Výměna městského stresu za venkovské galeje

Pátek odpoledne. Většina národa sedá do aut, tvoří nekonečné kolony na dálnicích a s nervy nadranc zdrhá z měst na venkov. Oficiální verze zní: „Jedeme si odpočinout do přírody.“ Reálná verze?

Jedeme dobrovolně sedřít kůži z těla na soukromé víkendové galeje, kde se relaxace měří počtem spotřebovaných pytlů cementu a výškou dokonale střiženého anglického trávníku.

Češi jsou světovým unikátem v chalupářské posedlosti. Jenže to, co v sedmdesátých letech začalo jako tichý únik před komunistickou realitou, se v moderní době proměnilo v těžkou, dobrovolnou diagnózu. Průměrný český chalupář neodpočívá. V sobotu v sedm ráno, kdy by mohl v klidu spát, nastartuje křovinořez, cirkulárku nebo v horším případě obojí najednou a spustí sousedský akustický teror, který končí až v neděli večer.

Místo klidu v přírodě trávíme drahocenné dny volna nekonečným betonováním, natíráním plotů, přehazováním kompostu a hádáním se se sousedy o to, čí větve ovocného stromu zasahují přes neviditelnou hranici pozemku.

Výměnou za iluzi vlastního kousku země dáváme všanc své zdraví, volný čas a klid v rodině. Vyměnili jsme svobodu za celoživotní neplacené otroctví u vlastní míchačky a posekaný trávník bereme jako nezpochybnitelný důkaz morální převahy nad lenochy z paneláku.

Z ekonomického pohledu je chalupaření naprosté šílenství. Když si spočítáte pořizovací cenu nemovitosti, nonstop investice do oprav, ceny za benzin pro věčné pendlování a nekonečné nákupy v hobby marketech, zjistíte, že máte ten nejdražší víkendový fitness klub na světě.

Za ty samé peníze by průměrná rodina mohla každé léto létat na exotickou dovolenou a zimu trávit v Alpách bez toho, aniž by musela v mrazu řešit prasklou vodovodní trubku nebo plíseň ve sklepě.

Jenže selský rozum jde stranou, když nastoupí národní tradice. Jsme tak paralyzovaní představou, že nemovitost musíme neustále „vylepšovat“, až zapomínáme, proč jsme si ji vlastně původně kupovali.

Když se v neděli večer vracíme zničení, nevyspalí a se zablokovanými zády zpátky do městských bytů, unaveně si v koloně ulevíme, jak skvěle jsme si na tom venkově vyčistili hlavu. Nevyčistili.

Pouze jsme městský stres z excelových tabulek vyměnili za venkovský stres z nedodělané terasy. Možná je čas si přiznat, že majetek nevlastníme my, ale on vlastní nás.

Pokud totiž nedokážete na své zahradě nechat trávu růst a jen tak hodinu sedět s kávou v ruce a koukat do blba, nejste hrdým majitelem chalupy. Jste jen jejím unaveným a špatně placeným bachařem.