Nafukovací tanky, falešný generál a drby v kavárnách: Jak parta umělců napálila Hitlerovy generály

Na mýtině před ním stojí obrovská kolona amerických tanků Sherman, dělostřelectvo a desítky nákladních aut. Z lesa se ozývá ohlušující burácení motorů, řinčení pásů a nadávky amerických mechaniků.

Němec okamžitě bere nohy na ramena a hlásí velení, že Spojenci chystají v tomto sektoru masivní útok. Jenže kdyby se odvážil přijít o sto metrů blíž a do jednoho z těch děsivých tanků šťouchl prstem, asi by se smíchy neudržel.

Celý ten třicetitunový kolos byl totiž z gumy, vážil sotva čtyřicet kilo a o deset minut dříve ho na místo přinesli čtyři pobavení američtí malíři.

Vítejte u 23. velitelské jednotky speciálních vojsk – nejpodivnější, nejkreativnější a nejtajnější armády druhé světové války, které nikdo neřekl jinak než Armáda duchů.

Když se v roce 1944 chystalo vylodění v Normandii a následný postup Evropou, spojenečtí velitelé si lámali hlavu nad jedním zásadním problémem. Potřebovali nějak zamaskovat skutečné pohyby svých armád a přesvědčit německé generály, že hlavní úder přijde úplně odjinud. Klasické vojenské triky už nestačily, protože Němci měli špičkový letecký průzkum a síť špionů.

A tak v americkém velení vznikl nápad, který zněl jako vtip. Místo drsných mariňáků s kulomety založili speciální jednotku o síle pouhých 1 100 mužů, jejímž jediným úkolem bylo hrát pro Němce dokonalé divadlo.

A koho do ní nabrali?

Prošli nejlepší umělecké školy v New Yorku a Filadelfii, reklamní agentury i filmová studia a naverbovali mladé malíře, architekty, zvukaře, herce a módní návrháře.

V uniformě téhle jednotky tak sloužil například Bill Blass, ze kterého se po válce stal jeden z nejslavnějších světových módních návrhářů, nebo uznávaný fotograf Art Kane. Tito kluci neměli zrovna fyzičku jako z plakátu a pořadová cvičení jim nic neříkala.

Jejich IQ ale daleko přesahovalo armádní průměr a jejich hlavní zbraní byla bezbřehá fantazie.

Základem jejich arzenálu byla vizuální iluze. Inženýři pro ně navrhli věrné repliky tanků Sherman, nákladních vozů, děl i stíhaček. Byly vyrobené z pogumovaného plátna a nafukovaly se pomocí kompresorů jako obří dětské hračky.

Ze vzduchu nebo z dálky přes dalekohled vypadaly naprosto k nerozeznání od skutečné techniky. Aby byl dojem dokonalý, umělci kolem nich v hlíně vyjezdili falešné koleje od pásů, rozvěsili po keřích vyprané prádlo a záměrně nedbale přes ně přehodili maskovací sítě. Přesně tak, aby je německá průzkumná letadla „náhodou“ zahlédla, ale zároveň měla pocit, že se Američané snaží schovat.

Jenže oči nestačí, válka je hlavně slyšet. O zvukovou kulisu se postarali zvukoví inženýři z Bellových laboratoří. Nahráli autentické zvuky skutečných armádních jednotek – startování tanků, stavění pontonových mostů, štěkání rozkazů i cinkání ešusů – a vypálili je na tehdy nejmodernější drátové magnetofony.

Pak na polopásová vozidla namontovali obří reproduktory o váze přes dvě stě kilo. Tenhle pojízdný cirkus dokázal v noci vyprodukovat takový kravál, že byl slyšet na vzdálenost až dvacet pět kilometrů.

Němci na druhé straně fronty nespali hrůzou, protože byli přesvědčení, že se proti nim šikuje třicet tisíc po zuby ozbrojených vojáků. Ve skutečnosti tam v keřích sedělo pár desítek kluků se sluchátky na uších a mixážním pultem.

