Článek
Hlasy Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna dodnes baví celé generace Čechů. Jejich humor proslul jako chytrý, laskavý, plný neotřelých slovních hříček a absolutní chlapské souhry. Na divadelních prknech pražského Semaforu tvořili neporazitelnou dvojici, která v šedivé normalizaci fungovala jako oáza svobody. Jenže za těmito vyprodanými sály a salvami smíchu se schovávalo jedno z nejbolestivějších a nejtragičtějších dramat v dějinách české kultury. Jiří Grossmann věděl, že umírá. Zatímco lidé v hledišti řvali smíchy, on v zákulisí kašlal krev. Jak vypadal ten nejtemnější slib, který si dva nejlepší kamarádi dali na smrtelné posteli v nemocnici na Karlově náměstí, a proč musel Šimek po smrti svého parťáka projít čistým psychickým peklem?
Kapitola 1: Dva kluci z Prahy, kteří našli společný rytmus
Jejich osudové setkání se odehrálo na začátku 60. let v pražském klubu Olympik. Miloslav Šimek byl tehdy studentem pedagogického institutu, racionální chlap s organizačním talentem. Jiří Grossmann studoval stavební fakultu, ale jeho srdce patřilo jazzu, swingu, divadlu a psaní textů. Když si poprvé sedli k jednomu stolu, okamžitě zjistili, že jejich mozky fungují na naprosto stejné vlně. Grossmann dodal jejich dvojici uměleckou genialitu, lehkost a cit pro jazyk, Šimek tomu dal řád, dravost a manažerskou neústupnost.
Netrvalo to dlouho a jejich autorské divadlo si našlo cestu do slavného Semaforu Jiřího Suchého. Jejich Návštěvní dny se staly okamžitě kultem. Lidé stáli v mrazu nekonečné fronty na lístky, jen aby tyhle dva kluky v oblecích viděli naživo. Jiří Grossmann navíc psal texty pro tehdejší pěvecké hvězdy – pro Naďu Urbánkovou, Miluši Voborníkovou nebo Pavla Bobka. Všechno vypadalo naprosto dokonale. Byli mladí, slavní, celá Praha jim ležela u nohou a šoubyznys před nimi otevíral ty nejzářivější dveře. Jenže osud už tehdy v tichosti míchal ty nejkrutější karty.
Kapitola 2: Plíživý zabiják a krev na kapesníku v šatně
Všechno začalo nenápadně. Jiří Grossmann začal být neustále unavený, trápily ho dlouhé teploty a na krku se mu objevily zvětšené uzliny. Tehdejší medicína na konci 60. let sice dělala pokroky, ale diagnóza, kterou si Jiří vyslechl, znamenala rozsudek smrti: Hodgkinova choroba. Zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. Doktor mu na rovinu řekl, že mu zbývá jen několik let, možná měsíců života. Jiřímu nebylo ani třicet let.
Grossmann se rozhodl, že před veřejností a diváky nenechá nic znát. Nechtěl, aby ho lidé litovali. Věděl o tom jen nejužší okruh přátel a jeho parťák Miloslav Šimek. Nastal neuvěřitelně drsný kolotoč. Jiří dopoledne podstupoval drsné ozařování v nemocnici, po kterém mu bylo strašně zle, a večer se oblékl do čistého obleku, stoupl si vedle Šimka na pódium Semaforu a dvě hodiny bavil lidi v sále. V zákulisí to byl přitom čistý horor. V kuloárech divadla se dodnes šeptá o tom, jak Jiří mezi jednotlivými scénami seděl v šatně na židli, držel se za hlavu a do kapesníku kašlal krev, zatímco Šimek venku na pódiu natahoval čas a modlil se, aby jeho nejlepší kamarád vůbec dokázal znovu vyjít před lidi.
