Článek
Kdybyste se podívali do oken jednoho rozlehlého domu ve Stamfordu v Connecticutu, naskytl by se vám pohled jako z bizarního snu. U stolu sedí starší dáma a naproti ní, na židli s bryndákem, sedí devadesátikilový šimpanz. Oba popíjejí červené víno z křišťálových sklenic. Šimpanz si pak ubrouskem otře ústa, vezme do ruky dálkové ovládání a přepne na baseball.
Vypadalo to jako dokonalá idyla. Sandra Heroldová našla po smrti manžela a dcery nový smysl života. Travis nebyl zvíře. Byl to chlupatý syn, který jí rozuměl, který ji objímal v noci v posteli a který jí čistil vlasy svými dlouhými, citlivými prsty.
Jenže pod tou slupkou civilizovanosti, pod těmi značkovými tričky a lidskými zvyky, dřímal predátor. Šelma s pěti násobnou silou dospělého muže a s tesáky, které dokážou drtit kosti jako papír. Stačil jediný okamžik, jedna špatná chemická reakce v mozku, a z „milovaného syna“ se stalo monstrum, které navždy zničilo několik životů.
Místo dcery opice
Abychom pochopili tu hrůzu, co přišla, musíme pochopit Sandru. Byla to žena, kterou osud zkoušel víc, než je zdrávo. V roce 2000 jí při autonehodě zemřela jediná dcera. O pár let později ji rakovina vzala manžela. Zůstala sama v prázdném domě, s penězi z rodinné odtahové služby, ale s dírou v srdci velikosti kráteru.
Travis tu díru zaplnil. Koupila ho jako třídenní miminko za 50 000 dolarů od chovatele, který ho drasticky odtrhl od matky (ta byla později zastřelena na útěku – násilí měl Travis v krvi). Sandra ho kojila z láhve, učila ho na nočník a vytvořila si na něm závislost, kterou psychologové nazývají „syndrom opičí matky“.
„Jsem teď prázdná… Dokud jste nejedli se šimpanzem a nekoupali se s ním, neznáte šimpanze,“ řekla později novinářům. Byla to láska, která zabíjela. Sandra ignorovala fakt, že její „miminko“ vyrostlo v obrovského samce, který v dospělosti trpí frustrací, protože nemá partnerku ani smečku. Místo toho mu dávala lidské jídlo – steaky, humry, zmrzlinu – a nechala ho kynout a tloustnout v luxusu.
Varování
Už v roce 2003, šest let před masakrem, se ukázalo, že Travis není plyšák. Někdo mu hodil do auta láhev a on se rozzuřil. Otevřel si dveře (uměl používat klíče) a dvě hodiny blokoval dopravu na rušné křižovatce. Policie byla bezradná. Jak chcete dostat do auta zvíře, které je chytřejší než vy a silnější než pět policistů? Nakonec ho nalákali zpět.
Mělo to být varování. „To zvíře je časovaná bomba,“ říkali experti. Ale Sandra to viděla jinak. Travis jen „bránil rodinu“. A úřady? Ty přivřely oči. Travis byl místní celebrita, točil reklamy pro Pepsi a Old Navy, byl „náš Travis“. Nikdo nechtěl být tím zlým, kdo vdově vezme její jedinou radost.
A tak bomba tikala dál.
Bylo 16. února 2009. Travis byl ten den nesvůj. Sandra tvrdila, že měl boreliózu a byl nevrlý. Chtěla mu ulevit. A tak udělala to, co by udělala pro člověka – dala mu do čaje Xanax. Lék na uklidnění.
Jenže mozek lidoopa není mozek člověka. U některých jedinců může Xanax vyvolat tzv. paradoxní reakci. Místo klidu přichází zuřivost, ztráta zábran, halucinace. Travis byl sjetý, zmatený a možná i vyděšený.
Když odpoledne utekl na příjezdovou cestu s klíči od auta, Sandra zpanikařila a zavolala svou nejlepší kamarádku a zaměstnankyni, Charlu Nashovou. „Přijeď mi pomoct ho dostat domů, tebe poslechne,“ prosila.
Osudová návštěva
Charla přijela. Ale udělala dvě věci, které v Travisově zdrogovaném mozku spustily poplach. Měla nový účes. A přijela jiným autem. Pro Travise to nebyla „teta Charla“. Byl to vetřelec. A když mu před obličejem zamávala jeho oblíbenou hračkou, panenkou Elmo, neviděl hru. Viděl hrozbu.
Útok začal okamžitě. Žádné varování, žádné vrčení. Travis se na padesátiletou ženu vrhl a srazil ji k zemi. To, co následovalo, se nedá nazvat rvačkou. Byla to likvidace.
