Muž, kterému se padesát let smáli. Až potom se ukázalo, že měl pravdu

Jenže dnešní vodní toky jsou příliš malé na to, aby něco podobného dokázaly vytvořit.

Před více než sto lety si toho všiml americký geolog J. Harlen Bretz.

A vyslovil teorii, která tehdy zněla téměř neuvěřitelně.

Tvrdil, že zdejší krajinu vytvořila obrovská povodeň.

Ne obyčejná záplava, ale katastrofální proud vody, který během krátké doby dokázal odnést obrovské množství horniny a změnit tvář celé oblasti.

Jeho kolegové mu však dlouho nevěřili.

A některým jeho názor připadal přímo směšný.

Bretz začal oblast známou jako Channeled Scablands systematicky studovat ve 20. letech 20. století.

Čím déle ji pozoroval, tím méně mu připadala jako výsledek běžné eroze.

Viděl hluboké kanály vyhloubené v tvrdém čediči, obrovské skalní stupně, vyschlá koryta a balvany přemístěné na značné vzdálenosti.

Normální řeka by podle něj takovou práci nezvládla.

Řeky samozřejmě krajinu mění. Potřebují však obrovské množství času.

Bretz měl před sebou něco jiného: útvary, které působily, jako by vznikly působením obrovské síly během relativně krátkého období.

Začal proto uvažovat o katastrofální povodni.

V té době však geologie dávala mnohem větší důraz na pomalé a postupné změny krajiny. Představa, že jediná přírodní událost může během krátké doby přetvořit rozsáhlé území, byla pro řadu vědců obtížně přijatelná.

A Bretz navíc neměl odpověď na největší otázku:

Kde se vzalo tolik vody?

Odpověď začala vznikat stovky kilometrů od Washingtonu.

Na konci poslední doby ledové byla Severní Amerika pokryta rozsáhlými ledovci. V dnešní Montaně vzniklo obrovské ledovcové jezero známé jako Lake Missoula.

Voda se v něm hromadila za ledovcovou hrází.

Rozměry jezera byly obrovské. Obsahovalo přibližně 2 500 kubických kilometrů vody – množství, které si lze jen obtížně představit.

A pak se ledovcová hráz prolomila.

Voda se začala valit krajinou.

Právě tento mechanismus poskytl Bretzově teorii dlouho chybějící vysvětlení.

Nemusel hledat neexistující obří řeku.

Potřeboval jednorázový příval vody z ledovcového jezera.

A podle pozdějších výzkumů navíc nešlo jen o jedinou událost.

Když se voda z Lake Missoula uvolnila, putovala přes dnešní Idaho a Washington.

Na své cestě narazila na rozsáhlé čedičové oblasti.

Čedič patří mezi tvrdé horniny, přesto v něm vznikly hluboké kanály a kaňony.

Voda odnášela sedimenty, rozrušovala horninu a přemisťovala obrovské balvany.

Některé z nich se dostaly desítky kilometrů od svého původního místa.

Pro geology jsou právě takové balvany důležitým vodítkem.

Nejde jen o to, že někde chybí hornina.

Důležité je také zjistit, kam zmizela.

Pokud se podobný kus horniny nachází daleko od místa, kde mohl přirozeně vzniknout, musí existovat mechanismus, který ho dopravil na nové místo.

V tomto případě jím byla voda.

Postupně se objevovaly další indicie.

V krajině zůstaly mohutné štěrkové nánosy, hluboké erozní kanály a zvláštní zvlněné struktury v sedimentech.

Některé z těchto útvarů jsou obrovské.

Na první pohled připomínají malé vlny nebo duny, ale ve skutečnosti měří desítky metrů.

Podobné struktury vznikají působením silného proudění vody a jejich rozsah pomáhá určit, jak obrovská síla zde kdysi působila.

Zároveň se podařilo lépe pochopit samotné Lake Missoula.

Ledovcová hráz se mohla opakovaně vytvořit a následně zhroutit. Jezero se znovu naplnilo a voda z něj znovu unikla.

Nešlo tedy o jednu jedinou povodeň.

Krajinu mohly během několika tisíc let opakovaně zasáhnout gigantické záplavové vlny.

Každá z nich přidala další vrstvu do geologického příběhu.

Když člověk stojí přímo v Channeled Scablands, je těžké pochopit rozsah celé oblasti.

Vidí jeden kaňon.

Pak další.

Jednotlivé útvary vypadají odděleně.

Z výšky se však jejich souvislost stává mnohem zřetelnější.

Letecké fotografie a později satelitní data umožnily vědcům sledovat celý systém najednou.