Velitelé Armády duchů ale věděli, že ani sebelepší gumový tank neoklame německé špiony, kteří se pohybují přímo mezi civilisty v osvobozených francouzských městech. A tak přišla na řadu disciplína, ve které tahle parta excelovala – herectví a šíření drbů.

Vybraní vojáci, kteří mluvili francouzsky, dostali za úkol vyrazit v podvečer do místních kaváren, bister a hospod. Nechali si nalít víno, tvářili se lehce opile a začali se mezi sebou „tajně“ bavit o tom, kam se jejich obrovská divize zítra přesune a kde udeří. Samozřejmě mluvili dost nahlas na to, aby je slyšel barman i štamgasti u vedlejšího stolu.

Aby byla iluze naprosto neprůstřelná, našili si na rukávy nášivky skutečných slavných amerických divizí, které v tu dobu operovaly o stovky kilometrů jinde. Dokonce měli vlastního „falešného generála“.

Jeden z vojáků, který měl přirozené charisma a autoritativní vystupování, si připnul na ramena generálské hvězdy, nasedl do naleštěného džípu s vlaječkou a projížděl městy, kde ho místní nadšeně zdravili – a němečtí informátoři si okamžitě dělali poznámky do svých bloků.

Celkem Armáda duchů provedla během války jednadvacet velkých klamných operací, ale jejich naprostým mistrovským dílem byla operace Viersen v březnu 1945. Spojenci se tehdy chystali překročit řeku Rýn a vpadnout přímo do srdce Německa. Armáda duchů dostala za úkol předstírat, že k překročení řeky dojde o patnáct kilometrů jižněji, než byl skutečný plán.

Po dobu několika dnů nafoukli přes šest set gumových tanků a děl, z reproduktorů pouštěli zvuky stavby mostů a vysílali falešné rádiové depeše. Němci jim skočili na špek tak dokonale, že přesunuli většinu svých elitních jednotek přesně proti těmto nafukovacím hračkám. Když pak skutečná americká armáda překročila Rýn na jiném místě, nesetkala se téměř s žádným odporem a zachránila tisíce lidských životů.

Život v téhle jednotce ale nebyl jen samá legrace a kreslení skicáků. Protože jejich úkolem bylo přilákat pozornost nepřítele, stávali se terčem skutečné německé dělostřelecké palby. A gumový tank vás před šrapnelem opravdu neochrání.

Tři vojáci z jednotky během misí padli a desítky dalších byly zraněny. Navíc museli občas řešit i absurdní situace – třeba když dva francouzští sedláci jeli na kole kolem pole, kde právě čtyři vojáci nesli nad hlavou obří tank.

Francouzi zírali s otevřenou pusou, načež se k nim jeden z Američanů otočil a s kamennou tváří prohlásil: „Američani jsou hrozně silní chlapi.“

Když válka skončila, kluci z Armády duchů se vrátili domů, ale o svých zážitcích nesměli říct ani slovo. Jejich operace byla tak úspěšná, že ji americká armáda označila za přísně tajnou – počítalo se totiž s tím, že by se podobné triky mohly hodit ve studené válce proti Sovětskému svazu.

Mladí muži, kteří pomohli vyhrát válku štětcem, kompresorem a dobrým hereckým výkonem, tak museli svým rodinám, manželkám i dětem celých padesát let lhát, že za války jen hlídali sklady nebo kopali zákopy.

Celý příběh byl odtajněn až v roce 1996. Mnoho z těchto umělců se toho bohužel ani nedožilo, ale ti, kteří zůstali, konečně dostali uznání, které jim patřilo. Ano, včetně Zlaté medaile Kongresu, kterou jim americká vláda udělila v roce 2022 jako poděkování za to, že dokázali porazit nepřítele čistým důvtipem.