Některé ženy nepotřebují dovolenou. Potřebují být jeden den samy doma

Když Klára jednou večer prohlásila, že potřebuje dovolenou, manžel se okamžitě chytil a začal plánovat výlet k moři, na hory nebo do wellness. Klára ho však pokaždé utnula stručným „ne“. Na jeho zmatenou otázku, co tedy vlastně chce, odpověděla jasně: „Chci být sama. Úplně sama. Ty, děti i pes pojedete pryč a já nechci jet nikam. Chci, abyste na jeden den odjeli vy.“

Manžel chvíli nechápavě mlčel a pak se vyzvídavě zeptal, co tedy bude celý den dělat. Klára odpověděla, že nic. To slovo přitom v jejich domácnosti téměř neexistovalo. Klára měla dvě děti, muže, psa, práci a byt, který se dokázal během jediného odpoledne proměnit z uklizené domácnosti v archeologické naleziště.

Každý den totiž někdo něco potřeboval. Ráno děti vyžadovaly snídani a nalezení učebnice, manžel čistou košili a lokalizaci klíčů, pes zase toužil jít ven – a to hned dvakrát, protože poprvé se mu před pěti minutami nechtělo. V práci chtěl neustále někdo něco od Kláry, po práci bylo nutné vyzvednout děti, doma uvařit večeři a večer musela Klára vědět, jestli je v lednici pivo.

Začala mít pocit, že kdyby se jednoho dne odstěhovala na Mars, během hodiny by jí někdo zavolal s dotazem, kde jsou schované baterky. Jednoho pátku proto udělala nekompromisní rozhodnutí a oznámila, že v sobotu jedou všichni k babičce a ona zůstává doma sama. Zatímco děti protestovaly a pes vypadal spokojeně, manžel se tvářil, jako by se chystal řešit logistický problém národního významu.

V sobotu ráno se dům naplnil klasickým chaosem – děti hledaly ponožky, manžel nabíječku a pes zmateně pobíhal mezi dveřmi a kuchyní. Klára je postupně všechny vyprovodila a zkontrolovala telefony i klíče. Když se s leknutím ujistila, že děti nezapomněly a už sedí v autě, dveře se konečně zavřely. Klára zůstala stát v předsíni a napjatě čekala. Nikde se neozývalo žádné volání, žádné dotazy ani štěkání. Pomalu zamkla dveře, otočila se a poprvé po dlouhé době stála uprostřed vlastního bytu s vědomím, že po ní nikdo nic nechce.

Šla do kuchyně, uvařila si kávu, posadila se a vypila ji ještě teplou. To byl první malý zázrak. Druhý přišel o deset minut později, když dostala chuť na snídani. Nebyla to žádná rychlovka konzumovaná jednou rukou, zatímco druhou zavazuje dítěti tkaničku. Udělala si vajíčka s toustem, nakrájela ovoce, v klidu se posadila a pomalu jedla.

Nikdo jí toust nesebral, nikdo se neptal, jestli už může od stolu odejít, ani netoužil ochutnat. Klára si připadala podezřele bohatá. Pak si vzala knížku a najednou zjistila, že čte už půl hodiny v kuse bez jediného přerušení, což bylo téměř neuvěřitelné. Kolem jedenácté si pustila televizi – ne kvůli zprávám nebo filmu pro někoho jiného, ale pustila si úplnou hloupost a skvěle se bavila.

V poledne si objednala jídlo, aniž by musela složitě zjišťovat, kdo na co nemá chuť. Vybrala si přesně to, na co měla sama náladu. Když kurýr zazvonil, málem se leknutím odnaučeného zvuku nadskočila. Převzala jídlo, zavřela dveře a zkontrolovala telefon. Žádné zprávy, což jí bylo hned podezřelé. Po hodině ale dorazila první SMS od manžela s dotazem, jak se má. Klára odepsala, že výborně. Za dalších deset minut přišla otázka: „Co děláš?“ Klára se rozhlédla po obýváku, kde ležela na gauči, jedla pizzu a měla nohy na stole, a odepsala jednoduše: „Nic.“ Manžel okamžitě reagoval: „Tak to musí být nuda, ne?“ Klára se zasmála a poslala odpověď: „Ne. To je luxus.“

Odpoledne si napustila vanu, zapálila svíčku, vzala si sklenku vína a ponořila se do teplé vody. Po pěti minutách jí došlo, že vlastně neví, co má dělat. Normálně by během koupele v hlavě řešila zítřejší oběd, nákup pracího prášku a synovu školní poznámku. Teď nebylo co řešit, a tak jen ležela a užívala si to. Uvědomila si, že jí ten klid dělá neskutečně dobře. Ne proto, že by neměla ráda svou rodinu, právě naopak. Měla ji ráda natolik, že potřebovala na chvíli nebýt nikomu k dispozici. Večer se přesunula na gauč a spokojeně usnula.

Probudil ji až známý zvuk auta před domem. Bylo půl osmé, dveře se rozletěly a dovnitř vtrhly děti se psem v patách, následované manželem s taškami. Na otázku, co celý den dělala, se Klára jen usmála a zopakovala, že nic. Manžel nevěřícně zavrtěl hlavou, zatímco děti už rozhazovaly věci po předsíni, pes běžel do kuchyně a v domě se rozléhal starý dobrý hluk. Když padla otázka, co bude k večeři, Klára s klidem navrhla pizzu.

Děti zajásaly, pes zaštěkal a manžel se usmál. Klára věděla, že zítra už bude zase všechno při starém, ale jeden den v týdnu by si ten luxus klidně zopakovala – zamknout dveře, vypnout telefon a na pár hodin nebýt pro nikoho tou ženou, která vždycky bezpečně ví, kde co je.

Pokud vás moje fejetony baví a chcete, aby jich vznikalo víc, můžete moji tvorbu podpořit předplatným nebo drobným příspěvkem na kávu. I malá částka je pro autora milá zpráva, že má smysl pokračovat.