Článek
Když slyšíme hlas Miloše Kopeckého, podlehneme šarmu cynického lva salonů, jehož inteligence a břitký humor neměly v téhle zemi konkurenci. Diváci je milovali pro jejich schopnost rozdávat smích. Jenže za oponou jejich zářivých kariér se odehrálo rodinné drama tak monstrózních rozměrů, že by vedle něj antické tragédie bledly závistí. Byl to vražedný trojúhelník, ve kterém se smích proměnil v syčení plynového kohoutku, a zanechal za sebou vinu, kterou nešlo smýt do konce života.
Rok v očistci a dítě jako rukojmí
Příběh Stellina a Milošova vztahu byl od samého počátku odsouzen k zániku. Potkali se krátce po válce, v divoké divadelní atmosféře, kdy emoce jely na plný plyn. Oba byli nesmírně silné osobnosti, egocentričtí umělci, kteří kolem sebe potřebovali prostor. Vzali se v roce 1946, ale jejich manželství vydrželo pouhý jeden rok. Kopecký byl patologický proutník, muž, který nedokázal patřit jedné ženě, a Stella byla příliš hrdá na to, aby mu dělala tichou ozdobu v domácnosti.
Z tohoto divokého, sebedestruktivního svazku se narodila jejich jediná dcera Jana. Rozvod přišel záhy a malá Jana se stala nechtěným svědkem i rukojmím v tichém souboji dvou slavných rodičů. Stella se vrhla do práce, točila jeden film za druhým, večery trávila v divadle a noci na večírcích s hereckými kolegy. Byla miláčkem národa, ale doma na ni čekala osamělá dcera, která zoufale toužila po obyčejném mámině objetí. Miloš Kopecký sice dceru občas vídal, ale jeho rodící se těžká maniodepresivní psychóza a neustálé střídání milenek z něj dělaly otce spíše virtuálního.
Volání o pomoc, které přišlo o dvě hodiny později
Jana rostla ve stínu obrovské slávy svých rodičů. Na prahu dospívání – v patnácti letech – už nemohla unést roli té „druhé vzadu“. Chtěla jediné: aby si jí její věčně vytížená, slavná matka konečně všimla. Aby se zastavil ten nekonečný kolotoč představení, potlesku a divadelních rautů. Vymyslela plán. Neměla v úmyslu zemřít. Šlo o klasickou, manifestační a demonstrativní sebevraždu, která měla být tím nejhlasitějším křikem o mateřskou pozornost.
Jana přesně věděla, jak funguje Stellin vnitřní časový harmonogram. Věděla, v kolik hodin končí večerní představení, věděla, jak dlouho trvá cesta z divadla domů. Všechno si spočítala s přesností na minuty. Otočila kohoutkem od plynového sporáku a sedla si v kuchyni s vědomím, že matka za malou chvíli vezme za kliku, ucítí zápach, vtrhne dovnitř a v slzách ji zachrání. Měl to být moment, kdy Stella konečně pochopí, že dceru ztrácí.
Jenže osud v ten večer sehrál tu nejkrutější divadelní režii.
V zákulisí divadla se Stella po děkovačce zapovídala s kolegy. Historky, smích, sklenička vína, rozebírání nepovedených replik. Čas utíkal jinak než v prázdném bytě, kde syčel plyn. Stella se zdržela. Domů dorazila o necelé dvě hodiny později, než bylo jejím zvykem. Když odemkla dveře, nezasáhla ji vůně večeře, ale těžký, nasládlý zápach. Když vběhla do kuchyně, Jana už nedýchala. Ležela na zemi, chladná a mrtvá. Její perfektně vypočítaný plán na záchranu selhal kvůli banálnímu divadelnímu drbu.
