Článek
Nejde přitom o obyčejnou nedokončenou silnici.
V krajině mezi Jevíčkem, Moravskou Třebovou, Boskovicemi, Brnem a dál směrem k Mikulovu dodnes najdeme náspy, zářezy, mostní konstrukce, pilíře a další stavby, které měly být součástí jediné obrovské dálnice.
Měla spojit Vratislav a Vídeň.
Měla měřit přibližně 320 kilometrů, mít parametry na svou dobu neuvěřitelné a stát se rychlou dopravní tepnou napříč tehdejším územím. Některé její úseky byly rozestavěny, některé mosty vznikly téměř celé. Pak ale přišla válka, peníze i materiál začaly mizet jinam a v roce 1942 se práce definitivně zastavily.
A tak po ní nikdy neprojelo jediné auto.
Dálnice, která měla spojit dvě části Německa
Příběh začíná ještě před vypuknutím války.
V listopadu 1938 byla mezi tehdejším Československem a Německem uzavřena dohoda o vybudování průběžné automobilové silnice Vratislav–Brno–Vídeň. Projekt počítal s tím, že nová komunikace bude mít zvláštní, do značné míry exteritoriální charakter.
Trasa měla vést z dnešní polské Wrocławi přes Kladsko, Králíky, Lanškroun, Moravskou Třebovou, Boskovice, Kuřim, Brno a Mikulov až do Vídně.
Celkem přibližně 320 kilometrů.
Tehdejší projektanti rozhodně neměli malé ambice.
Navržená dálnice měla mít šířku přibližně 28,5 metru a projektovaná rychlost dosahovala až 160 kilometrů za hodinu.
Na dnešní poměry to možná nezní úplně šokujícím způsobem. Jenže jsme v roce 1939.
V době, kdy se na mnoha místech stále jezdilo po obyčejných okresních silnicích, vznikal projekt komunikace, která měla být jednou z nejmodernějších staveb svého druhu ve střední Evropě.
A pak přišel 15. březen 1939.
České země se staly Protektorátem Čechy a Morava.
Stavbě už prakticky nic nestálo v cestě.
11. dubna 1939 se začalo kopat
První práce na českém území začaly 11. dubna 1939 nedaleko Jevíčka.
Do krajiny začaly nastupovat bagry, dělníci, stavební technika a další pracovní síly.
Dnes si přitom při pohledu na zarostlý násep člověk jen těžko představí, jak obrovská stavební akce zde tehdy probíhala.
Mizely části původní krajiny.
Vznikaly hluboké zářezy.
Navážely se mohutné náspy.
Budovaly se mosty, propustky a mimoúrovňová křížení.
A především vznikalo dálniční těleso, které mělo být připraveno pro vozidla, jež se po něm nakonec nikdy neprojela.
Největší koncentrace pozůstatků se dnes nachází zejména mezi Jevíčkem a jižní Moravou, přičemž jednotlivé stavby lze najít na mnoha místech původní trasy až směrem k Sobotovicím u Rajhradu.
A pak se z dálnice staly betonové přízraky
Právě tady začíná být příběh opravdu zvláštní.
Protože některé pozůstatky nevypadají jako obyčejná nedokončená stavba.
Představte si, že jdete lesem.
Kolem vás jsou stromy, tráva, pole a ticho.
A najednou se mezi nimi objeví obrovský betonový most.
Nikde žádná dálnice.
Žádný provoz.
Žádná svodidla.
Jen masivní konstrukce, která působí, jako kdyby ji někdo uprostřed práce opustil a řekl:
Nechte to být.
Některé mosty přitom nejsou malé.
Dodnes se zachovaly desítky mostních konstrukcí a oblouků, stejně jako části dálničního tělesa. Některé objekty byly později využity jinak, jiné zůstaly jako připomínka původního projektu.
Právě proto je tahle dálnice tak fascinující.
Nezmizela úplně.
