Článek
Jmenuji se Monika, je mi dvacet sedm let a můj život se před pár týdny zhroutil. S mým snoubencem Lukášem (30) jsme spolu osm let, zasnoubení jsme rok a půl. Máme spolu pětiletého syna Martinka a nedávno se nám narodila dcerka Terezka. A já si přeji, aby se nikdy nenarodila. Vím, zní to strašně, ale poslechněte si můj příběh.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl to pro mě šok. Poctivě jsem brala antikoncepci a byla jsem si jistá, že chci zůstat jen u jednoho dítěte. Byla jsem s naším životem s Martinkem spokojená a na další dítě jsem se necítila. Lukáš mě ale uklidňoval, že to bude v pořádku. Když jsem to oznámila rodině, byli nadšení. A tím začal ten tlak. Všichni kolem mě opakovali, že je to „požehnání“ a že „nečekané věci se mají dít“. I přes své vnitřní pochybnosti jsem jejich nátlaku podlehla. Nechtěla jsem jim kazit radost. Rozhodla jsem se tedy v těhotenství pokračovat.
Celé měsíce jsem se snažila na novou situaci zvyknout, přesvědčovala jsem sama sebe, že to bude dobré. Rodina uspořádala obrovskou oslavu pro miminko, takzvaný „baby shower“, utratili tisíce za dárky a výbavičku. Všichni moji přátelé, kolegové v práci, prostě celý svět věděl, že čekáme holčičku. Usmívala jsem se, děkovala za gratulace a přitom se uvnitř cítila jako v pasti.
A pak, v 38. týdnu těhotenství, přišla rána, která mi vyrazila dech a zničila vše, v co jsem věřila. Zjistila jsem, že mě Lukáš poslední dva roky podváděl. Dva roky! Celou tu dobu, co jsme plánovali svatbu, celou dobu, co jsem nosila pod srdcem jeho druhé dítě, mi lhal do očí. Bylo příliš pozdě na potrat. Bylo příliš pozdě na cokoli. Cítila jsem se tak ponížená a ztrapněná před celým světem, který se radoval s námi. Kdybych to věděla dříve, nikdy bych se s ním nezasnoubila a už vůbec bych si nenechala druhé dítě. Byla jsem naprosto zničená a jediné, na co se zmohl, bylo chabé „promiň“.
Teď je Terezka na světě. Je to krásná, zdravá holčička, která za nic nemůže. Ale já se na ni nedokážu podívat, aniž bych necítila tu obrovskou zradu a bolest. Je pro mě živou připomínkou lži, ve které jsem žila, a rozhodnutí, které jsem nikdy nechtěla udělat. Mám pocit, že jsem uvězněná s něčím, co jsem nikdy nechtěla, s mužem, kterého nenávidím.
Zkoušela jsem si o tom promluvit s rodinou a přáteli. Ale jejich reakce mě dorazila. Myslí si, že jsem zrůda, protože nechci své vlastní dítě. Odsuzují mě, říkají, že jsem špatný člověk. Už se se mnou o tom ani nechtějí bavit. Ta stejná rodina, která mě do toho tak tlačila, mi teď dává za vinu mé pocity. Jsou naštvaní, bojí se, že malou už nikdy neuvidí, když bych ji třeba svěřila do péče otci, který by s ní neměl problém zůstat. Ale já už nemůžu dál.
Vím, že je to nespravedlivé vůči mé dceři. Ona si nezaslouží matku, která ji nechce. Možná jsem opravdu ten nejhorší člověk na světě. Ale já jsem tenhle život nechtěla. Byla jsem donucena k rozhodnutí, které bych nikdy neudělala, kdybych znala pravdu. Co mám teď dělat? Můj život a všechny mé sny jsou v troskách a já nevidím žádné východisko.