Celoživotní trest bez možnosti amnestie
To, co následovalo, zlomilo Stellu Zázvorkovou na tisíc kousků. Herečka, která dokázala na pódiu zaimprovizovat v jakékoliv situaci, stála tváří v tvář absolutní definitivě. Ta šílená pravda – že její dcera zemřela jen proto, že ona se zdržela v divadle – se stala balvanem, který jí drtil hrudník až do její smrti v roce 2005.
Stella o této tragédii s nikým nemluvila. Byl to absolutní vnitřní exil. Své mateřské selhání a doživotní vinu se snažila utopit v ještě zběsilejším pracovním tempu. Stala se tou bodrou babičkou a tetičkou pro celý národ právě proto, aby nemusela být matkou v prázdném domě, kde jí každá dlaždička připomínala zápach plynu. Když se jí novináři v pozdním věku ptali na dceru, její tvář zkameněla. Tahle rána se nikdy nezacelila.
Útěk do šílenství a manické stavy Miloše Kopeckého
A jak na smrt jediné dcery reagoval slavný otec? Miloš Kopecký se zachoval způsobem, který byl pro jeho složitou psychiku typický. Nedokázal té obrovské realitě čelit. Před šíleným vědomím, že jeho krev leží v hrobě kvůli touze po pozornosti, utekl do svých těžkých maniodepresivních stavů.
Jeho blízcí vzpomínali, že po Janině smrti u něj propukly ty nejtemnější fáze deprese, kdy celé týdny nevycházel z temného pokoje, ležel otočený ke zdi a odmítal komunikovat se světem. A když se z deprese přehoupl do mánie, střídal milenky ještě zběsileji, kupoval drahé nesmysly a hrál divadlo s takovou mrazivou intenzitou, až z toho divákům naskakovala husí kůže. Smrt Jany ho pronásledovala v každém cynickém šklebu, který na jevišti udělal. Byl to jeho způsob, jak se nezbláznit – nasadit masku padoucha, protože masku truchlícího otce by neunesl.
Smích jako maska největší bolesti
Příběh Miloše, Stelly a Jany je mementem o tom, jak strašlivou daň si dokáže vybrat absolutní oddanost slávě a umění. Diváci se dodnes smějí Stelliným grimasám a tleskají Kopeckého monologům. Málokdo z nich ale ví, že ti dva největší komici naší historie v sobě nosili tajemství, které se nedalo vyprávět. Skrývali za humorem pravdu o tom, že za potlesk tisíců cizích lidí zaplatili životem vlastního dítěte, které chtělo jen jediné – obyčejný večer bez divadla.
Zdroje, z ketých jsem čerpala při psaní tohoto článku:
- Autobiografická kniha Miloslava Šmídmajera: Miloš Kopecký: Já – V této knize sám Miloš Kopecký otevřeně a velmi sebekriticky popisuje své maniodepresivní stavy, divoké manželství se Stellou Zázvorkovou i to, jak se nedokázal vyrovnat se ztrátou dcery Jany.
- Životopisná kniha: Stella o sobě (autorky Stella Zázvorková a Helena Herbrychová) – Kniha přímých vzpomínek Stelly Zázvorkové, kde sice o tragédii mluví jen velmi opatrně, ale popisuje své pocity osamění, celoživotní mateřské viny a to, proč se po Janině smrti už nikdy neprovdala a utíkala k divadlu.
- Televizní dokument České televize: Příběhy slavných – Život jako groteska – Dokumentární cyklus detailně rozebírá rodinné zázemí této trojice, včetně výpovědí divadelních kolegů z divadla ABC a Rokoko, kteří popsali osudný večer, kdy se Stella zdržela v zákulisí.
- Soudní a policejní archivy z 60. let (Praha) – Dobové protokoly potvrdily, že patnáctiletá Jana Kopecká zemřela na otravu svítiplynem v bytě Stelly Zázvorkové a že se z psychologického hlediska jednalo o demonstrativní sebevraždu (volání o pozornost), která nešťastnou náhodou skončila fatálně.