Šimpanzi mají specifický styl boje. Útočí na to, co nás dělá jednotlivci – na tvář, ruce a genitálie. Travis Charle doslova smazal identitu. Jeho zuby a prsty rvaly kůži, svaly i kosti. Utrhl jí nos. Utrhl jí rty. Utrhl jí oční víčka a nakonec i samotné oči. V návalu vzteku jí ukousl většinu prstů na obou rukou.
Sandra Heroldová se ocitla v situaci, kterou si žádná matka neumí představit. Musela zabít své dítě, aby zachránila kamarádku.
Nejdřív ho mlátila lopatou do hlavy. Travis to ani necítil. Adrenalin a Xanax z něj udělaly nezranitelného berserka. Sandra pak běžela do kuchyně pro velký řeznický nůž.
Vrátila se a bodla ho. Znovu a znovu. Bodla svého „syna“ do zad. Později vypověděla, že se na ni v tu chvíli otočil. Jeho pohled ji bude strašit až do hrobu. Nebyl to pohled zvířete. Byl to pohled zrazeného člověka. „Ty? I ty, mami?“ Jako by říkaly jeho oči. Ale ani nůž v zádech ho nezastavil. Otočil se zpátky k Charle a pokračoval v trhání.
„Prosím, zastřelte ho!“
Sandra se zamkla v autě a vytočila tísňovou linku 911. Ten záznam unikl na veřejnost a je to ten nejděsivější zvukový dokument, jaký kdy uslyšíte.
„Pošlete policii! S pistolí! Musíte ho zastřelit!“ křičí Sandra. Dispečer se ptá: „Kdo útočí?“ „Můj šimpanz! Roztrhal ji na kusy!“ A pak přichází ta věta. Věta pronesená hlasem na hranici šílenství, zatímco v pozadí je slyšet Travisův nelidský řev: „On ji jí! On ji jí!“
Sandra popisuje, že Charla už nemá obličej. Že je mrtvá. Dispečer se ji snaží uklidnit, ale sám je v šoku. Nikdo ve Stamfordu nevěřil, že by „náš milý Travis“ mohl někoho jíst.
Když dorazil první policista, Frank Chiafari, scéna připomínala jatka. Travis, stále plný energie, vyrazil proti policejnímu autu. Utrhl zrcátko a zkusil otevřít dveře. Bylo zamčeno. Tak obešel auto a zkusil dveře řidiče. Policista Chiafari se podíval do očí smrti. Věděl, že sklo ho neochrání. Když Travis vzal za kliku a dveře otevřel, Chiafari čtyřikrát vystřelil. Z bezprostřední blízkosti.
Travis se nezskácel. I se čtyřmi kulkami v těle se otočil a potácel se zpátky do domu. Prošel kuchyní, kde léta jedl večeře, a došel až ke své kleci. Tam, ve svém jediném skutečném domově, lehl a zemřel.
Charla Nashová přežila. Ale mnozí si kladli otázku, zda to bylo vítězství. Probudila se do tmy. Neměla oči. Neměla nos, kterým by cítila vůni květin. Neměla rty, kterými by se usmála. Neměla ruce, kterými by objala svou dceru.
Její příběh ale neskončil. Stala se hrdinkou medicíny. Podstoupila transplantaci celého obličeje – dostala tvář mrtvé dárkyně. Operace se povedla, ale transplantace rukou selhala a musely být znovu amputovány. Dnes žije Charla v ústavu, slepá, bezruká, odkázaná na pomoc druhých. Její tělo neustále bojuje proti cizí tváři, kterou nosí.
Sandra Heroldová zemřela rok po útoku. Prasklo jí srdce – doslova (aneurysma), ale i obrazně. Ztratila všechno. Rodinu, přítele i iluzi, ve které žila.
Případ Travise změnil zákony v USA. Ukázal nám, že polidšťování zvířat je krutý a nebezpečný experiment. Šimpanz není malý, chlupatý člověk. Je to divoké zvíře, kterému jsme vzali důstojnost a svobodu a navlékli ho do směšných šatů.
Když dnes vidím na Instagramu celebrity s opičkami, vzpomenu si na Charlu Nashovou. Na ten hovor na linku 911. A říkám si: Příroda se nedá ochočit. Můžete ji obléknout, můžete ji zdrogovat, ale ona si nakonec vždycky najde cestu ven. A ta cesta bývá krvavá.
Zdroje
New York Magazine:(https://nymag.com/news/features/70830)
TIME Magazine:(https://time.com/archive/6933215/why-the-stamford-chimp-attacked/)
CBS News:(https://www.cbsnews.com/news/chimp-shot-dead-after-attacking-woman/)
NBC News:(https://www.nbcnews.com/id/wbna29283186)
The Guardian: Face transplant rejection for chimp attack victim
