Článek
Monika (28) a Míša (30) byli spolu čtyři roky a minulý víkend se měli brát. Míša byl vždycky vtipálek, trochu impulzivní, ale Monika věřila, že má zdravý úsudek. Alkohol pil společensky, ale nikdy ho neviděla úplně bez kontroly. Až do osudné noci před svatbou.
Zatímco Monika trávila klidný večer doma se svou sestrou a dvěma družičkami, Míša vyrazil se svými kamarády. „Čekala jsem, že se vrátí nejvýš trochu ovíněný,“ vzpomíná Monika. Skutečnost však byla mnohem horší.
Kolem půl druhé ráno se Míša doslova vpotácel domů. Byl naprosto namol – mluvil nesrozumitelně, klopýtal, byl zpocený. Monika si právě čistila zuby, když uslyšela, jak Míša něčím bouchá v pokoji pro hosty, kde měla pečlivě uložené své svatební šaty. Když se šla podívat, uviděla Míšu, jak její nádhernou róbu tahá ze skříně. „Co to děláš?“ zeptala se zděšeně. Jen se zasmál a blábolil, že chce vidět, jaké to je být nevěstou. Monika ho prosila, ať šaty okamžitě vrátí a nedotýká se jich, ale Míša ji vůbec neposlouchal.
Přímo před jejíma očima se svlékl donaha a začal se soukat do jejích šatů. Stěží je přes sebe přetáhl, neustále zakopával o vlečku. Monika stála jako opařená, neschopná slova. Pak Míša v šatech spadl na zem a stále se smál.
Najednou ztichl, podíval se na Moniku s panickým výrazem a vykoktal: „Ale ne.“ O pár vteřin později se to stalo. Přímo v jejích svatebních šatech dostal masivní průjem. Okamžitě se bytem rozšířil příšerný zápach. Látka šatů i koberec pod nimi byly promočené. Monika stála v šoku, zatímco Míša začal plakat a snažil se ze zničených šatů dostat, čímž způsobil ještě větší spoušť. Všechno bylo na látce, na podlaze, na něm.
„Řekla jsem mu, ať se jde okamžitě osprchovat, a odešla jsem,“ popisuje Monika s třesoucím se hlasem. Bez dalšího slova sedla do auta a odjela k matce. Míšovy telefony nezvedala. Druhý den ráno svatbu odvolala.
Od té doby se Míša nesčetněkrát omluvil. Tvrdí, že měl „okno“ a sotva si něco pamatuje. Jeho rodina je na Moniku naštvaná, říkají, že zahazuje skvělý vztah kvůli opilecké chybě. Někteří Moničini přátelé souhlasí a myslí si, že měla svatbu jen odložit, ne úplně zrušit. Dokonce i její hlavní družička naznačila, že se možná nechává příliš ovládat emocemi a že to, co se stalo, není neodpustitelné.
„Ale já cítím, že se tu noc něco definitivně zlomilo,“ svěřuje se Monika. „Necítila jsem jen znechucení. Cítila jsem obrovskou neúctu. Ty šaty nebyly jen drahé, byly pro mě důležité. Symbolizovaly něco krásného, náš slib, naši budoucnost.“ Nedokáže si představit, že by na ten výjev mohla někdy zapomenout, zasmát se tomu nebo to přejít jako jednu špatnou noc. „Nevím, jak se na něj mám dívat stejně jako dřív.“
Monika teď stojí před nejtěžším rozhodnutím svého života. Je její reakce přehnaná? Dá se takové ponížení a zneuctění něčeho tak symbolického, jako jsou svatební šaty, odpustit a přejít? Nebo je to znamení, že muž, kterého milovala a kterého si chtěla vzít, má vážný problém, který by mohl jejich manželství v budoucnu zničit mnohem víc, než jedny, byť snové, šaty?
