Článek
Patřilo k nejzrůdnějším projektům nacistického režimu. V prosinci roku 1942 zřídili Němci uprostřed polské Lodže (tehdy přejmenované na Litzmannstadt) speciální koncentrační tábor, který neměl v okupované Evropě obdoby. Nebyl určen pro dospělé vězně ani pro válečné zajatce. Za jeho vysokými zdmi a ostnatým drátem byly zavřeny výhradně nežidovské polské děti – od dospívajících až po dvouletá batolata.
Děti jako nepřátelé říše
Nacistická okupační správa v Polsku postupovala od prvních dnů války s bezpříkladnou brutalitou. Tisíce polských rodičů byly popraveny za účast v odboji, zavřeny do koncentračních táborů nebo odvlečeny na nucené práce do Německa. Jejich děti zůstaly ze dne na den samy na ulici, bez domova a bez prostředků.
Pro německé úřady tyto opuštěné děti představovaly nepohodlný problém. Nacističtí pohlaváři v čele s Heinrichem Himmlerem se obávali, že z nich vyroste nová generace polských odbojářů, která se jednou postaví proti říši. A tak vznikl plán na zřízení izolovaného zařízení, kde měly být tyto děti „převychovány“ tvrdou prací, hladem a strachem.
Dne 1. prosince 1942 byl v ulici Przemysłowa otevřen tábor s oficiálním názvem Polen-Jugendverwahrlager der Sicherheitspolizei in Litzmannstadt (Tábor bezpečnostní policie pro polskou mládež v Lodži). Místo nebylo vybráno náhodou. Tábor byl vyčleněn přímo z okraje obrovského židovského ghetta a od okolního světa ho oddělovala vysoká dřevěná zeď a ostnatý drát, aby nikdo zvenčí neviděl, co se uvnitř odehrává.
Ztráta jména, hlad a dvanáctihodinová dřina
Hned po příchodu do tábora přestaly být děti lidskými bytostmi. Dozorci jim zabavili civilní oblečení i veškeré osobní věci, ostříhali jim vlasy a místo jmen jim přidělili vězeňská čísla. Nejčastěji sem byly posílány děti ve věku od osmi do šestnácti let, ale záznamy dokazují, že za bránou tábora skončili i mnohem mladší sourozenci – včetně dvouletých batolat.
Denní režim se nijak nelišil od koncentračních táborů pro dospělé:
- Vyčerpávající nucené práce: Děti musely pracovat deset až dvanáct hodin denně v táborových dílnách. Malé ruce vyráběly slaměné boty pro německé vojáky na východní frontě, pletly koše, šily kožené řemeny, rovnaly jehly nebo opravovaly roztrhané uniformy.
- Kruté tresty a bití: Jakékoliv zpomalení tempa, nesplnění pracovní normy nebo pokus o získání kousku jídla navíc se trestaly bez milosti. Běžné bylo bití býkovcem, polévání ledovou vodou v zimě nebo zavírání do temných samotářských kobek bez jídla a vody.
- Hlad a epidemie: Strava sestávala z řídké vodové polévky z tuřínu či brambor a kousku tvrdého chleba s pilinami. V přeplněných, nevytápěných dřevěných barácích bez základní hygieny se bleskově šířil skvrnitý tyfus, tuberkulóza i zápal plic. Nemocné děti nedostávaly téměř žádnou lékařskou péči.
Rasová selekce a ukradená identita
Tábor v ulici Przemysłowa plnil ještě jeden zvrácený úkol. Pravidelně sem přijížděli nacističtí rasoví odborníci, kteří děti prohlíželi, měřili jim lebky a zkoumali barvu očí a vlasů. Děti, které odpovídaly představám o takzvaném árijském typu, byly odtrženy od svých sourozenců, převezeny do speciálních domovů v Německu, dostaly nová německá jména a byly předány k adopci do německých rodin. Měly navždy zapomenout na svůj původ, jazyk i skutečné rodiče.
Osvobození v lednu 1945 a skutečná čísla
Peklo v ulici Przemysłowa skončilo až 19. ledna 1945, kdy do Lodže vstoupila Rudá armáda. Dozorci SS před příchodem fronty v panice uprchli a zanechali v táboře zhruba devět set vyhublých, nemocných a vyděšených dětí.
Na internetu se dodnes občas objevují nepřesné články tvrdící, že táborem prošlo dvanáct tisíc dětí a všechny kromě oněch devíti set zemřely. Moderní historický výzkum tato čísla upřesnil: táborem v Lodži prošlo celkem přibližně tři až čtyři tisíce polských dětí. Část z nich byla během války propuštěna, převezena do jiných táborů nebo odeslána na poněmčení, zatímco stovky dalších zahynuly přímo uvnitř na následky hladu, nemocí a krutého zacházení. Přesný počet obětí se už nikdy nepodaří zjistit, protože ustupující Němci většinu táborové dokumentace spálili.
Proč se o tomto táboře v českých školách běžně neučí?
Když lidé narazí na příběh tohoto dětského tábora poprvé, často se ptají, proč se o něm neučili v hodinách dějepisu a zda ho před nimi někdo záměrně netajil. Odpověď je mnohem prozaičtější.
Druhá světová válka přinesla tolik tragédií, vyhlazovacích táborů a masakrů po celé Evropě, že žádný školní učební plán nemůže v omezeném počtu vyučovacích hodin obsáhnout každé jednotlivé místo. České učebnice dějepisu se přirozeně soustředí především na osudy českých dětí – na vyhlazení Lidic a Ležáků, na dětské oběti v terezínském ghettu nebo na nacistické poněmčování českých dětí během heydrichiády.
V samotném Polsku ale tábor z ulice Przemysłowa zapomenutý rozhodně není. Už v roce 1971 byl v Lodži odhalen působivý památník Zlomeného srdce a v roce 2021 zde vzniklo samostatné Muzeum polských dětí, které shromažďuje svědectví posledních přeživších a připomíná světu, že ve válce platí tu nejvyšší cenu vždy ti nejbezbrannější.
Zdroje:
- Muzeum polských dětí – obětí totalitarismu v Lodži (Muzeum Dzieci Polskich – ofiar totalitaryzmu)
- Ústav národní paměti Polské republiky (Instytut Pamięci Narodowej – IPN)
- Historické publikace a archivy Památníku a muzea v Osvětimi-Březince (Auschwitz-Birkenau State Museum)
- Československý ústav pro studium totalitních režimů a obecné dějiny nacistické okupační politiky v Polsku





