83 let od atentátu na Heydricha. Co přinesl největší čin českého odboje?

Československo jako samostatný stát vzniklo v roce 1918 po rozpadu Rakousko – Uherské monarchie. Následujících dvacet let bylo jedním z nejsilnějších států tehdejší Evropy. Bylo průmyslovým srdcem bývalého císařství a svou úroveň si udrželo i v meziválečných letech. Bylo také významným světovým výrobcem i exportérem zbraní.

Mělo moderní, dobře vyzbrojenou a početnou armádu. Přes 1,5 milionu vojáků ji řadilo mezi největší v Evropě. Předválečné napětí také vedlo Československo k vybudování rozsáhlého systému pohraničního opevnění, který měl zadržet nepřítele do příchodu spojenecké pomoci.

Nacistické Německo si nárokovalo československé pohraniční oblasti. V tu dobu v nich žilo až 80 % Němců. V září 1938 se situace vyostřila a došlo k povstání sudetoněmeckých obyvatel. To bylo částečně spontánní, ale částečně také organizované Sudetoněmeckou stranou s podporou Německa. Docházelo i k ozbrojeným střetům. K územním nárokům se přidalo Maďarsko a Polsko. Na spadnutí tak byly vojenské konflikty na třech frontách.

30. září 1938 došlo k podpisu dohody mezi hlavními spojenci Československa – Francií a Velkou Británií – a Německem s Itálií. Čtete správně, Československo k jednání o svém území nebylo přizváno. Výsledkem bylo předání území Německu za 10 dnů a zavření očí spojenců v případě, že by se Československo bránilo.

Mnichovská dohoda se tak pro Čechoslováky stala symbolem zrady na dlouhá desetiletí. Politiku appeasementu v té době hlasitě kritizoval i opoziční poslanec Winston Churchill: „Měli jste na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili jste hanbu a budete mít válku.“ Brzy se ukázalo, že měl pravdu.

Jen půl roku po obsazení pohraničí došlo i k obsazení zbytku území Německem. Vláda odchází do exilu a v zemi sice funguje místní vláda i prezident, ale skutečnou moc mají německé úřady v čele s Říšským protektorem.

Život v Protektorátu Čechy a Morava byl těžký a napjatý. Lidé žili pod neustálým dohledem a v atmosféře strachu – nacistická moc byla všudypřítomná. Ekonomika byla zcela podřízena potřebám Říše: lidé čelili přídělovému systému, drahotě, a mnozí byli nuceně nasazeni. Zároveň běžela propaganda i zábava, která měla odvádět pozornost. Brzy však mělo být ještě hůř. V roce 1941 totiž jako nový Říšský protektor nastoupil Reinhard Heydrich.

Heydrich byl jedním z nejvyšších představitelů nacistického režimu, považovaný za „architekta holokaustu“ a hlavního vykonavatele německé okupace v Protektorátu Čechy a Morava. Jako zastupující říšský protektor vládl s téměř neomezenou mocí, okamžitě po svém příjezdu v září 1941 rozpoutal vlnu teroru, nechal popravit stovky lidí, tisíce poslal do koncentračních táborů a zahájil deportace Židů a Romů.

Ignorance Československa na mezinárodní scéně vyvolala potřebu reagovat a Heydrichova brutalita pomohla rozhodnutí, jaká ta reakce bude. O atentátu bylo rozhodnuto na podzim 1941 československou exilovou vládou v Londýně. Cílem bylo nejen odstranit jednoho z nejbrutálnějších nacistických představitelů, ale také dokázat Spojencům, že Češi aktivně bojují proti okupaci, a posílit mezinárodní postavení exilové vlády. Britská tajná služba SOE s plánem souhlasila, a tak začala příprava operace s krycím názvem Anthropoid.

Přímo pro atentát byli vybráni, vycvičeni a nedaleko Prahy vysazeni dva parašutisté 28. prosince 1941. K misi, ze které nebylo návratu, se přihlásili Jozef Gabčík a Jan Kubiš. S přípravou a skrýváním jim pomáhali kromě odbojářů i další výsadkáři z jiných misí. Dokázali se skrývat až do 27. května 1942, kdy zaútočili.

V zatáčce na kraji Prahy čekali na Mercedes říšského protektora, který tudy pravidelně jezdil do kanceláře – žil na zámku nad Prahou – a v ostré zatáčce musel řidič zpomalit. V tu chvíli vbíhá před vůz Gabčík a z aktovky vytahuje samopal Sten, který ale selhává. Heydrich nařizuje zastavit a vytahuje pistoli. Kubiš je však rychlejší a do pancéřovaného vozu vhodí speciálně upravenou protitankovou granátovou minu. Exploze Heydricha nezabije, ale těžce zraní. Oba prchající parašutisté tak neví, zda byl útok úspěšný.

Heydrich umírá 4. června v nemocnici na otravu krve od infekce způsobené střepinami a čalouněním, které výbuchem proniklo do těla.

Po atentátu se Gabčík, Kubiš a další parašutisté skrývali v Praze a okolí v síti konspiračních bytů a úkrytů, které jim zajišťoval domácí odboj. Po třech týdnech byli zrazeni parašutistou Karlem Čurdou, který se přihlásil na gestapu a prozradil jejich úkryty. Dne 18. června 1942 byla jejich poslední skrýš – krypta pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze – obklíčena německými jednotkami. Sedm parašutistů čelilo přesile v několikahodinovém boji; dva padli v předsálí, ostatní, včetně Gabčíka, spáchali v bezvýchodné situaci sebevraždu. Kubiš zemřel na následky zranění.

Represe začaly okamžitě po atentátu, a ještě zesílily po Heydrichově smrti. Již 27. května 1942 byl v protektorátu vyhlášen výjimečný stav. Následovalo masové zatýkání, kruté výslechy, popravy a kolektivní tresty. Vrcholem nacistické odvety bylo vypálení obcí Lidice (10. června) a Ležáky (24. června), kde byli muži postříleni, ženy a děti deportovány do koncentračních táborů nebo zavražděny. Celkem bylo v rámci tzv. „heydrichiády“ popraveno nebo zavražděno několik tisíc lidí, tisíce dalších skončily v koncentračních táborech. Pomocníci parašutistů a jejich rodiny byli často popraveni nebo deportováni do Mauthausenu, kde byli hromadně zavražděni.

Podobně jako všechny válečné akce i tato vzbudila a dodnes budí otázky, zda za takové oběti stála. Proti nim na pomyslné druhé misce vah stojí mezinárodní uznání a respekt české vlády i odboje. Přeci jen se jednalo o jedinou vládou organizovanou likvidaci takto vysoce postaveného představitele nacistického režimu během celé války. Mimo jiné Spojené království a Francie zrušily Mnichovskou dohodu, což by se bez atentátu nejspíš nestalo. I přes strach z represí také atentát zvedl morálku domácího odboje.

Z mého pohledu nám tato výjimečná akce dala hrdiny i oběti, které jsme neměli, když nám dějiny upřely možnost bránit se. Nejen v očích spojenců, ale i sami před sebou jsme se tak stali aktéry vlastních dějin a mohli jsme dát najevo, že jsme se s okupací nesmířili.

Zdroj: Assassination vydané Ministerstvem Obrany ČR – AVIS, 2002 ISBN 80-7278-158-8, dostupné online.