Článek
Jsem, slovy klasika, zapřísáhlý ateista. Až se někdy bojím, že mě Pánbůh potrestá. Vyrostl jsem v protestantském sboru, ale od dospělosti se církevního života neúčastním. Se základy souzním dodnes, ale věci, kterým jsem nerozuměl, nebo s nimi nesouhlasil, by vydaly na samostatný článek. U katolické církve by se těch rozporů našlo ještě víc.
Katolická církev má krom svých skandálů, které ale nejsou cizí žádné větší organizaci, problémy podobné ostatním církvím. Moderním jazykem by se dalo říci s propagací a akvizicí nových věřících. U katolíků zvlášť vyniká opulence dob dávných. Duch útlaku v druhé polovině minulého století jakoby vymyzel. Když vidím mluvit Duku, představuji si ho spíše s pusou mastnou od husy, jak v ruce s prsteny drží kost a dává moudra k dobru zemanovi, nebo jinému šlechtici na hradě.
A papež František působil proti takovým lidem i svým předchůdcům jako zjevení. Skromný člověk, který často hovořil o elementárních hodnotách křesťanství. Neotočil kormidlem o 180 stupňů, ale stavěním hodnoty lásky k bližnímu nad strachu, nebo až rovnou nenávisti k odlišnostem snad přinesl příznivý vítr – atmosféru nakloněnou změnám, posunu k lidskosti.
Budu na něj vzpomínat jako na člověka pevných hodnot a přeji církvi, aby nacházela podobné představitele na všech úrovních. Ony totiž prsteny, roucha a magická proměna sušenky v tělo není pro každého, zatímco mít rád lidi a mluvit pravdu obdivuje každý – a je jedno, jestli u souseda, nebo představitele církve. Není lepší reklamy pro křesťanství, než žité křesťanské hodnoty.