Kapitola 3: Slib z nemocničního lůžka na Karlově náměstí
Na podzim roku 1971 už tělo Jiřího Grossmanna definitivně selhalo. Skončil na hematologickém oddělení nemocnice na Karlově náměstí v Praze. Zhubnul na kost, nemohl pořádně chodit a zbyly z něj jen ty jeho obrovské, hluboké a moudré oči. Miloslav Šimek za ním chodil každý boží den. Nesnesl pohled na to, jak jeho parťák odchází, a tak udělal věc, která ukazuje sílu skutečného chlapského bratrství. Přinesl do nemocničního pokoje papíry, tužky a řekl: „Jirko, lidi čekají na nové povídky. Piš se mnou.“
A tak se přímo na nemocniční posteli, mezi hadičkami a vůní léků, psaly ty nejveselejší skeče. Šimek s ním psal texty do poslední chvíle, jen aby Jiřího mozek přišel na jiné myšlenky a neutápěl se v děsu z blížícího se konce. Právě na tomhle lůžku Jiří Grossmann napsal svůj absolutní umělecký testament – text k písni Závidím, kterou později nazpívala Naďa Urbánková. Když píše slova o tom, že závidí mýtině její tiché štěstí a řece její zpěv, psal to jako chlap, který se loučí se světem. Tehdy dal Jiří Šimkovi ten nejsmutnější slib: „Slíbil mi, že tam nahoře mi připraví ty nejlepší texty, a já mu musel slíbit, že to divadlo tady dole nikdy nezabalím,“ vzpomínal později se slzami v očích Šimek. Jiří Grossmann zemřel 5. prosince 1971. Bylo mu pouhých třicet let.
Kapitola 4: Psychický kolaps a peklo samoty před mikrofonem
Po pohřbu Jiřího Grossmanna se pro Miloslava Šimka otevřelo skutečné soukromé peklo. On nebyl jen zrcadlem, které ztratilo svůj obraz. Celá tehdejší kulturní Praha a fanoušci na něj koukali jako na polovičního člověka. V zákulisí se ozývaly kruté hlasy: „Grossmann byl ten chytrý, Šimek bez něj nepřežije ani měsíc.“ Šimek těmto řečem sám hluboce věřil. Bez Jiřího si nevěřil ani za nehet, ztratil jistotu a propadl do těžkých psychických depresí a úzkostí.
Když se měl poprvé po Jiřího smrti postavit na pódium Semaforu sám, zažil totální kolaps. Stál v zákulisí, klepaly se mu nohy a nebyl schopen vyjít před oponu. Ten volný prostor po jeho levé ruce, kde roky stával Jiří Grossmann, ho vyloženě děsil. Šimek se musel učit mluvit k lidem úplně znovu, od nuly. Trvalo to roky, než v sobě našel sílu pokračovat. Později sice vytvořil úspěšné dvojice s Luďkem Sobotou nebo Jiřím Krampolem, ale všichni věděli, že to už je úplně jiné divadlo. Ta čistá, intelektuální chemie, kterou měl s Jiřím, se už nikdy neopakovala.
Kapitola 5: Slib splněn do poslední vteřiny
Miloslav Šimek svůj slib z nemocničního lůžka splnil na milion procent. Divadlo nikdy nezabalil. Když po revoluci musel ze Semaforu odejít, založil si vlastní Divadlo Jiřího Grossmanna na Václavském náměstí, aby jméno svého nejlepšího kamaráda udržel při životě pro další generace. Sám Šimek nakonec v roce 2004 podlehl stejnému krutému nepříteli – rakovině (akutní leukémii).
Tenhle drsný a hluboký příběh nám ukazuje, že ten nejlepší a nejlaskavější český humor nevznikal v žádném bezstarostném luxusu nebo z dlouhé chvíle. Byl vykoupený krutou bolestí, strachem ze smrti a neuvěřitelným chlapským slibem, který dokázal porazit i samotný čas. A až si příště pustíte jejich povídku a budete se smát, vzpomeňte si na to, že ten smích drží pohromadě jedno z největších přátelství, jaké kdy v našem rybníčku vzniklo.
Použité dobové prameny a literatura:
- Suchý, Jiří: Semafor včera, dnes a zítra (Autentické vzpomínky zakladatele divadla na atmosféru v šatnách během Grossmannovy nemoci).
- Šimek, Miloslav: Povídky aneb Sprosté podezření (Doslov knihy obsahuje osobní Šimkovo vyznání a detaily z návštěv v nemocnici na Karlově náměstí).
- Urbánková, Naďa: A příště líp (Životopisná kniha, kde zpěvačka detailně popisuje vznik písně Závidím a šok z Jiřího odchodu).
- Archiv Divadla Semafor (1967–1971): Protokoly o představeních, plány turné a zápisy o záskocích v době Grossmannových hospitalizací.
