý svět na prach. Marina, která se mezitím provdala za důstojníka Sergeje Efrona, zůstala v Moskvě odříznutá od manžela, jenž bojoval v řadách protibolševické Bílé armády. Pro dceru z buržoazní rodiny nastalo hotové peklo.

Během občanské války zasáhl Moskvu hladomor a kruté mrazy. Marina zůstala sama se dvěma malými dcerami – starší Ariadnou (Aljou) a mladší Irinou. Aby v promrzlém bytě nezmrzly, musela sekat sekyrou vlastní nábytek. Peníze ztratily hodnotu, jídlo nebylo k sehnání. V literárních kruzích se tradovalo, že slavná básnířka chodila po Moskvě v roztrhaných botách a pro trochu polévky byla nucena prodávat poslední zbytky rodinného stříbra.

V zimě roku 1919 dosáhla situace kritického bodu. Děti plakaly hlady a Marina už neměla co do úst. V zoufalství se rozhodla k činu, který ji pak strašil do konce života. Uvěřila propagandě, že ve státním sirotčinci v Kuncevu je o děti dobře postaráno, a vydávala je za sirotky, aby jim zachránila život.

Skutečnost byla ale děsivá. Sirotčinec byl chladným místem plným nemocí a zanedbávání. Když Marina zjistila, jak moc obě dcery strádají, dokázala zachránit a odvézt domů pouze starší Alju. Mladší, teprve tříletá Irina, v sirotčinci v únoru 1920 zemřela hlady a vyčerpáním. Marina na její pohřeb ani nešla – byla psychicky i fyzicky paralyzovaná vinou a slabostí. Kritici i pozdější biografové jí tento moment často vyčítali. Marina však nejednala z krutosti, ale z absolutního, bezmocného šílenství chudoby.

V roce 1922 se Marině konečně podařilo legálně opustit Sovětský svaz. Zjistila, že její manžel Sergej Efron přežil a nachází se v Praze. Následovalo období, které sama básnířka později označovala za jedno z nejintenzivnějších, byť materiálně nesmírně náročných. V tehdejším Československu žila rodina na periferii Prahy (v Jílovišti či Všenorech) díky podpoře ze strany československé vlády, která pomáhala ruským uprchlíkům. Zde se jí také narodil syn Georgij, kterému přezdívali Mur.

Pražské období vystřídala v roce 1925 Paříž. Pokud si ale Marina myslela, že ve Francii najde klid, hluboce se mýlila. Ruská emigrantská komunita v Paříži ji nikdy plně nepřijala. Marina byla příliš hrdá, příliš svérázná a odmítala se zapojovat do politických her. Navíc se rodina topila v čím dál větší bídě. Sergej Efron nebyl schopen zajistit stabilní příjem a Marina svými básněmi rodinu neuživila.

Situaci fatálně zhoršil fakt, že Sergej Efron začal podléhat stesku po domově a nechal se naverbovat sovětskou tajnou službou NKVD. Z hrdého bělogvardějce se stal sovětský špion. Když se v Paříži provalila jeho účast na politické vraždě jednoho z přeběhlíků, musel Efron uprchnout zpět do SSSR. Krátce nato ho následovala i dcera Ariadna, která propadla komunistické iluzi. Marina zůstala v Paříži sama se synem Murem, v naprosté sociální izolaci. Ostatní emigranti s ní kvůli manželovi přerušili veškeré kontakty.

V roce 1939 udělala Cvetajevová to nejhorší možné rozhodnutí, k němuž ji však dohnala bezvýchodná situace a touha spojit rodinu. Vrátila se do Sovětského svazu. Netušila, že se dobrovolně vrací do chřtánu stvůry. Stalinistické čistky byly v plném proudu.

Téměř okamžitě po příjezdu spadla klec. Její dcera Ariadna byla zatčena a poslána do gulagu (kde strávila patnáct let). Manžel Sergej byl zatčen jako domnělý dvojitý agent a v říjnu 1941 zastřelen. Marina s dospívajícím synem zůstala v Moskvě bez jakýchkoliv prostředků. Nikdo se s ní neodvažoval mluvit, nikdo jí nechtěl dát práci. Nesměla publikovat, její jméno bylo na černé listině. Velká básnířka si vydělávala na kousek chleba hrubými překlady, které navíc často odevzdávala pod cizími jmény.

Když v červnu 1941 na Sovětský svaz zaútočilo nacistické Německo, chaos dosáhl vrcholu. Moskva byla evakuována. Marina a Mur byli posláni do hlubokého vnitrozemí, do zapadlého městečka Jelabuga v dnešním Tatarstánu.

Zde se ocitla v naprostém vzduchoprázdnu. V Jelabuze nebyli žádní spisovatelé, žádní přátelé, jen syrová realita stalinského venkova. Marina se pokusila v sousedním městě Čistopol získat místo myčky nádobí v jídelně Litfondu (Literárního fondu), aby měla alespoň nějaké jídlo pro syna. Její žádost však byla poníženě odmítnuta.

Když se vrátila do Jelabugy do podnájmu v malém dřevěném domku, byla na dně. Poslední kapkou, která podle pamětníků zlomila její vůli žít, byl drobný materiální detail, který tak přesně vystihoval absurditu jejího konce. Od Svazu spisovatelů obdržela jako formu „pomoci“ balíček, ve kterém byla trocha mouky, cukru a kus provazu na zavázání zavazadel. Tento provaz jí do kufru přibalil její přítel, básník Boris Pasternak, když jí v Moskvě pomáhal balit, a v temném žertu tehdy prohodil: „Ten provaz je tak pevný, že by ses na něm mohla i oběsit.“

Dne 31. srpna 1941, když byl její syn Mur pryč na nucených pracích na letišti, Marina Cvetajevová vzala právě tento provaz, přehodila ho přes trám v předsíni jelabugského domku a ukončila svůj život.

Zanechala po sobě tři dopisy na rozloučenou. Ten synovi obsahoval mrazivá slova: „Mure, odpusť mi, ale dál už to nešlo. Jsem těžce nemocná, už to nejsem já. Miluji tě k zbláznění. Pochop, že už jsem nemohla žít. Vyřiď tátovi a Alje, pokud je uvidíš, že jsem je milovala do poslední minuty, a vysvětli jim, že jsem se ocitla v bezvýchodné situaci.“

Marina Cvetajevová byla pohřbena do masového, neoznačeného hrobu na jelabugském hřbitově. Přesné místo, kde tělo jedné z největších literárních postav Ruského impéria i moderní doby odpočívá, zůstává dodnes neznámé. Její verše, které psala, jak sama říkala, „krví svého srdce“, však stalinistický režim přežily.

Další zajímavé příběhy najdete na mém blogu: https://sofiepise.cz/

Použité zdroje: