Článek
Paní Monika (35), jejíž jméno jsme na její žádost změnili, se nám svěřila s příběhem, který jí nedá spát. Stydí se tak, že by se nejraději propadla do země. „Včera. Během jediného okamžiku, několika hloupých vteřin, se mi podařilo zničit celý můj život, mé manželství, mou rodinu. Všechno, na čem mi záleží,“ začíná své smutné vyprávění.
Byl to večer jako každý jiný, alespoň na první pohled. Její manžel Petr (37) ukládal jejich šestiletého Honzíka do postele. Monika byla unavená, jako ostatně každý den. Oba s Petrem pracují na plný úvazek, ale protože potřebují každou korunu, vzala si Monika ještě k tomu brigádu – pár hodin po večerech a o víkendech překládá. „Padám na ústa, ale snažím se, aby naší rodině nic nechybělo,“ vysvětluje.
Když Petr Honzíkovi pomáhal s pyžamkem, prohodil jejím směrem: „Musíme dneska pamatovat na to, abychom vynesli ten koš.“ A v tu chvíli se v Monice něco zlomilo. Ta jedna nevinná věta byla poslední kapkou.
„Už delší dobu se snažím nějak zvládat tu obrovskou mentální zátěž,“ svěřuje se Monika. „Ten pocit, že musím na všechno myslet, všechno organizovat, plánovat, zařizovat. Nákupy, lékaři, kroužky, úkoly, praní, vaření… A k tomu ta jeho věčná věta: ‚Musíme…‘ Už mě unavuje, jak neustále říká ‚my musíme‘, i když to nakonec znamená ‚ty musíš‘. Copak to nevidí? Copak si myslí, že se to všechno dělá samo?“
Tehdy večer úplně ztratila kontrolu. Vybuchla. „A proč to prostě neuděláš ty, místo abys mi to ‚připomínal‘?!“ vyjela na něj. „To ‚my‘ ve skutečnosti znamená ‚ty‘!“ Petr se bránil: „Ale to přece není pravda!“ A to Moniku dorazilo. „Úplně jsem se pomátla,“ vzpomíná. „Začala jsem na něj křičet, že už toho mám dost, že odcházím a nikdy se nevrátím. V hysterii jsem vyběhla z domu, práskla dveřmi a nechala za sebou jen ticho.“ Tedy, myslela si, že ticho.
Jenže malý Honzík to všechno slyšel. Její křik, strašná slova, bouchnutí dveřmi. Petr jí za chvíli volal. Hlas měl ledový. „Řekl mi, jak jsem hrozná. Že nemám žádné právo dělat našemu dítěti takové věci. Že Honzík je k neutišení, pláče a ptá se, jestli ho maminka opustila. A že se mám okamžitě vrátit a dát to do pořádku.“
Monika se vrátila. Srdce jí bušilo až v krku a po tvářích jí tekly slzy hanby. Omluvila se Honzíkovi, objala ho, šeptala mu, že ho moc miluje a nikdy by ho neopustila, že maminka byla jen moc unavená a zlobila se, ale ne na něj. Jenže škoda už byla napáchána. Petr jí bez obalu řekl, že svému synovi způsobila celoživotní trauma.
Původně tvrdil, že jí nikdy neodpustí. Pak, když viděl její naprostý žal a zoufalství, trochu změkl. „Řekl, že možná mi časem odpustí, ale jen pod podmínkou, že už nikdy, NIKDY, nebudu před Honzíkem křičet,“ říká Monika tiše.
„Jsem tak nešťastná. Mám zlomené srdce z toho, že jsem dovolila, aby jediný okamžik slabosti, jediný výbuch, úplně zničil důvěru a lásku, kterou ke mně můj muž měl. Jsem tak smutná. Proplakala jsem celou noc, i když vím, že na to nemám právo. To já jsem ta, kdo to všechno způsobil.“
Monika nehledá soucit, ví, že si ho nezaslouží. Chtěla se jen svěřit se svým trápením. „Bojím se, co bude dál,“ uzavírá. „Bojím se, že ten chlad v Petrových očích už nikdy nezmizí. Že jsem tu křehkou nit důvěry přetrhla navždy. A to všechno kvůli jednomu pitomému koši s odpadky. Nebo spíš… kvůli všemu, co se za ním skrývalo a co jsem nedokázala řešit jinak než tím nejhorším možným způsobem. Odpustí mi někdy doopravdy?“
