Článek
Nedokážu uvěřit, že mé první dítě poznalo chuť čokolády a poprvé okusilo lízátko až někdy po druhém roce, a to jen „díky“ zrádcům z řad rodiny a známých. Nedokážu uvěřit, že jsem pravidelně navštěvovala obchod se zdravou výživou a snažila se být v zájmu dítěte bio. Mimochodem, pohankové křupky ještě dítě tolerovalo, ale rýžový puding se neujal. Absolutně si nepamatuju, co jsem tam ještě kupovala, ale evidentně nás to příliš nepoznamenalo. Další jasnou kapitolou byly barefoot boty samozřejmě. A když už nějaké nebarefoot, neboť dceři teda k lepším nohám nepomohly, pak vždycky nové. A sourozenci je NIKDY nebudou dědit. Nevlastnili jsme malé věci, aby se dítě neudusilo. Zabránili jsme v přístupu k čemukoli, čím by si ublížilo. První dítě s námi nespalo v posteli, vždy jsem nakojila vsedě a vzorně vrátila do postýlky.
S druhým dítětem jsem přestala šacovat návštěvy, aby mi náhodou do domu nepropašovaly cukr. Začala jsem kupovat boty v běžných nebarefoot řetězcích za trojcifernou, nikoliv čtyřcifernou sumu. To bylo milé. Mé vycházky do zdravé výživy přestaly. A druhorozené trávilo snad až příliš mnoho času v lehátku. Narozdíl od prvorozené, kterou jsem tam od šesti měsíců jen krmila, jinak stále na zemi, žádné ničení zad, kdepak. Malé hračky jsme stále ještě schovávali, ale podařilo se nám nechat dítě sníst stéblo trávy, které nám zařídilo příjemnou návštěvu noční pohotovosti. Druhé dítě jsem občas nakojila v posteli a nechala usnout se mnou. Důslednost se nám začínala pomalu vytrácet.
Třetí dítě snědlo ZABALENOU kinder čokoládu, když jí bylo asi tak třičtvrtě roku. Zrovna tehdy hlídal manžel (sorry zlato), takže hejty nesměřujte na mě. Čokoláda jí zjevně v žilách putuje dodnes , obal vykadila. Co se malých hraček a nebezpečných věcí týče, začínáme být mírně laxní, neb jsme se přesvědčili, že děti jsou nerozbitné. Samozřejmě, že před třetí dítě nerozsypeme špendlíky nebo kuličky, aby si je rvalo do všech možných otvorů, ale nehody bývají častější. Jednou jsem v plíně třetího dítěte našla čepici od lego panáčka a ukousnuté gumové zrcátko bratrova autobusu. Možná, že ta rektální rourka přece jen nebude tak špatná, aspoň je otvor dostatečně pružný na akce toho typu. Co se pobytu v houpátku týče, je nám to jedno, hlavně když je dítě šťastné a udržuje hladinu decibelů v snesitelné míře. Dítě s námi spalo rok a třičtvrtě v posteli, kojilo se kdykoliv a kdekoliv, jen aby neřvalo. Co se nějakých alergenů, soli a jiných pro děti nevhodných poživatin týče, neřeším nic. Dítě od třičtvrtě roku jí to, co my všichni. Ano, osolené, ano, sladké. Ano, všechno. A ano, tak hluboko jsme klesli. Boty? Boty dědí po sourozencích. Teď zrovna má takové modré skejťácké. Princeznička.
Možná, že je dobře, že další děti neplánujeme, protože třeba takové sedmé by už mohlo v porodnici hltat z lahvičky rozmixovaný řízek, sedět od druhého měsíce v jídelní židličce nebo nosit boty z tržnice. Jako nikdy nevíš, kam až tě realita života s dětmi srazí.
Jo a já vím, že vy to tak nemáte. Že si doma děláte sugarfree přesnídávky, boty šijete pro jistotu sami a nevlastníte ani jediný krám, který narušuje přirozený psychomotorický vývoj. Gratuluji. V tom případě radím plodit se a množit ještě daleko víc a zachránit lidstvo.
