Článek
Nejdřív troška historie a uvedení do děje.
1. výročí svatby slavíme ilegálním prolezením dírou v plotě na prázdné fotbalové hřiště. Konzumujeme gumové medvíky. Správně, byli jsme mladí a chudí.
2. výročí svatby slavíme návštěvou blízkého koupaliště, asi abych mohla v plavkách celému světu ukázat, že jsem těhotná, jinak si to nedovedu vysvětlit.
3. výročí svatby zjevně dle důkazů neslavíme, máme miminko a na našem manželství tedy přestalo záležet (žertuji).
4. výročí svatby slavíme v Belgii burgerem na večeři a nočním přesunem autem do ČR (wow, to jsme byli ale pařmeni).
5. výročí svatby jsme se konečně zvetili a zavedli naši důchodcovskou tradici. Zajet na místo svatby, VYFOTIT SE, projít si 6km dlouhý okruh beskydskou přírodou a někde se najíst.
6. výročí svatby jsme naši skvělou tradici porušili, protože jsem byla v posledním tažení před třetím porodem. Asi jsme neslavili nijak, nicméně muž květinu přinesl, jistě by se ta romantika dala krájet.
7. výročí svatby jsme jeli na místo svatby, VYFOTILI JSME SE, u toho jsme se s manželem pohádali (ostatně jako vždycky při focení se stativem nebo selfie tyčí), prošli se třemi děťátky ve věku 4, 2 a 0 okruh dlouhý 6 km a najedli se v restauraci. Jsme nádherná, vyrovnaná rodina a život bude už jen klidný a předvídatelný.
8. výročí svatby plánujeme strávit stejně stereotypně jako už každé následující, ale osud nám nepřál.
Hej, v úterý bude pršet.
Hm…
Pršet, nepršet, tradice je tradice, balím pláštěnky a jedeme. Nicméně sotva vystoupíme z auta, prší samozřejmě, ale co hůř, padne mi zrak na synovo ucho. Celé olepené nějakým sajrajtem.
Zlato? Až se vyfotíme, jedeme k doktorovi.
Co je?
Prasklo mu ucho.
Takže naše vidina propršené procházky a romantického oběda v restauraci (ok, když ne romantického, tak aspoň oběda, který za vás připravil někdo jiný, rozumíte mi ženy, že?) bere za své. Sedáme do auta, nejmladší dceru naštve, že jí spadla mikina, to jsme ovšem rozklíčovali až před Ostravou, takže ječí skoro celou cestu, zatímco já se snažím obvolávat ORL ambulance, protože náš doktor má samozřejmě dovolenou.
Jakmile přijedeme domů, já jdu dělat palačinky, protože doma žádné jídlo není, proč taky, budeme přece jíst v restauraci, a muž jede se synem na ORL. Zánět zvukovodu. What? No… Kdyby mu doktorka nenapsala oční kapky (které se prý mimochodem dávají i do uší, ale to jsme museli vypátrat), snad bychom se letos ani nepohádali. Ale takle jsme si důvod k hádce našli. Muž byl nervózní, že tam bude muset beztak jet znovu, a já se prý blbě ptala.
Takže prostě romantika. Teď jdu celá rozechvělá tou slavnostní atmosférou dělat špenát na zítra. A poskládat prádlo.