Jen nikdy nedostala svůj skutečný začátek.
Stavba skončila, protože válka měla jiné potřeby
V roce 1942 se všechno zastavilo.
Nacistické Německo už nemělo dostatek materiálu, pracovních sil ani prostředků na rozsáhlé civilní projekty.
Válka pohlcovala všechno.
Ocel byla potřeba pro zbraně.
Cement a stavební materiál měly jiné priority.
Lidé byli odváděni na práci, do armády nebo do průmyslu.
A dálnice, po které se jednou měly prohánět automobily rychlostí až 160 kilometrů za hodinu, najednou nebyla důležitá.
30. dubna 1942 byly práce zastaveny.
V té chvíli už bylo na trase vybudováno značné množství staveb.
Jenže spojení Vratislavi s Vídní stále neexistovalo.
A už nikdy existovat nemělo.
Za betonem se skrývá i mnohem temnější příběh
Když se dnes řekne „Hitlerova dálnice“, člověk si může představit především obrovské stavební projekty, beton a nacistickou megalomanii.
Jenže za některými úseky stavby se skrývá i historie nucené práce.
Archiv bezpečnostních složek se této stránce projektu věnoval ve své rozsáhlé studii o dálnici a jejím pracovním zázemí. Dochovaly se archivní materiály týkající se pracovních táborů, které se stavbou souvisely.
Jedním z nejtemnějších míst je Dětřichov u Moravské Třebové.
Tam měl původně vzniknout tábor jako zázemí pro pracovníky stavby. Jenže plánovanému využití nakonec nesloužil.
V roce 1942 dostal areál úplně jiný účel.
Nacisté zde internovali nuceně nasazené ženy z několika evropských zemí a později se z místa stal tábor, jehož historie je spojena také s těhotnými ženami a úmrtími novorozenců.
A najednou betonová dálnice dostává úplně jiný význam.
Už není jen symbolem obřího stavebního snu, který se nepodařilo dokončit.
Je také připomínkou systému, který dokázal využívat lidské životy stejně bezohledně jako krajinu.
Proč ji po válce nikdo nedokončil?
Tady by člověk mohl čekat jednoduchou odpověď.
Válka skončila.
Dálnice už byla částečně postavená.
Tak proč se prostě nepokračovalo?
Protože poválečné Československo mělo úplně jiné problémy.
Země byla zničená válkou, infrastruktura potřebovala opravy a stát měl jiné priority.
Dokončit německý projekt navíc nebylo politicky ani hospodářsky samozřejmé.
Původní plán tak zůstal ležet v krajině.
Část konstrukcí se postupně rozebrala.
Některé stavby byly využity při pozdější výstavbě.
Jiné zarostly.
A některé přežily dodnes téměř jako archeologické památky.
Neuvěřitelné je, že některé mosty stále stojí
Možná nejzajímavější na celé stavbě je její životnost.
Člověk by čekal, že konstrukce opuštěná v roce 1942 dávno zmizí.
Jenže betonové mosty a náspy přežily desetiletí.
Některé části jsou dnes doslova součástí krajiny.
Jiné působí, jako kdyby je někdo právě včera opustil.
A právě proto se z nedokončené dálnice stal magnet pro milovníky historie, technických památek, fotografy i lidi, kteří jednoduše rádi objevují místa, o kterých většina ostatních vůbec neví.
Český rozhlas už před lety upozorňoval, že pozůstatky lze sledovat prakticky od oblasti Trnávky až po Sobotovice a že na trase lze narazit na velké množství mostních konstrukcí.
Některé z nich jsou přitom stále velmi dobře zachované.
A dnes? Některé plány se překvapivě vracejí
Na celé věci je ještě jedna ironie.
Původní nacistická dálnice měla vést přibližně v trase, která i dnes dává dopravní smysl.
Spojení severu a jihu Moravy je totiž stále potřeba.
