Článek
Zdraví lidé najednou končí za zamřížovanými okny psychiatrických léčeben mezi těžce duševně nemocnými – a čím víc tvrdí, že jsou normální, tím víc to lékaři považují za důkaz jejich šílenství.
Zneužívání psychiatrie k politickým účelům patřilo k nejzákeřnějším zbraním komunistických režimů. Zatímco vězněného disidenta mohl svět vnímat jako mučedníka a hrdinu, člověk s nálepkou „blázna“ byl v očích veřejnosti okamžitě zdiskreditovaný. Jeho slovům už nikdo nevěřil.
Sovětský vynález jménem „plíživá schizofrenie“
Aby mohli komunisté zavírat nepohodlné občany do léčeben zcela legálně a s posvěcením vědy, potřebovali k tomu speciální diagnózu. Tu v padesátých a šedesátých letech vytvořil sovětský psychiatr Andrej Sněžněvskij a nazval ji plíživá (nebo také latentní) schizofrenie.
Byla to geniální a děsivá past. Podle této teorie mohla nemoc probíhat zcela skrytě, bez jakýchkoli klasických příznaků, jako jsou halucinace nebo bludy. Jejím hlavním projevem byl podle sovětských učebnic „nesoulad se společností“, „nutkavé reformátorství“, „přehnaný boj za spravedlnost“ nebo „kritický postoj k vedoucí úloze strany“.
Jinými slovy: každý, kdo nesouhlasil s režimem, byl automaticky prohlášen za duševně nemocného. V Sovětském svazu tak vznikla celá síť speciálních psychiatrických věznic (takzvaných psichušek), kam putovali spisovatelé, vědci, věřící i obyčejní lidé, kteří se odmítli smířit s totalitou.
Československá realita: Za mříže bez rozsudku
Tento model se postupně přenesl i do normalizačního Československa. U nás sice nevznikly speciální vězeňské léčebny takového rozsahu jako v SSSR, ale princip byl stejný. Státní bezpečnost (StB) úzce spolupracovala s vybranými loajálními psychiatry a soudními znalci, kteří dokázali na objednávku vystavit posudek, jenž člověka zbavil svéprávnosti.
Pro režim to bylo nesmírně pohodlné řešení:
- Žádné veřejné procesy. Soudní přelíčení s politickými vězni často budila pozornost zahraničních novinářů a organizací na ochranu lidských práv. O umístění do psychiatrické léčebny se ale rozhodovalo za zavřenými dveřmi bez přístupu veřejnosti.
- Neomezená délka pobytu. Zatímco u běžného trestu odnětí svobody vězeň přesně věděl, kdy mu trest skončí, u nařízené ústavní léčby žádný pevný termín neexistoval. Člověk zůstával zavřený tak dlouho, dokud lékaři neuznali, že je „vyléčený“ – tedy dokud neodvolal své názory a nezlomil se.
- Chemická svěrací kazajka. V léčebnách byli naprosto zdraví lidé nuceni polykat silná antipsychotika (například haloperidol nebo chlorpromazin). Tyto léky vyvolávaly u zdravého mozku kruté vedlejší účinky – třes rukou, svalové křeče, celkovou otupělost, neschopnost soustředit se a pocit nesnesitelného vnitřního neklidu.
Příběh Augustina Navrátila: Muž, kterého režim prohlásil za blázna kvůli petici
Jedním z nejznámějších a nejdokumentovanějších případů zneužití psychiatrie v Československu je osud moravského rolníka, katolíka a otce devíti dětí Augustina Navrátila.
Navrátil nebyl žádný násilník ani radikál. Byl to hluboce věřící člověk, který se koncem sedmdesátých let rozhodl využít ústavou zaručené právo a začal sepisovat petice za náboženskou svobodu a dodržování lidských práv. Pro komunistickou moc byl ale tento obyčejný venkovan z Lutopecen u Kroměříže nesnesitelným trnem v oku. Jeho hlas měl totiž mezi lidmi obrovskou váhu.
Státní bezpečnost se proto rozhodla ho umlčet tím nejpotupnějším způsobem. V roce 1978 byl zatčen, zbaven svéprávnosti a s diagnózou „paranoa querulans“ (kverulantská paranoia) umístěn do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Lékaři tvrdili, že jeho neustálé psaní stížností a boj za práva církve jsou jasným důkazem duševní choroby.
Navrátil se ale nezlomil. Ani za zdmi blázince nepřestal psát, domáhat se spravedlnosti a upozorňovat na nezákonné praktiky. V roce 1987 dokonce inicioval slavnou petici Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR, kterou podepsalo přes půl milionu lidí – šlo o největší masový protest v Československu před listopadem 1989.
Režim ho za to v roce 1988 znovu zavřel na psychiatrii, odkud ho definitivně vysvobodila až sametová revoluce.
Zlomené životy obyčejných lidí
Zatímco jméno Augustina Navrátila vešlo do historie, stovky dalších případů zůstaly skryté v zaprášených archivech. Do léčeben se dostávali lidé, kteří v práci poukázali na rozkrádání socialistického majetku, ženy, které se vzepřely místním stranickým funkcionářům, nebo mladí lidé, kteří odmítli nastoupit základní vojenskou službu z důvodu svědomí.
Mnoho z těchto obětí si neslo trauma až do konce života. I po pádu režimu v roce 1989 pro ně bylo nesmírně těžké smýt ze sebe nálepku „blázna“, získat zpět svéprávnost a domoci se alespoň morální satisfakce od lékařů, kteří se na těchto zločinech podíleli a často dál nerušeně působili ve svých funkcích.
Příběh zneužívání psychiatrie je mrazivým dokladem toho, jak tenká může být hranice mezi péčí a mocí. Ukazuje, že v rukou totalitního státu se i medicína – obor, který má lidem pomáhat a uzdravovat je – může proměnit v dokonalý nástroj k ničení lidské důstojnosti.
Použité a doporučené zdroje
- Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) – dokumentace k případu Augustina Navrátila a zneužívání psychiatrie v normalizačním Československu
- Český rozhlas Plus – pořad Portréty: Augustin Navrátil – muž, kterého komunisté zavřeli do blázince kvůli petici za náboženskou svobodu
- Vladimir Bukovskij – A vítr se vrací… (vzpomínky sovětského disidenta, který jako první předal na Západ důkazy o zneužívání psychiatrie a tzv. plíživé schizofrenii v SSSR)
- Archiv bezpečnostních složek (ABS) – vyšetřovací spisy StB týkající se nařízených ústavních léčeb z politických důvodů





