Článek
Dnes ráno jsem vlezl do tramvaje. Dvě postarší dámy si tam notovali v tom, jak je všechno drahý. Nechtěl jsem to poslouchat, protože v televizi, rádiu, na titulních stranách novin, nebo na webu je toho nyní před volbami najednou moc. Politici to nosí jako kabát před volbami – protože nic nedává víc hlasů než slib, že po volbách bude rohlík za půl a bageta zadara. Tak jsem si raději zacpal uši muzikou.
Jenže jsem šel pak na oběd do místního gastropodniku. No a v hospodách to šumí, jako by ozvěna putovala pod uzávěry sudů: „Za komančů bylo líp, pivo mě stálo dvě pade!“ říká chlap, co má před sebou tak desátý škopek a dušuje se, že už na víc nemá. Matematika, která funguje jen u stolu s půllitrem.
Jedna moje půlka žila ještě před listopadem 1989. Byly jistoty, plná (povinná) zaměstnanost – no a taky fronty na banány a pomeranče s pevností tenisáků, místo toaletního papíru kvalitně nařezané noviny do úhledných bločků (a posléze barevná loga na pozadí) či videorekordér přes známé na okresním výboru nebo za Bony od veksláků. Pamatuju si sousedy, kteří pocit takové nezbytnosti řešili po svém: prodali chatu, aby si koupili novou sedací soupravu, půl prasete do mrazáku a v TUZEXu videorekordér. No a byli zase na suchu. Vtip? Ne. Takže zjednodušeně: pivo bylo levné, ale zároveň byla levná i možnost, že na většinu věcí prostě nedosáhnete.
A tak jsem po návratu do kanceláře prolezl internet, prošel statistiky a spáchal pár grafů. Ale zde je nutná malá ale důležitá vsuvka: Český statistický úřad (a vlastně všechny statistické úřady ve známém vesmíru) pracují s hrubou mzdou, protože je to tak lépe porovnatelné napříč universem (různé daně v různých zemích apod.). Na papíře to vypadá hezky: „za průměrný plat si koupíte třeba skútr“. Jenže realita v peněžence je jiná – po dani, sociálním a zdravotním pojištění a dalších odvodech si místo skútru odvezete z prodejny tak maximálně řídítka, pneumatiku a duši - svou, smutnou… Proto má smysl porovnávat, co si lidé opravdu koupí, tedy sice s hrubým výpočtem mzdy čisté. A samozřejmě, pokud jsem se někde sekl, nebylo to úmyslně.
Potraviny a pivo
Na první pohled: chléb, cukr nebo brambory jsou dnes za čistý plat dostupnější než tehdy. Máslo a pivo už tolik ne. Přesto to nejsou rohlíky, co tvoří pocit drahoty.
Velké položky: energie a bydlení
U elektřiny se situace na papíře zlepšila: tehdy jste za průměrnou mzdu dostali něco přes tři tisíce kilowatthodin, dnes přes čtyři a půl tisíce. Jenže zatímco tehdy šlo o stokoruny, dnes přistane faktura v desetitisících, takže tam je zakopaný pes - v množství nul na faktuře. A ještě jedna drobnost mě napadla, tehdy nebylo všechno na elektřinu, takže ani spotřeba nebyla tak děsivá.
U ceny benzínu je rozdíl taky zajímavý: litr stál kolem osmi korun, dnes přes třicet, ale průměrná mzda šla nahoru tak, že v přepočtu vyjde také lépe. Jen nevím, jestli byl tenkrát s tím správným oktanovým číslem, asi by si dnešní auto po natankování Normálu 91 neudělalo Fuel-piknik.
No a nájem? Zde už jde o masovou vraždu bankovek v peněžence. V roce 1988 stál měsíční nájem dvoupokojového bytu něco přes stovku – průměrný plat pokryl skoro třicet měsíců bydlení. Dnes průměrná čistá mzda sotva stačí na dva a čtvrt nájmu menšího bytu. A to se ještě nebavíme o Praze, kde mizí půlka pražské výplaty jen za pocit střechy nad hlavou. Proč? Tak dlouho se čekalo, až se to vyřeší, až se to vyřešilo…
Chaos v hlavě
Sečteno, podtrženo: místo jasné odpovědi, jestli je dnes draze nebo levně, mám v podpalubí ještě větší zmatek než na začátku. Jedno je ale jisté: v roce 1988 jsme mohli levně bydlet, ale skoro nic jsme si nemohli koupit. Dneska si sice koupíme všechno, jen si pak lámeme hlavu, kde budeme bydlet. A možná právě v tom je ta největší drahota. Dřív bylo levně, ale nebylo co koupit. Dnes je draze, protože si můžeme koupit úplně všechno.
A poslední věta?
Kdo má na desátý půllitr, nemá právo brečet nad cenou prvního rohlíku.