Proto se v různých podobách opakovaně vracela myšlenka na vybudování nové kapacitní komunikace v prostoru mezi Brnem a Moravskou Třebovou.
V některých úsecích se uvažovalo o využití nebo navázání na historickou trasu.
Například u Jevíčka se v posledních letech znovu diskutovalo o nové kapacitní komunikaci a o tom, že historické dálniční těleso v krajině stále zůstává výraznou stopou.
Jenže dnešní silnice už samozřejmě nemůže jednoduše kopírovat stavbu z roku 1939.
Krajina se změnila.
Změnily se obce.
Změnily se technické normy.
A především se změnil celý způsob, jakým se dopravní stavby plánují.
Dálnice, po které nikdy neprojelo auto
Na celém příběhu mě fascinuje jedna věc.
Když člověk stojí na dnešní dálnici, vnímá především provoz.
Kamiony.
Osobní auta.
Světla.
Hluk.
Rychlost.
Tady je to přesně naopak.
Stojíte na místě, které mělo být dopravní tepnou.
A není tu nic.
Jen tráva.
Stromy.
Vítr.
A betonový most, který čeká už více než osmdesát let na něco, co nikdy nepřijde.
Původní projekt měl propojit dvě velká evropská města.
Místo toho propojil minulost se současností.
Každý násep, každý zářez v krajině a každý zapomenutý most připomíná dobu, kdy si někdo myslel, že dokáže krajinu překreslit podle pravítka.
Dokázal ji změnit.
Ale nedokázal dokončit všechno, co naplánoval.
A ještě jedna zajímavost
Často se o této stavbě mluví jako o „miliardové dálnici“.
Tohle označení bych ale brala spíš jako publicistickou zkratku než jako přesně doložený údaj. Pro celkovou cenu projektu v miliardách tehdejších říšských marek jsem nenašla dostatečně spolehlivý pramen, takže bych konkrétní částku v článku netvrdila jako fakt.
O to působivější je ale samotný rozsah.
320 kilometrů plánované trasy.
160 km/h projektované rychlosti.
28,5 metru široké dálniční těleso.
Desítky mostních konstrukcí.
Roky práce.
A nakonec ani jeden automobil.
To je možná mnohem silnější příběh než jakákoli vycucaná částka.
Co se do článku nevešlo
Nejzajímavější pozůstatky se nacházejí především na úseku mezi Jevíčkem a jižní Moravou. Dochované mosty a dálniční těleso dnes umožňují sledovat trasu projektu přímo v krajině. Některé objekty se zachovaly v překvapivě dobrém stavu, jiné byly v průběhu desetiletí přestavěny nebo využity pro jiné účely.
A právě proto tahle „dálnice duchů“ stojí za návštěvu.
Nečeká tam opuštěná betonová dálnice táhnoucí se desítky kilometrů v jednom kuse.
Čeká tam něco mnohem zajímavějšího.
Kousky dálnice, která nikdy nebyla dokončena – roztroušené v dnešní krajině jako obrovské betonové stopy po světě, který mohl vypadat úplně jinak.
Zdroje:
- Archiv bezpečnostních složek – Německá průběžná dálnice Vratislav–Vídeň a její pracovní zázemí
- Český rozhlas Brno – Výstava v Muzeu Boskovicka dokumentuje nedokončenou dálnici Vratislav–Brno–Vídeň
- Český rozhlas Brno – Porodní tábor, ve kterém umíraly děti
- Český rozhlas Olomouc – Památník koncentračního tábora u Dětřichova
- Zeměměřický úřad – Kartografické pozoruhodnosti: Jevíčko – nedokončená dálnice Vídeň–Vratislav
- Muzeum silnic – Nedokončená dálnice Vratislav–Brno–Vídeň 1938–1942
- Tomáš Janda – materiály k nedokončené dálnici Vratislav–Brno–Vídeň
- Město Jevíčko – materiály k historii pracovních táborů a nedokončené dálnice
