Článek
- Hřiště. Bezdětný člověk netuší, jak bohatá infrastruktura hřišť je. Kolik jich v jeho akčním rádiu vůbec existuje. Tato neznalost vymizí, jakmile se dítě postaví na nohy (doslova, nikoliv obrazně). Pak se hřiště stanou místem, které můžete přepravním společnostem uvádět jako doručovací adresu. Budete znát všechny. Dokonale. Každou prolézačku, trampolínku a lanovku. A nejen, že budete pěšky téměř denně navštěvovat hřiště ve vaší docházkové vzdálenosti, vy dokonce s železnou pravidelností budete dojíždět autem na hřiště vzdálenější, protože vám poskytnou aspoň trochu povyražení a vykročení ze stereotypu oproti hřištím okoukaným. Rada. Dokud máte batole, hřiště je vyčerpávající místo, snad tam raději ani nechoďte, dítě neustále odněkud sundáváte nebo naopak, pokud jste prvorodič, někam "motivujete" lézt, ale! Jakmile bude dítě schopno samostatného výlezu, skluzu a zhoupu, máte padla. Hřiště se stává nádherným místem, kde by se snad dalo i meditovat, kdybyste si přinesli protihluková sluchátka.
- Dětské herničky. Magická místa. Proč? Protože v nich najdete úplně stejné hračky jako máte doma, s tím rozdílem, že v herně si s nimi vaše ratolesti hrají. V určitých vývojových obdobích je hernička místem klidu a kávy pro rodiče a místem smysluplné hry pro dítě. Pokud ale toto velmi krátké vývojové okno netrefíte, bude velký špatný. Hrozí pouze dvě možnosti. Vaše dítě bude obtěžovat až šikanovat ostatní děti, nebo vaše dítě bude obtěžováno až šikanováno ostatními dětmi. Takže místo kávy, pohody a relaxu jen hasíte konflikty dětí a žehlíte je u dalších rodičů. Ale co se dá dělat. Zimy jsou dlouhé, že.
- Dětské parky, dětské světy. Vyšší level herniček. Hernička na entou. Prostornější, dražší, k epileptickému či jinému záchvatu přímo vybízející. Pro lidi se sociální fóbií až hororové místo, nicméně venčit se musí. A dělat radost dětem se taky musí, aspoň na ty narozenin . Dopřejte si kvalitní decibely a provětrejte si peněženku.
- Příroda všeho druhu. Člověk vystavený neustálému dětskému teroru se prostě potřebuje navrátit ke kořenům, doslova ke kořenům. My sice žijeme v zasmogovaném velkoměstě, ale nezanedbatelnou část "volného" času trávíme s dětmi vlastně v jakékoliv zeleni, která se naskytne. Troufnu si říct, že známe skoro každou větší zelenou plochu v naší lokalitě. Do těchto lesů a parků jezdíme načerpat energii. Dříve jsme zeleň, zdání čerstvého vzduchu a cvrlikání ptáčků tolik nepotřebovali, ale nyní toto vše představuje skutečnou úlevu pro naše zmučené duše. I když "Já už nechci chodit.", "Zase do lesa?" a "Už budeme u auta?" nám tu nirvánu trochu kazí.
Existují další místa. Procházky jen tak kolem baráku, procházky do Zásilkoven, návštěvy rodin s dětmi, ZOO, a tak dále. Člověk by si rád nalhával opak, ale s dětmi se prostě nedá doma přežít snad ani jeden den. Takže venčíme. Venčíme. A venčíme. A je to super. Protože zatím děti chtějí, teda aspoň někam. Kam chodíte vy?