Satelitní snímky a topografická měření ukázaly rozsáhlou síť kanálů, které se táhnou krajinou a vzájemně souvisejí. Data z družic Landsat a z mise Shuttle Radar Topography Mission dnes umožňují zobrazit tuto dávnou povodňovou krajinu v mnohem větším měřítku.

Najednou bylo zřejmé, že nejde o několik podivných geologických útvarů.

Je to rozsáhlý systém.

A ten systém dává smysl, pokud krajinou skutečně opakovaně proudilo obrovské množství vody.

Bretzova teorie však nebyla přijata okamžitě.

Jeho odpůrci poukazovali na mezery v důkazech a především na chybějící zdroj vody.

Bretz přesto pokračoval ve výzkumu.

V průběhu dalších desetiletí se objevovaly nové důkazy a začalo být stále obtížnější vysvětlit zdejší krajinu tradičními pomalými procesy.

Významným dílkem byl výzkum geologa Josepha Pardeeho, který studoval oblast bývalého Lake Missoula.

Pardee objevil důkazy obrovských proudů vody a struktury, které pomohly vysvětlit, jak mohlo ledovcové jezero opakovaně uvolňovat svou vodu.

Tím se začaly spojovat dvě zdánlivě oddělené záhady:

Bretz měl krajinu. Pardee pomáhal vysvětlit zdroj vody.

Bretz se nakonec dočkal chvíle, na kterou čekal téměř celý profesní život.

V roce 1979 získal Penroseovu medaili, jedno z nejvýznamnějších ocenění americké geologie.

Bylo mu 96 let.

Jeho kdysi odmítaná myšlenka se mezitím stala základem dnešního vysvětlení vzniku Channeled Scablands.

Byla to pozoruhodná změna.

Ve dvacátých letech tvrdil, že krajinu vytvořila katastrofální povodeň.

Desítky let poslouchal námitky, že taková událost není možná.

Postupně se však objevily důkazy o obrovském ledovcovém jezeře, jeho opakovaném protržení i stopách, které voda zanechala po celé krajině.

Nakonec už nebylo potřeba ptát se, zda zde obří povodeň skutečně proběhla.

Otázkou se stalo spíš to, kolikrát k ní došlo a jak přesně jednotlivé události krajinu přetvořily.

Bretzův příběh se někdy vypráví jako jednoduchá legenda:

Všichni se mu smáli, on měl pravdu a nakonec zvítězil.

Skutečnost je zajímavější.

Bretz neměl od začátku všechny odpovědi. Jeho původní představa se v průběhu let měnila a další vědci doplňovali její chybějící části.

Právě tak věda funguje.

Jednomu člověku může připadnout, že známé vysvětlení nesedí.

Jiný objeví chybějící důkaz.

Další přijde s novou metodou měření.

A o několik desetiletí později se jednotlivé objevy spojí do jednoho příběhu.

V případě Channeled Scablands je tím příběhem voda.

Voda, která kdysi unikla z obrovského ledovcového jezera a několikrát se přehnala přes severozápad Spojených států.

Dnes už žádná taková voda krajinou neteče.

Zůstaly ale její stopy.

Kaňony.

Suchá koryta.

Štěrkové valy.

Přemístěné balvany.

Obrovské vlnovité struktury.

A především krajina, která je ve své velikosti sama o sobě důkazem.

Když se na ni člověk dívá ze země, může vidět jen podivné skály a vyschlé kanály.

Když se podívá z výšky, jednotlivé útvary začnou dávat smysl.

A když k nim přidá informace o někdejším Lake Missoula, vznikne příběh jedné z největších známých ledovcových povodní.

J. Harlen Bretz ho začal skládat v době, kdy neměl satelity, moderní počítačové modely ani dnešní možnosti geologického průzkumu.

Měl pouze krajinu a otázku, která mu nedala spát.

Jak mohla něco takového vytvořit obyčejná řeka?

Odpověď nakonec zněla:

Nemohla.

Potřebovala mnohem větší sílu.

Potřebovala ledovcové jezero.

A potřebovala katastrofu, která dokázala během krátké doby přepsat tvář celé krajiny.

Bretz na potvrzení své teorie čekal téměř celý život.

Když se ho nakonec dočkal, bylo mu 96 let.

Jeho největší vítězství proto nespočívá jen v tom, že měl pravdu.

Spočívá v něčem možná důležitějším:

dokázal se dívat na krajinu jinak než ostatní – a vydržel u svého vysvětlení dost dlouho, aby mu důkazy nakonec daly za pravdu.