Článek
Malý chlapec na ní pózuje vedle dvou korýšů, kteří mu sahají téměř po ramena a vypadají jako bájní tvorové z námořnických legend. Snímek z roku 1916 zachycuje realitu tehdejších severoamerických moří, která ještě nebyla zdecimována průmyslovým rybolovem a skrývala tvory, jaké dnes už téměř nemáme šanci spatřit.
Tento fascinující úlovek pochází z pobřeží amerického státu New Jersey a v tehdejší době způsobil obrovskou senzaci. Podobné gigantické exempláře humrů amerických tehdy běžně končily jako hlavní atrakce v přírodovědných muzeích, na vyhlášených trzích s mořskými plody nebo na populárních putovních výstavách, kam na ně zvědaví lidé chodili koukat stejně fascinovaně, jako my dnes chodíme do zoologických zahrad.
Přestože fotografie může z dnešního pohledu moderního člověka působit jako povedený reklamní trik své doby, tito obří tvorové skutečně existovali a věda pro jejich monstrózní rozměry má velmi racionální vysvětlení.
Humr americký totiž patří mezi vůbec největší korýše severního Atlantiku. Zatímco v dnešních restauracích běžně dostanete na talíř kousky vážící kolem jednoho až tří kilogramů, v přírodě mají tito tvorové jednu naprosto unikátní biologickou vlastnost.
Na rozdíl od většiny ostatních živočichů totiž po dosažení dospělosti nikdy nepřestávají růst a celý svůj život pravidelně svlékají starý krunýř, pod kterým jim narůstá stále větší tělo. Teoreticky tak mohou dosahovat gigantických rozměrů po celá desetiletí, pokud se jim podaří úspěšně uniknout přirozeným mořským predátorům, nemocem a především lidským rybářským sítím.
Biologové odhadují, že někteří z těchto mořských pamětníků se mohou bez problémů dožít více než padesáti let, a existují dokonce podložené teorie, že nejstarší jedinci přežívají v temných hlubinách oceánu i déle než celé jedno století.
Právě proto byli obří humři na začátku dvacátého století o něco běžnějším úkazem než v dnešní moderní době. Světová moře totiž tehdy ještě nebyla vystavena tak brutálnímu a technologicky vyspělému komerčnímu rybolovu. Přirozené podmořské populace měly dostatek času i klidu dorůstat do svých maximálních biologických limitů a staří jedinci nebyli tak extrémní vzácností.
Katastrofální situace se začala měnit až v průběhu druhé poloviny dvacátého století, kdy masový rybolov způsobil drastický pokles stavu velkých jedinců. Mnohé pobřežní oblasti proto musely zavést extrémně přísná pravidla ochrany, kdy rybáři pod hrozbou obřích pokut nesmějí lovit příliš malé kusy, ale ani ty nejstarší velké kusy a samice s vajíčky, aby populace vůbec dokázala přežít.
Přesto moře čas od času vydá svého krále, jako v roce 1977 u pobřeží Kanady, kde rybáři ulovili nejtěžšího spolehlivě zaznamenaného humra o váze přes dvacet kilogramů.
Podobné historické fotografie nám tak dodnes připomínají dobu, kdy moře byla divoká a plná záhad, které jsme si jako lidstvo stihli podmanit a zničit dřív, než jsme je vůbec stihli pořádně prozkoumat.
Zdroje:
- Mořská biologie a dlouhověkost korýšů: Výzkumná zpráva Woods Hole Oceanographic Institution o cyklu růstu a věku humra amerického.
- Historie komerčního rybolovu v Atlantiku: Dokumentace National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA) o vývoji populací mořských živočichů od počátku 20. století.





